Marpo: Box mě naučil být přímý. Nechci nikomu lézt do zadku kvůli kšeftu nebo penězům

Tomáš Maca Tomáš Maca
1. 12. 2019 17:07
Marpo je raper s duší rockera. Charakterizuje ho naprostá upřímnost, odmítání přetvářky a kompromisů i živelná energie, kterou si dříve vybíjel při thajském boxu a dnes ji ventiluje na koncertech kapely TroubleGang. S tou nyní vydává lakonicky pojmenovanou desku Dva. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví nejen o ní, ale i o tom, co mu dalo bubnování v Chinaski, nebo jak zvládá výchovu svých dvou dětí.
"Když mi bylo 17, začal jsem chodit na fotbal, abych se tam mohl porvat. Dneska svou agresivitu ale přenáším na pódium a díky tomu máme jedna z nejenergičtějších vystoupení," vysvětluje Marpo.
"Když mi bylo 17, začal jsem chodit na fotbal, abych se tam mohl porvat. Dneska svou agresivitu ale přenáším na pódium a díky tomu máme jedna z nejenergičtějších vystoupení," vysvětluje Marpo. | Foto: Jakub Plíhal

V singlu Generace velkejch snů z nové desky TroubleGangu zpíváte, že jste si úspěch museli sami vydřít, ale peníze pro vás nikdy nebyly to hlavní. To je v rapovém žánru, kde se hudebníci často chlubí zlatými řetězy a drahými auty, docela nezvyklé. Je to jeden z důvodů, proč jste mezi posluchači tak oblíbení a loni jste vyprodali O2 Arenu?

Ty řetězy a podobné věci k rapu patří odjakživa, ale já jsem se penězi nikdy neprezentoval. Samozřejmě že prachy vám dávají svobodu a bez nich je život mnohem těžší, ale já mám v životě jiné priority. Je možné, že mají lidi naši hudbu rádi právě proto, že si na nic nehrajeme. Jsme přirození a o všem mluvíme otevřeně. U spousty českých raperů nemám rád, že tváří v tvář se s vámi baví naprosto normálně, ale jakmile se zapne kamera, tak začnou házet rukama a dělat takové pózy, že si říkáte, jestli tam s vámi v tu chvíli není spíš Tupac. Hrát si u nás na gangstery mi přijde trošku mimo, protože čeští rapeři přece nechodí po ulici s pistolí.

V další novince Ďáblův advokát zase narážíte na pomíjivost života v pozlátku a nesmyslnost sebeprezentace na sociálních sítích. Cítíte zodpovědnost za to, co mladé generaci, která vás bere jako svůj vzor, v textech předáváte?

Bude to znít dědkovsky, ale teď už jo a souvisí to s tím, že mám sám děti. Pamatuju si, že když mi bylo zhruba 17, tak se v Americe řešilo, že by děti neměly poslouchat gangsta rap, protože je plný drog, zbraní a vražd. Tehdy jsem si říkal: "Proboha, o co jde." Teď mi to ale dochází, protože mám doma šestiletou dceru a začínám se starat o to, co poslouchá. Nechci, aby se jí do uší valily věci jako: "Balím děvky, hulím weed a vydělávám cash." Zároveň mi vadí i to, jak se na sociálních sítích všichni tváří dokonale. Nechci, aby moje dcera třeba ve 13 vlezla na Instagram, viděla tam perfektně namalovanou blondýnu s umělými prsy a myslela si, že takhle musí vypadat. Život je totiž hezký a zajímavý právě v tom, že nic není dokonalé.

Od zbytku domácí hiphopové scény se vymykáte i tím, že rap kombinujete třeba s nu-metalem nebo s country a vystupujete za doprovodu živé kapely. Musel jste fanoušky a ostatní členy TroubleGangu přesvědčovat, že tyhle zvukové experimenty mají smysl?

