Start vaší pěvecké kariéry byl velmi brzký a originální. Údajně již ve čtyřech letech jste na sebe upozornila výrazným hlasem, jímž jste si prozpěvovala na zahradě. Jak to přesně bylo?
Vyrůstala jsem v dětství u babičky ve Frýdlantě nad Ostravicí a podle vzpomínek mých rodičů to ve mně pořád zpívalo. Většinu času jsem trávila na zahradě a zpívala své divoké koloraturní kompozice a tím rušila zkoušky cimbálové kapely rodiny Kotků, našich sousedů. Pan Štěpán Kotek, primáš kapely, to vymyslel šalamounsky a integroval můj živel do svého programu. Naučil mě řadu našich lašských písní a nechal mě ve čtyřech letech vystoupit se svým ansámblem na letních slavnostech.
Máte na tento raný start kariéry nějaké vzpomínky?
Ta nádherná open air atmosféra před kostelem se mi nesmazatelně vryla do paměti. Sešli se i přespolní a celý Frýdlant a přilehlé vesnice tak s námi zpívali pod měsíční lucernou hluboko do noci.
Znamenalo to pro vás osudový, zlomový okamžik?
Bylo fantastické potkat tak v útlém věku muzikanty tělem i duší. Poznala jsem ten úžasný mikrokosmos písně a propadla jejímu kouzlu navždy. Od té doby se věnuji interpretaci písní v jejich různorodých podobách.
Zaujalo mě, jak se stále hrdě hlásíte ke svým lašským kořenům. Jak vás ovlivnilo vyrůstat na Lašsku, v Orlové?
Rodina mé maminky pochází z Lašska, kraje janáčkovského. Rodina mého otce že Slezka a polského pohraničí, proto můj vřelý vztah i k Chopinovým lidovým písním, které obdivoval mimo jiné i sám Leoš Janáček. Na konzervatoři jsem se pak setkala s našimi lidovkami v kongeniálním zpracování Leošem Janáčkem. A ještě mnohem později jsem se dozvěděla, že se sám Janáček vydal dvanáct kilometrů pěšky za předkem rodiny Kotkových do Frýdlantu. Sbíral u nich lašské lidové písně, které poté zpracoval ve své Moravské a Ukvalské lidové poezii v písních (lidové písně z Hukvaldska, pozn. red.).
Ostatně ve vašem repertoáru mají lidové písně ze severu Moravy podobně nezastupitelné místo jako Mozartovy árie. Platí to stále?
Ano. S muzikantskou rodinou Rokytů (Jan Rokyta byl uznávaný ostravský folklorista a cimbálista, v jeho šlěpějích jde i syn Jan Rokyta ml., pozn. red.) jsem všechny Janáčkovy úpravy lidové písně nastudovala znovu, abych se tak co nejvíce přiblížila její autenticitě. Supraphon mi v roce 2015 dal možnost tyto písně natočit s výborným pianistou Ivo Kahánkem, který vyrůstal taktéž jen pár kilometrů od Hukvald. Nemuseli jsme vůbec o ničem diskutovat, protože jsme se jen prostě ponořili do zvuku, který jsme nasávali s mateřským mlékem.
Lašsko má svébytnou a dodnes živou folklorní tradici. Nicméně přijde mi, že lidem není zdejší folklor tak známý jako jihomoravský, protože se tam jezdí do sklípků, kde se hraje a zpívá, nebo slovácký, protože i širší veřejnost zavítá někdy na velký festival do Strážnice. Jak to přijde vám?
Lašsko je spíše introvertní, emoce tam neexplodují, ale implodují. Jsem ráda, že se rodina Kotků, Rokytů a dalších dodnes zasazuje o to, aby tato krása nevyhynula.
Jak byste lašský folklor připodobnila vy?
V lašských písních mě vždy velmi hluboce zasáhne ten zdánlivě věcný přístup, jakoby mimoděk sdělení těch nejhlubších emocí takovým smířeným způsobem. A se spoustou humoru, nutno dodat. Jejich rytmus je téměř nepopsatelný, hodně synkopový, pro mě snad až jazzový.
