Role Paula Verlaina ve hře Úplné zatmění je vaše první angažmá na divadelních prknech. Co vás přimělo ji vzít?
Můj partner. Přišel za námi režisér Tomáš Staněk, který s mým přítelem Danem spolupracoval na představení Všechny báječné věci, a říkal, že bychom si spolu měli zahrát právě v Úplném zatmění od Christophera Hamptona. My jsme nad tím nápadem začali uvažovat, ale nakonec jsme ho zrealizovali v Danově souboru SpoluHra. Rozhodnutí, že do toho půjdeme, padlo už loni v červnu, ale protože jsme se s partnerem v létě stěhovali na venkov, neměli jsme čas zkoušet. Tím pádem jsme to přesunuli na zimu, abychom se ze studeného zámku mohli jezdit do Prahy ohřát.
Na Facebooku jste psal, že jste se vedle svého přítele Daniela Krejčíka, který je profesionální herec, cítil na jevišti trochu prkenně. Myslíte, že jste po otci nezdědil herecký talent?
Herectví je profese, která nefunguje tak, že přijdete do divadla a stane se z vás herec. Já jsem teď možná deset let nehrál a to, že jsem kdysi účinkoval ve školním dramatickém souboru, se nepočítá. I když rozumíte postavě, textu a umíte mluvit, jevištní projev je technika, kterou se musíte naučit. Z recenzí se mi zdá, že se mi to podařilo, ale je potřeba říct, že sama postava Verlaina je váhavá a trochu prkenná. Není to živel. Její živelný protipól tvoří Danova postava Rimbauda, kterou bych zahrát nejspíš nedokázal.
Jak se vám osvědčila spolupráce s Jakubem Čermákem, který hru nakonec režíroval? Měl s vámi těžší pořízení než s vašim přítelem?
Spolupráce s Jakubem Čermákem byla skvělá, i když jsme se nevyhnuli několika hádkám. Neměl jsem ambice režisérovi mluvit do herecké stránky představení, ale jako publicista jsem se cítil být oprávněný mu zasahovat do výkladu textu. V určité fázi jsem však pochopil, že hru můžeme úspěšně nazkoušet jen za předpokladu, že hlavní slovo bude mít režisér. Přistoupil jsem na to a nechal jsem se vést.
Jakuba Čermáka jsme si s Danem vybrali, protože jsme představení nechtěli pojmout jako dobovou drobnokresbu vztahu, který se odehrává v 19. století. Chtěli jsme se odbourat od cylindrů, absintů, hůlek a smokingů a přenést látku do současnosti, tak aby měla nadčasový existenciální přesah. Například otázka, co všechno musí člověk při umělecké tvorbě obětovat, je zcela současná a obejde se bez dobových kulis. Taky nám přišlo, že v každém druhém představení jsou dnes herci nazí a každou chvíli kouří, a tak jsme si schválně řekli, že se kouření a nahotě vyhneme. Rozhodli jsme se, že vášně mezi Verlainem a Rimbaudem dosáhneme jinými prostředky.
Byl pro vás blízký vztah, který s Danielem Krejčíkem máte v civilním životě, při společném hraní výhodou, nebo přítěží?
Výhodou. Postavy dvou prokletých básníků si totiž ve hře mají být až hystericky blízko. Jejich intimita musí být velmi těsná a nám při hraní pomáhalo, že se takhle blízko známe.
Když jsem vás na jevišti jako prokleté básníky viděl, přišel mi jako klíčový motiv hry povahový kontrast mezi Verlainem a Rimbaudem. Rimbaud působí jako radikální mladík, který pohrdá jakýmikoli kompromisy a společenskými normami. Verlainovi pak Rimbaudova nesmlouvavost imponuje, ale nedokáže se vzdát pohodlí ve středostavovské domácnosti, kterou sdílí s manželkou.
Ano, jedním z témat je i Verlainův vnitřní souboj s pohodlným měšťáckým životem, který mu bere tvůrčí inspiraci. V situaci, kdy je pro něj důležitý teplý oběd, bačkůrky a sex s manželkou, nemá o čem psát. Uvědomuje si, že jako umělec umírá a najednou mu přijde do cesty kluk, díky kterému se cítí znovu mladý. Když se s Rimbaudem potkali, bylo Verlainovi 28 let, takže věkový rozdíl mezi nimi byl zhruba stejný jako mezi mnou a Danem - 11 let.
Přečetl jsem asi nejúplnější Verlainův životopis od literárního vědce Pierra Petitfilse a vyplynulo mi z něj, že Verlaine byl hodně citlivý, mírný člověk, ale v podnapilém stavu naopak násilný člověk, který se rychle zamilovával do dalších a dalších lidí. Takto ho nejdřív okouzlila jeho žena Matylda, ale po pár letech manželství ho život s ní začal otravovat. Na druhou stranu se k ní pořád rád vracel a nedovedl se rozhodnout mezi pohodlím s ní a dobrodružstvím s Rimbaudem.
Matěj Stropnický (35)
- Syn scenáristky Lucie Stropnické a herce a politika Martina Stropnického prožil dětství v Lisabonu a v Římě, kde jeho otec působil jako velvyslanec.