Došlo k tomu pozvolně, protože jsme nejdřív dělali trap, který jsme pak sice na koncertech podpořili živými nástroji, ale ještě to nebylo nic převratného. Až potom vznikla deska Dead Man Walking, která propojovala právě rap, nu-metal a country a fanoušci si tak na jiný zvuk zvykali postupně. Pár jich kvůli tomu pochopitelně odešlo, ale já jsem nechtěl zabřednout do jednoho stylu, ve kterém bych se motal pořád dokola. Jde mi o to, aby každá moje deska, ať už sólová, nebo s TroubleGangem, byla jiná. A co se týče TroubleGangu, tak s IronKapem jsme se teď ve studiu dost hádali, protože on je odchovaný na Wu-Tang Clanu, miluje starý boombap, ale i moderní trap a strašně chtěl natočit čistě rapovou desku. Nakonec jsem ho naštěstí přesvědčil, že se nemůžeme vracet o pět let zpátky, a dohodli jsme se.

S živou kapelou mívám navíc i úplně jiný pocit na koncertech. Občas ještě hrajeme jenom s dýdžejem, třeba na tajných koncertech pro největší fanoušky v malých klubech, kam se nám celá kapela nevejde. V takových situacích mi najednou chybí, že mi z toho tlaku, který jde z kapely, nebrní zadek. Když hrajeme, tak se nasypeme kofeinem, já k tomu vypiju čtvrt flašky tvrdého a tep mi stoupne tak, že jsem schopný pódium rozkousat. Myslím, že máme jedna z nejenergičtějších vystoupení a bez živé kapely za zády už si je skoro nedovedu představit.

Jak se liší skupinová energie TroubleGangu od toho, jak fungovala kapela Chinaski, když jste v ní ještě bubnoval?

Mám pocit, že většině českých kapel jde primárně o to, aby vydělaly peníze. Spousta z nich začala dělat muziku, protože je to fakt bavilo, ale časem u nich stejně zvítězila motivace peněz. TroubleGang je postavený na něčem jiném. Pro mě není klíčové, abych měl kolem sebe dokonalé profesionální muzikanty. Nejdůležitější je to kamarádství, které mezi námi funguje. Teď od nás kvůli osobním problémům odešel kytarista, takže jsme hledali nového, přihlásila se spousta náhradníků a mně nešlo ani tak o to, jak skvěle hrají, ale jestli se k nám hodí lidsky. My jsme parta bláznů, na koncertech hodně pijeme, chceme, aby byla sranda, a zapadnout mezi nás může být docela těžké.

Jak velkou roli hrály zkušenosti, které jste získal díky Chinaski, v tom, že jste si s TroubleGangem zahrál v největších koncertních halách a nahrával s novozélandským producentem Clintem Murphym?

Bez školy, kterou mi dali Chinaski, by TroubleGang v životě nevznikl. Naučil jsem se věci, které vypadají jako drobnosti, ale ve skutečnosti jsou dost podstatné. Čeští rapeři třeba kolikrát mají řetěz za milion korun, ale když někam přijedou hrát, tak nemají vlastní mikrofon, který stojí třeba 100 tisíc. To je, jako kdyby bubeník nepřijel se svými bubny. Proto jsme si s TroubleGangem co nejrychleji koupili mikrofony, odposlechy, mixážní pult, dráty na pódium a tak dále.

Viděl jsem totiž, že tohle všechno je v prvoligové kapele typu Chinaski samozřejmost. Taky jsem díky ní pochopitelně získal kontakty, třeba právě na Clinta, který kdysi přiletěl do Prahy, ale kluci z Chinaski odjeli za rodinami, takže jsem se mu věnoval já. Vytvořili jsme si přátelství, a když jsme s původní sestavou Chinaski nahrávali poslední desku na Novém Zélandu, tak se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěl spolupracovat sám, protože ho moje věci baví.

"Mám pocit, že většině českých kapel jde primárně o to, aby vydělaly peníze. TroubleGang je postavený na něčem jiném," říká Marpo o své kapele.
"Mám pocit, že většině českých kapel jde primárně o to, aby vydělaly peníze. TroubleGang je postavený na něčem jiném," říká Marpo o své kapele. | Foto: Tony Košař

Vraťme se teď zpátky k počátkům vaší rapové kariéry. Poprvé jsem vás zaregistroval před 15 lety, když Richard Krajčo ve svém rádiovém pořadu pustil vaši skladbu Jsem. Byl to pro vás důležitý moment?

Jsem byl můj první singl a na tu dobu dost úspěšný, protože zněl úplně jinak než věci od zbytku rapové scény, která se tehdy hodně motala okolo graffiti. Já jsem čuměl, protože jsem stál na Strossmayeráku a najednou mi zavolal Richard Krajčo, který mě objevil na hiphopové kompilaci časopisu Report, a řekl mi, že hraje mou písničku v rádiu. Nevím, jestli to byl až takový zlom, ale určitě mě to nakoplo, protože jsem viděl, že moje hudba má nějaký dopad.