Jak reaguje na vaše lidové písně ze severu Moravy zahraniční publikum od Ameriky po Japonsko?
Když vyšla naše deska písní Leoše Janáčka, pochopili ji především v zahraničí, v USA psali že je to nezbytnost, že když člověk chce pochopit Janáčka, musí poznat jeho Lašsko v písních. Pochopili, že celý jeho hudební kontext z toho vychází. Z toho jsem měla velkou radost, protože právě o to mi šlo. Podobně reagovali kritici z Rakouska, Anglie i Švýcarska. Janáčkova hudba se bez tohoto podhoubí pochopit nedá, z toho rostou jeho melodie i rytmy. I přes jazykovou bariéru tyto písně oslovily cizince a měly na ně obrovský dopad.
Jak jste se vlastně dostala do Švýcarska? To není úplně obvyklá "operní štace".
Už v době svých studií jsem zpívala v Národním divadle v Praze. Tam mě angažovali do operní spolupráce s Teatro Lauro Rossi v Maceratě. Zde jsem poznala dirigenta, jehož kurzy jsem pak navštěvovala v Rakousku i Itálii. Jednalo se o kurzy interpretace pro zpěváky a dirigenty. Odtud jsem získala nabídku na natočení kompozic neznámých rakouských skladatelů pro Muzeum Innsbruck a odtud se dostala na kurzy profesora, který mě pak pozval na přijímačky na Bazilejskou akademii…
Ha, konečně Švýcarsko…
… a získala jsem stipendium Švýcarské vlády a směla ji tak vystudovat. Poté následovalo Operní studio v Curychu, kde si mě všiml tehdejší zdejší intendant (vrchní správce divadla, pozn. red.), mimochodem dnešní intendant La Scaly a okamžitě mi dál smlouvu do svého ansámblu. A tak jsem se ocitla v tomto úžasném prostředí.
V curyšské opeře působíte jako sólistka již deset let. Jaké jí vlastně patří místo v operním světě?
Operní dům v Curychu, vedený Alexandrem Pereirou, měl úžasnou úroveň, srovnatelnou s Met, La Scalou, Covent Garden i Salzburským festivalem, zpívali a dirigovali tam všude titíž mistři svého oboru, kliku si tam podávali nejlepší režiséři. Když pan Pereira 2012 odešel, měla jsem od těch skvělých lidí již tolik nabídek, že jsem od té doby v Curychu už jen hostem a pracují ročně nyní asi v osmi zemích světa.
Chcete už ve Švýcarsku zůstat?
Ve Švýcarsku žiji už 24 let, tedy déle než v Češku. Stalo se mým druhým domovem, jsem švýcarská občanka, můj manžel je Švýcar, narodil se mi zde syn. Do Češka se ale často a ráda vracím.
Slyšela jsem, že prý jezdíte za rodiči do Beskyd a pomáháte jim tam s hospodářstvím.
Rodiče stále bydlí v Orlové a mají oslíka, kozy, ovce, kačeny, slepice, králíky, psa i kočku. Když to jen trochu časově vyjde, jsem ráda s nimi i s jejich zvířátky.
Je to vedle opery další svět, který je vám niterně blízký?
Vždycky mě až k slzám dojme ta odevzdanost a láska zvířat. Vážím si, když mi každé ráno darují své mlíčko či vajíčka, když si v zahrádce do müssli posbírám čerstvě ovoce, na oběd zeleninu. Cítím se pravdu obdařena. Nesmírně mě to naplňuje, zklidňuje, je to esence života. Miluji přírodu.
Dokonce prý na beskydských stráních pasete ovce a kozy.