- Vystudoval mediální studia, žurnalistiku a mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě, kde si nyní dodělává doktorát ze sociologie na téma současná levice v Česku.
- Coby politik působil jako zastupitel městské části Prahy 3 (2006 - 2018) i jako její místostarosta (2012 - 2014) a jako zastupitel hlavního města Prahy (2014 - 2018). V letech 2014 až 2015 dělal náměstka primátorky a mezi lety 2016 a 2017 vedl Stranu Zelených.
- V roce 2007 si zahrál ve filmu Máj a o čtyři roky později se objevil v koprodukčním seriálu Borgia. Divadelní roli si poprvé vyzkoušel až letos v představení Úplné zatmění.
- Více o jeho projektu v Osečanech najdete na webu Zámek bude.
Je vám v civilním životě povahově bližší bouřlivák Rimbaud, nebo nerozhodný Verlaine?
Já k životu pohodlí moc nepotřebuju. Uvědomuju si, že díky pohodlí se člověk stává usedlý, takže jsem ho nikdy příliš nevyhledával. V tomto ohledu je mi bližší Rimbaud, ale je potřeba si uvědomit, že v době, kdy se představení odehrává, je mu teprve 16 let. Je to puberťák, který na svůj věk velmi brzo intelektuálně dospěl. Nikdy ale nedospěl v tom smyslu, že by se usadil - měl by stálou práci, bydlel by na jednom místě a staral by se o manželku, děti a psa. V 16 měl pocit, že ví, čím chce být, ale za několik let přestal psát a místo toho se v Africe věnoval podnikání.
Vám je 35 a taky jste se loni pustil do neprobádaných vod, když jste si od své matky půjčil peníze a koupil zchátralý zámek v Osečanech na Sedlčansku, abyste ho opravil.
Když jsem skončil ve vedení zelených, měl jsem za sebou asi 15 let v politice, z toho 12 let v zastupitelstvu a rozhodl jsem se, že už do něj nebudu znovu kandidovat. Všechny víkendy jsem do té doby trávil na schůzích a většinu ostatního času na radnici, nebo při jiné politické práci ve straně. Řekl jsem si, že chci změnu, a když už změnu, tak ať je co největší. S Danem jsme nejdřív plánovali, že koupíme horskou boudu, kterou jsme objevili při výpravě na Sněžku, ale ta nebyla na prodej.
V inzerátech nemovitostí jsme proto hledali dál a věděli jsme, že chceme nějakou výzvu, něco, co bude těžké opravit. Zároveň něco, co si neopravíme jen pro sebe, ale co bude sloužit i nějakému veřejnému zájmu. V Praze jsem pomáhal vybudovat a vést kulturní centrum na žižkovském nákladovém nádraží, projekt, který chce teď mimochodem nové vedení města potopit, což je zoufale hloupé, a řekl jsem si, že něco podobného v menším by mohlo vzniknout u nás v Osečanech. V létě bychom na zámku chtěli zorganizovat divadelní festival a uvést tam i samostatně nazkoušené představení Kladivo na čarodějnice, které se jednak hodí do místních barokních prostor a zároveň se mi teď zdá docela aktuální.
Přijde mi, že jste chtěl na zámek uniknout před civilizací. Co si od toho plánu sliboval váš přítel?
Útěkem od civilizace bych to nenazval, protože na civilizaci jsem nebyl tolik závislý ani v Praze. Je ale pravda, že podmínky na osečanském zámku jsou o poznání drsnější. Mně takový život vyhovuje a na Danovi obdivuju, že to vydrží. V koupelně se totiž třeba celou zimu nedalo topit ani svítit, což je fajn, protože pak aspoň ušetříte za vodu. Topit můžeme jenom dřevem v kachlových kamnech a když rozděláte oheň v místnosti, která má 50 metrů čtverečních, podaří se vám vytopit jen pár metrů čtverečních okolo kamen. Konečně jsem pochopil opravdový význam slova choulit se, protože jsme skutečně seděli schoulení u těch kamen. Všechno tohle ale patří k našemu každodennímu dobrodružství, které nám oběma dělá radost.
K Vánocům jste od přítele dostal oslíka jménem Platón. Jaká zvířata ještě na zámku chováte?
Máme dvě kozy a kotě. Zvířata u nás musí taky trochu pracovat. Kočku jsme si pořídili na myši a kozy kvůli sedmihektarovému parku, který je teď zarostlý houštím. Těžké osmdesátileté dřeviny ale kozy spásat nezvládají, tak jim s nimi musíme pomáhat.
V jaké fázi se rekonstrukce zámku aktuálně nachází?
Po půl roce od koupě zámek otevíráme veřejnosti. Od začátku března děláme každou neděli čtyři prohlídky, takže máme s Danem za sebou první provádění. Přijeli k nám hlavně lidi ze Sedlčan a okolí, ale předcházela tomu spousta příprav. V areálu se neustále něco kácí nebo staví, takže jsme museli zajistit bezpečnost návštěvníků. Zároveň se snažíme, aby se zámek částečně postavil ekonomicky na nohy, takže pronajímáme místnosti, které si lidé mohou na celý rok předplatit a pak tam kdykoli přenocovat. Zatím máme asi čtyři nájemníky a peníze od nich investujeme do další rekonstrukce.