Po prvních dvou úspěšných deskách ale humbuk kolem vás utichl a zlepšilo se to až s albem R!OT z roku 2013. Co se s vámi dělo mezitím?

Stalo se mi, že jsem jeden rok někde hrál třeba pro 800 lidí, a když jsem do stejného města přijel třeba za rok, tak dorazilo jenom 30 lidí. To pro mě bylo psychicky náročné a tehdy jsem nechápal, čím to bylo. Teď už to vím. Kašlal jsem na fanoušky, otravovalo mě se s nimi fotit, do toho Wohnout, se kterým jsem koncertoval, zapomněl pět textů z pěti, a když jsme viděli, že přišlo málo lidí, tak jsme klidně seškrtali playlist jenom na 25 minut. Byli jsme fakt namyšlení kreténi a trn z paty mi tehdy vytrhli Chinaski, kteří mě v roce 2008 po smrti Pavla Grohmana oslovili, abych s nimi hrál.

Cítíte se dnes na české hudební scéně přijímaný?

Věřím, že mě už lidi respektují, ale po tátovi jsem trochu samotář. Nechodím na mejdany, protože z koncertů jich mám dost a s lidmi ze showbyznysu se mi ani družit nechce. S Chinaski jsem zjistil, že čeští muzikanti jsou fakt specifický druh. Já jsem vyrostl mezi boxery, kteří jsou rovní a přímí, takže když mě někdo naštve, jsem zvyklý ho rovnou konfrontovat. Nejsem ten, kdo když někoho potká, řekne "Nazdar kámo, jak se máš?", a pak když ten člověk odejde, tak ho pomlouvá. Když si o někom myslím, že je debil, tak mu to povím. I přítelkyně mi říkala, že nikoho s podobným přístupem v hudební branži nepoznala. V českém showbyznysu to funguje tak, že někde podáte ruku někomu z Novy a jinde zase někomu z Primy, protože víte, že vám udělají promo. Já tuhle hru nehraju.

Když už jste zmínil thajský box, kterému jste se aktivně věnoval, je pro vás koncertování v něčem podobný zážitek jako sport? Vybíjíte si nahromaděnou energii a agresivitu i na pódiu?

Když mi bylo 17, začal jsem chodit na fotbal, abych se mohl porvat tam. Tenkrát letěli nabušení stokiloví frajeři a já jsem měl komplex z toho, že jsem byl sedmdesátikilový kluk, takže mi šlo o to si dokázat, že na to mám i tak. Byl jsem klasický mladý blboun, ale protože jsem se chtěl zlepšit ve rvačkách na fotbale, začal jsem chodit na box, kde jsem se frustrace zbavil, a od té doby jsem se porval třeba jenom dvakrát, když jsem někoho bránil.

Agresivitu, kterou v sobě mám, dneska přenáším právě na pódium a díky tomu jsou naše koncerty takové, jaké jsou. Proto mě irituje, když vidím muzikanty, co hrají tvrdou muziku a přitom se na pódiu vůbec nehnou. Sleduju hlavně bubeníky a nechápu, jak někteří můžou hrát metal, jako by to byl jazz. Sám bych ty bubny rozsekal, což bylo vidět třeba na posledním turné, které jsem jel s Chinaski. Tehdy jsem před každým koncertem měnil blány, které většině českých bubeníků vydrží třeba tři roky.

Dotkl jste se svého dospívání a v nové skladbě Promiň se mámě omlouváte za to, že se z vás nestal právník. Byl jste tedy už od dětství rebel?

Jo, odmalička jsem byl hyperaktivní nezvladatelný magor. Když mi bylo třeba pět, tak jsem šel s rodiči na večeři a plival jsem jiným lidem do polívky. Soused měl rozdělanou stavbu a já jsem šel do třetího patra, odkud jsem mu namočil do cementu, takže mu ztvrdl. Zároveň mi vždycky šly sporty, takže jsem chtěl být fotbalista, ale máma řekla: "Ne, co když si zlomíš nohu a všechno půjde do háje? Musíš dostudovat!" Doufala, že ze mě fakt bude advokát, a já jsem tak šel po maturitě na práva, a to z jediného důvodu. Vůbec mi nešla matematika a práva byla jediná škola, kde jsem ji nepotřeboval. Jeden rok jsem strávil na nějaké soukromé škole, odkud jsem pak přešel do Plzně. Tam jsem ale už skoro nechodil, Wohnout za mě dělal zápočty a potom jsem si řekl, že chci být muzikant a že na to kašlu.