Myslím, že jsme součástí přírody a nikdy bychom se od ní neměli odtrhnout. Tak jako muzikanti jsou součástí hudby a měli by jí sloužit a nechtít, aby ona sloužila nám. Jsme prostě správci darů a měli bychom to dělat co nejlépe, jak umíme, ze všech sil. To je na zahradě i v hudbě úplně stejné - sklidíme, co zasejeme, jak se o pole postaráme, takovou úrodu nám přinese. Když vyplundrujeme, nebudeme mít nic.
Jak to jde ale dohromady - operní diva v jedné z nejbohatších zemí světa a beskydská "pastevkyně"?
Je to oboje o tom stejném. Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl… Každý den s pokorou otevřít mysl a být vděčný, vidět tu nádheru všude okolo. To je velké umění, které se stále učím.
Prolínají se nějak tyto dva světy?
Nedávno jsem četla, že mistr musí být hoden materiálu. Tedy musí co nejlépe pracovat s tím, co má. Na každé půdě se neujme vše, některá je vhodná pro ty a jiná pro tamty rostlinky. Stejně tak lidské hlasy. Jde o to, pochopit, jaké pole mi bylo darováno, a to pak dobře spravovat.
Zkoušela jste zpívat přímo na beskydských stráních? V horách bývá krásná akustika…
To ne, ale na švýcarských pastvinách ano. Se svou kamarádkou, wagnerovskou zpěvačkou, jsme tak vyrušily pasoucí se krávy. Její Wagner je přitahoval, seběhlo se celé stádo. Ale moje koloratutury (výzdoba pěveckého hlasu, pozn. red.) je přiměly k útěku. Inu, není člověk ten, který by se zalíbil kravám všem.
Když už jsme u muzicírování ve švýcarské přírodě. Několikrát se nám na alpských vršcích stalo, že jsme zde potkali muzikanta, jak tu hraje na lesní roh. A jednou jsme dokonce ve výšce 2500 metrů potkali mladíka, jenž tu hrál na čtyřmetrový alpský roh, což je prý jakýsi švýcarský národní nástroj…
Ano, když jsme v Curychu slavili zasnoubení, pozvali jsme na louku nad jezerem hráče na alpský roh. Zněl překrásné, je to něco velmi archaického. Pak jsme si to mohli vyzkoušet, ale bylo strašně těžké vyloudit z toho zvuk. Maji můj nejhlubší respekt. Milují, když se pěstují tradice.
Ze Švýcarska mám jen takový ten letmý turistický pohled - krásné hory i příroda, trochu uzavření lidé na rozdíl od francouzských a italských sousedů, vynikající čokoláda a velmi draho. Jaký je váš hlubší pohled, získaný během vašeho téměř čtvrt století v této zemi?
Švýcarsko je mi sympatické právě tím svým introvertním způsobem, je pro mě upřímnější. Kamarády si člověk získává pomalu, ale pak to drží, není to jen takové povrchní "hurá". Sedí mi to víc. Švýcaři, které znám, jsou velmi pracovití korektní, slušní,spolehliví a mají velký smysl pro humor. Jen je člověk musí trochu "objevit". Je to asi tak trochu jako s Lašskem.
Jak se vlastně člověk stane ceněnou evropskou odbornicí na Mozarta?
Narodila jsem se s hlasem vhodným pro baroko, písně, Mozarta. To se tady do devadesátých let nenosilo. Byla tady tradice jen "velkých hlasů", a tak jsem hledala cestu do zemí s tradici oratorií, písní, barokní interpretace a Mozartovy kultury. Zde mají hlasy lyrické a jemné užití. Našla jsem a snažila se nestát se univerzálním hlasem pro všechno. Jak říká Janáček: "Z vlastního nitra růst, nespoléhat se na uznání, nýbrž obdělávat to pole, které mi souzeno." To je mě životní moto.
Z nabitého programu Martiny Jankové
- "Před pár dny jsem vedla Murten Classics Festival ve Švýcarsku, který je letos zaměřen na oslavu Pražského jara a českých emigrantů.Zahájili jsme Smetanovou Mou vlastí, kde jsem jednotlivé věty doprovázela slovem a zazpívala Husitskou hymnu před její pátou částí. Odehráli jsme zde také písňový program s Ivo Kahánkem.
- "Začátkem září mě čeká Svatováclavský hudební festival v Ostravě, pak zmiňované Písňové studánky v Litni a od 10. září se až do října rozeběhne rossiniovské turné s Cecílií Bartoli (jedna z nejpopulárnějších operních pěvkyň současnosti - pozn. red.)."
- "V listopadu provedu Lišku Bystroušku v Bernu a budu učit na vynikající Akademii v Katovicích. V prosinci se po našem Pražském vánočním koncertu a Händlově Mesiášovi v Barceloně vydám na zkoušky do Vídně. V lednu tam budeme mít Premiéru Purcellova Krále Artuše a poté nastudují nový písňový program."
- "V dubnu budu na velkém turné s vynikající zpěvačkou a dirigentkou Nathalie Stutzmann v Brazílii a v květnu se vrátím ke Cleveland Orchestra do USA. V květnu se uskuteční můj recitál na Pražském jaře, v červnu 2019 mě znovu čeká La Scala."
Váš mozartovský repertoár obnáší i dvě mužské role, které jsou tradičně ztvárňovány ženami - Cherubin ve Figarově svatbě či Aminta v Il re pastore. Jak těžké je pro ženu hrát muže?
Když musím hrát může, přemýšlím o sobě jako o duši, která jak známo, nemá rod. Ze studnice toho nám všem shodného vybírám vzory chování. U Cherubína je to jednoduše zbrklost mladí. U Aminty ztvárnění životního přesvědčení: budu věrný vztahu k milované bytosti a za to jsem ochoten vzdát se prestiže, statusu. To je ženám i mužům známé téma.
Jak vzpomínáte na svůj debut v slavné milánské La Scale v roce 2016? A je to pro operního pěvce to nej, čeho může dosáhnout?
No pozor, ona akustika v La Scale je dost komplikovaná, záleží na postavení kulis. Když je scéna moc otevřená, tak se dokonce i nejsilnější hlasy špatně nesou do prostoru. Byla jsem se tam podívat na koncerty i operní představení Verdiho a Pucciniho a žasla, jak se bojovalo s akustikou.
Jak se s tím dá vypořádat?
Je tam tzv. Callas spot, místo (nazvané podle legendární pěvkyně Maria Callas, pozn. red.), na které když se člověk postaví, je jako zázračně ozvučen. Italští kolegové ho znají a neustále se tam derou. My jsme ale měli v La Scala velmi dobře postavenou scénu, takže jsme tolik potíží neměli. Nicméně je to místo zrádné a problémové.
V srpnu jste curyšskou operu či milánskou La Scalu vystřídala za liteňský zámeček. Co vás zde čekalo a dále ještě čeká za program?
V Litni jsem vedla interpretační kurzy pro mladé zpěváky. Pokusila jsem se jim předat něco ze své životní mozaiky a správně reagovat na jejich podněty. Devátého září tu vystoupím spolu s pianistou Ivo Kahánkem či cimbálistou Jankem Rokytou v recitálu Písňové studánky Martiny Jankové. Jedná se opět o mé oblíbené moravské lidové písně v úpravě Leoše Janáčka.
Co říkáte tomu, jak se z této malinké středočeské obce stalo jedno z českých center klasické hudby?
Vždy mě investice do kultury úplně dojme. Je to důkaz, že ji i přesto, že nic "nevynáší", potřebujeme jako sůl. Myslím, že nejkrásnější věci jsou ty, které neděláme s postranními myšlenkami. Jistě že také musíme každý z něčeho žít, já jen obdivuji tu snahu zkrášlit, zkulturnit.
Jak po nabitém programu nejraději relaxujete?
Čtu, chodím po horách, jsem hodně v lese. A jsme zase u toho - třeba jen jít na pastvu se zvířaty, či je podojit, je pro mě přímo terapie!