Když jsou u nás řemeslníci, snažím se jim s prací pomáhat. Samozřejmě že do restaurování výzdoby se sám nepouštím, ale odnášet suť klidně můžu. Mnoho lidí si přálo, abych kopal s krumpáčem a odhazoval s lopatou suť, takže jim jen můžu poděkovat, že mi to doporučili. Moc mě to baví. Princátko ze mě dělali ostatní, ale sám jsem se tak nikdy necítil. Pracovat na stavbě je fajn, protože vaše činnost jde hned vidět. V politice byl každý výsledek tak nekonečně daleko, že jsem se při té práci cítil na hranici odcizení. Tady každý den vidím, jak se ten zámek vrací do své původní krásy.
Začali vás místní vnímat jinak než jako městského intelektuála, když vás viděli pracovat rukama?
S předsudky ze strany místních jsem se, abych pravdu řekl, ani nesetkal. Obyvatelé Osečan nás naopak poměrně vřele přijali, protože jsou, myslím, rádi, že dominantu obce někdo rekonstruuje. Někteří řemeslníci nám dokonce pomáhají za nákladové ceny. V Osečanech jsme ale krátce a časem možná lidem budeme lézt na nervy, když o nich budeme čím dál víc mluvit v novinách. Místní nejsou na publicitu tolik zvyklí, ale když chceme, aby se o zámku mluvilo a přišli na něj návštěvníci, je pro nás zájem médií nezbytný.
Vesnice má asi 300 obyvatel, hospodu a pořádá běžné vesnické akce jako hasičské a myslivecké bály, kterých se snažíme účastnit. Přišlo nám důležité se mezi místní komunitu začlenit. Se starostou máme výborné vztahy a moc našemu projektu fandí. Stejně dobře vycházíme s památkáři, které jsme si získali už tím, že na zámku topíme v kamnech na dřevo a víme, že ústřední topení tam prostě nepatří.
Život v Osečanech vám dává příležitost se denně setkávat s mimoměstskými obyvateli. Dokážete se díky tomu lépe vžít do jejich starostí?
Už v politice jsem narážel na prohlubující se propast mezi městem a venkovem. Zdá se mi, že lidé žijící na venkově mají pocit, že je trápí daleko důležitější problémy, než se řeší ve městech. Přijde jim, že se jich celostátní politika příliš netýká, že nesouvisí s jejich starostmi. Já jsem ale do Osečan nepřijel dělat politickou osvětu. Zatím jsem se zúčastnil třeba besedy s veřejností na téma dálnic, protože místního kraje se týká stavba dálnice D3. Zmínil jsem, že dálnice nemusí být nutně zdrojem prosperity a kromě určitých přínosů lidem taky bere jejich krajinu, což vyústilo v zajímavou rozpravu.
Sám si teď díky životě v Osečanech denně všímám, jak u nás funguje zemědělství. Pole okolo vesnice mají pronajatá místní družstva, která je tak jako všude hnojí těžkou chemií. Kvůli tomu v půdě prokazatelně mizí voda, což je v Česku jeden z nejvýraznějších projevů klimatických změn, ale u nás v obci tomu tak nikdo neříká. Souvislost mezi globální klimatickou změnou způsobovanou tlakem na ekonomický růst, výrobu, přepravu a spotřebu, a tím, že vysychá voda v místním vodojemu a ve studních, totiž není zřejmá.
Skutečnost, že z Prahy do Benešova jedete po silnici s vyjetými kolejemi od kamionů, zase souvisí se stavem globálního obchodu a neustálým převážením zboží z místa na místo, čemuž se říká volný trh, který je užitečný hlavně pro velké zahraniční korporace. Stát je neumí zdanit, a tak je vlastně dotujeme. Lidé ale vidí jen ty vyjeté koleje a chtějí opravit silnice. Platit by to přitom měli výrobci toho zboží, co se přes nás převáží. A tak je to s mnoha věcmi. Touha jít po skutečných příčinách problémů je bohužel zatím omezená. Narůstá ale vztek na globalizaci, který u nás cítím často a mám ho také.
Zájem o věci veřejné vás, jak vidím, stále nepřešel. Přemýšlíte někdy nad návratem do politiky?
Politika mě samozřejmě dál zajímá, čtu, píšu, ale primárně se teď chci věnovat záchraně té naší ruiny. I to je v malém politika a snad užitečná. Na návrat tedy v tuhle chvíli vůbec nepomýšlím a od zelených mě navíc řada věcí začíná spíš vzdalovat. Vidím problémy světa radikálněji než oni a už se mi asi nechce vést s nimi po těch 16 letech znovu stejné žabomyší války. Pokud bych šel zase dělat politiku, tak s lidmi, kteří budou mít minimálně jasno v tom, že globální volný trh je smrt pro lidi a jejich pospolitost, o přírodě ani nemluvě.
Podívejte se, jak Matěj Stropnický komentoval koupi osečanského zámku v DVTV:
