Z kasaře se stal mediální idol, z idolu chladnokrevný vrah. Martin Lecián, "Postrach Moravy", fascinoval i děsil prvorepublikové Československo. Proč ho část národa zbožňovala, zatímco za sebou nechával krvavou stopu? Ponořte se s námi do hloubky archivů a odhalte skutečný příběh, kde se mýtus o českém Jánošíkovi střetává s brutální realitou vražd a osudové popravy.
Zoufalý pokus o útěk
Tři týdny po vynesení rozsudku smrti, 25. září 1927, se Lecián odhodlal k poslednímu kroku. Spolu s odsouzeným Ladislavem Kaspaříkem naplánovali útěk z olomoucké vojenské věznice. Za příslib vysoké částky získali přízeň strážného vojína Jana Tomici, který jim do cely propašoval pilníky.
Krátce po osmnácté hodině, kdy na chodbě zůstala pouze dvoučlenná hlídka - uplacený Tomica a nic netušící dvacetiletý vojín maďarské národnosti Ferenc Kiss - se Kaspařík protáhl dvířky pro podávání stravy. Naoko přepadl a svázal Tomicu a vysvobodil Leciána. Zmocnili se Tomicovy pušky a čekali na Kisse. Když se přiblížil, vrhli se na něj. V nastalém zápase Lecián střelil Kisse do břicha.
Výstřel zburcoval ostatní stráže. Strhla se divoká přestřelka, v níž padlo přes sto výstřelů. Lecián s Kaspaříkem pálili, dokud jim nedošla munice; teprve poté se se zdviženýma rukama vzdali.
Ferenc Kiss zraněním podlehl. Jeho vražda definitivně zpečetila Leciánův osud. Nejvyšší soud 30. září zamítl žádost o milost a prezident Tomáš Garrigue Masaryk milost rovněž neudělil. Prezidentův postoj navíc podtrhl osobní čin - z vlastních prostředků financoval vztyčení mohutného mramorového náhrobku na Kissově hrobě v jeho rodné obci.