Otakar Petřina (34)

Rapper Marpo (Otakar Petřina)
  • Syn známého hudebníka Oty Petřiny začal rapovat ve 13 letech. Nejdřív se pokoušel o anglické texty, ale první oficiální desku Původ umění z roku 2005 už nahrál v češtině a byla na ní i skladba Jsem, se kterou poprvé pronikl k širšímu publiku.
  • V té době se věnoval i battle rapu a v rapových kláních vítězil nad kolegy jako James Cole, Tafrob nebo Čistychov. Na svou prvotinu pak v roce 2006 navázal albem Marpokalypsa, na kterém poprvé spolupracoval s americkými rapery.
  • Zahraniční hosty a produkci měl i na následujících dvou deskách Rapstar a Knockout, které ale tak úspěšné nebyly, a tak v roce 2008 přijal nabídku bubnovat v kapele Chinaski, kde nahradil zesnulého bubeníka Pavla Grohmana.
  • Svou rapovou kariéru znovu oživil úspěšnými sólovými alby R!OT, Lone Survivor a Dead Man Walking a po odchodu z Chinaski v roce 2017 se začal naplno věnovat vlastnímu projektu TroubleGang. Ten tvoří kromě něj rapeři IronKap a Wohnout, DJ Partyboi a tříčlenná živá kapela.

Zaujalo mě, že máte na těle vytetovaného například Mikea Tysona, ale zároveň i kérku Free Tibet. Dalo by se tedy o vás říct, že jste rváč a zároveň mírotvorce, který vyznává pravdu a lásku?

Mírotvorce bych asi úplně neřekl, ale o Tibet jsem se nějakou dobu dost zajímal, protože buddhismus patří k duchovnímu rozměru thajského boxu. Párkrát jsem byl na přednášce Oleho Nydahla, což je dánský láma posvěcený přímo dalajlamou. Tetování vnímám jako kroniku věcí, které mi zasáhly do života, takže mi nesměla chybět ani tahle etapa. Je pravda, že od té doby, co mám děti, tak se konfliktům snažím spíš předcházet. Rok po smrti táty jsem se ale do jednoho dostal, když na mě na Dejvické někdo troubil, protože jsem zaparkoval na jeho placeném místě. Řekl jsem mu: "V klidu, já to hned přeparkuju." A on na to: "No jasně, ty debile, kterému koupil auto tatínek." Tehdy jsem si nemohl pomoct a frajera jsem na místě profackoval, a to tak, že musel do nemocnice a vyšetřovala to kriminálka. Už jsem si představoval, jak půjdu sedět, neuvidím děti, a došlo mi, že tímhle fakt nechci procházet.

Když už mluvíme o vašem tátovi, kytaristovi a zpěvákovi Otu Petřinovi, ten si za totality odmítl ostříhat vlasy, i když kvůli tomu 14 let nemohl vystupovat. Myslíte, že jste po něm zásadovost a touhu uchovat si svobodu za každou cenu zdědil?

Určitě do mě tenhle přístup obtiskl. Táta pro mě byl vždycky vzor a hrdina. Nesoudím lidi za to, jestli tenkrát podepsali spolupráci s režimem, protože chápu, že kvůli nátlaku na rodinu nebylo takové rozhodování určitě jednoduché. Nikdo z nás netuší, jak bychom se zachovali, kdybychom tu dobu zažili. Proto mi teď trochu vadilo, jak se na Instagramu všichni předváděli, že slaví svobodu. Říkal jsem si, jestli opravdu slaví svobodu, anebo jenom chtějí být in. To jsou takové ty sociální happeningy. Něco se děje, tak musím být u toho.

Od táty jsem každopádně nasál to myšlenkové nastavení, že když se ráno probudím, tak musím být hrdý na to, co jsem. Nechci mít pocit, že jsem někomu musel vlézt do zadku, abych dostal kšeft nebo prachy. Dost často mi to ublížilo a na rozdíl od táty se na nezdary nedokážu dívat pozitivně. On byl naopak takový smířený a říkal: "Mně nevadilo, že jsem nemohl koncertovat. Já jsem si místo toho tvořil ve studiu."

Ovlivnil vás táta i hudebně?

Určitě jo, ale spíš až teď. Když jsem vydával své první rapové desky, tak jsem byl dost mladý. Tím pádem jsem si myslel, že jsem nejchytřejší a dělám všechno nejlíp. Táta ale říkal: "Buď si tu radu vezmi k srdci, anebo to nech být a třeba na to časem přijdeš sám." A přesně tohle se stalo a já si teď uvědomuju, že měl v lecčems pravdu. Hodně mi pomohl, když jsem přišel do Chinaski. Tehdy jsem se musel za týden naučit ránu od rány třeba 25 písniček a bez táty, se kterým jsem si je podle taktů rozepsal, bych to nedal dohromady. Cením si na něm, že mě nikdy do ničeho nenutil, nechal mě, abych si nástroj vybral sám, a nikdy ho nemrzelo, že nehraju na kytaru. Nejhorší věc totiž je, když si rodiče plní ambice skrz svoje dítě. Dcera dělá gymnastiku, a když ji vyzvedávám, tak jsou tam ty matky, na kterých jde poznat, že to samy nikdy nedokázaly, a tak do toho nutí děti.

Vy se ze svých dětí Emmy a Oty nesnažíte vychovat muzikanty?

Ota teď říká, že až bude táta starý, tak bude v TroubleGangu bubnovat on. Těší mě, že jsem pro děti vzorem, ale do ničeho je netlačím, protože vím, že by se na to stejně vyprdly, až by jim bylo třeba 14.

Děti máte ve střídavé péči s bývalou manželkou. Jak to zvládáte skloubit s hudební kariérou?

My máme společnou péči, což je lepší varianta než střídavá, u které by žena mohla zavolat na sociálku, když bych si je nevyzvedl včas. Takhle to stojí na naší domluvě a já si děti jeden týden vezmu třeba od pondělí do čtvrtka a druhý týden od úterý do pátku. Je to ale náročné, protože sám chodím spát třeba ve čtyři, o půl sedmé musím vstát, abych dětem udělal snídani a svačinu, Emmu odvezl do školy a Otu do školky. Pak musím řešit všechnu svou práci, do toho chci trénovat, abych si udržoval kondici, a ve tři musím děti zase vyzvednout a objet s nimi jejich kroužky. Lidi mi říkají, ať si je teda neberu tak často, ale já nechci být ten táta, který děti kvůli práci odsouvá na druhou kolej.

Při nahrávání tracku Víkend z nové desky byl se mnou Otík dokonce ve studiu a při refrénu najednou slyším, jak se mnou řve: "Víkend!" Tak mu říkám: "Otíku, teď chvíli nezpívej, bude zpívat jenom táta." Nakonec jsme to bez něj dali až na 40. pokus a na konci písničky jsme jeho hlas nechali, protože mi to přišlo vtipné. Přítelkyně se mě pak ptala, jestli jsem z toho unavený, nebo jestli to byl nádherný den, a já říkám: "Byl to nádherný den, ale jsem z něj fakt utahaný jako pes."

 

Právě se děje

před 44 minutami

Auto jedoucí v protisměru způsobilo na D7 nehodu, jeden mrtvý

Dálnici D7 uzavřela na 12. kilometru ve směru na Slaný hromadná nehoda šesti aut. Nehodu zavinilo auto jedoucí v protisměru, řidič tohoto vozu při nehodě zemřel. Informace o případných dalších zraněných zatím nejsou k dispozici, řekla ČTK policejní mluvčí Michaela Richterová.

Policie obdržela podle Richterové před 21:15 na tísňovou linku nejdříve oznámení, že na dálnici jede auto v protisměru. "Minutu na to došlo k dopravní nehodě šesti vozidel. Řidič, co jel v protisměru, na místě zemřel," řekla Richterová.

Dálnice je v místě uzavřena, policie dopravu odklání na devátém kilometru na Bouchalku, zpět se mohou řidiči vracet na 18. kilometru u Knovíze.

Další zprávy