Vojtova metoda není týrání, je jedinečná, tvrdí Šafářová

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
19. 9. 2014 19:06
Rozhovor s přední českou rehabilitační terapeutkou Marcelou Šafářovou o pohybových zlozvycích i umění relaxovat.
Foto: Ludvík Hradilek

Praha – Marcele Šafářové, přední české fyzioterapeutce, prošly rukama stovky pacientů s vývojovými vadami, sportovními úrazy, ale i problémy způsobenými špatným životním stylem.

Vojtova metoda je podle ní v řadě diagnóz nezastupitelná a je ráda, že se může v České republice používat. "Cítím trochu nefér to, že pokud se dítě narodí například v anglicky mluvící zemi, tak tuto možnost prostě nemá," říká.

Aktuálně.cz: Dokážete z pohybu lidského těla a letmého pohledu stanovit diagnózu?

Marcela Šafářová: Záleží na zkušenostech. Čím déle pracujete s lidským tělem, tím lépe a rychleji dokážete říci, ve které části něco nefunguje správně, již podle prvního pohledu. Někdy sice nedokážeme přesně určit diagnózu, ale vidíme, ve které části je problém, a tak dokážeme zacílit další vyšetřovací metody, které jasnou diagnózu určí.

PhDr. Marcela Šafářová

Marcela Šafářová
  • narozena 1971 v Kladně
  • po absolvování rehabilitační nástavby (Kladno) pokračovala magisterským studiem na FTVS UK, v roce 2009 dokončila doktorské studium
  • 14 let pracovala ve FNM na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství při 2. LF UK pod vedením prof. Koláře, PhD.
  • od roku 2001 se účastní odborných kurzů DNS v České republice i ve světě, od roku 2007 asistent pro výuku v kurzech Vojtovy metody
  • za opravdové hobby považuje cestování, někdy ale potřebuje jen být sama
  • má dvě dcery a báječného muže, který ji podporuje

A.cz: Takže hned víte, kam sáhnout?

Někdy víme hned, někdy musíme chvíli hledat. Lidské tělo totiž není soustava izolovaných částí, ale globální systém, kdy vše je vzájemně provázáno. Proto když vás bude bolet zápěstí, velmi často nestačí, abych vám ho zavázala nebo předepsala lokální elektroléčbu a přitom se nestarala o to, v jaké pozici je váš hrudník, rameno nebo páteř. To spolu souvisí a příčina bolestí v zápěstí může být na vzdáleném místě. Chyba je často patrná hned, jindy díky složitosti systému až za delší dobu. Velkou roli v tom hraje i individualita pacientů, jejich vnímání bolesti a těla vůbec.

A.cz: Jak ale můžete cvičením ovlivnit mozek?

Předpokládáme, že vývoj dítěte v děloze probíhá na základě nějaké genetické informace. Po narození je vývoj pokračováním vývoje v těle matky. Probíhá v programech nebo vzorech, které, jak věříme, má každý z nás v sobě stejné. Během vývoje se ten základ přirozeně mění i vlivem prostředí, získáváním zkušeností a podobně. Každý má jiné možnosti, někdo chodí pravidelně hrát tenis, jiný teprve v 15 letech jede poprvé na lyžařský výcvik. Základní principy vývoje jsou ale pro všechny stejné a na tomto základě se snažíme stavět terapii. Mnohonásobným opakováním pohybu v polohách, které mozek zná, se snažíme opravit software. Je to stejné, jako když se učíte prvně psát nebo lyžovat.

A.cz: Zní to poněkud složitě, jak vypadá terapie v reálu?

Zmíněné vrozené vzory napovídáme a připomínáme tělu v polohách, které odpovídají vývoji dítěte. Například pozice, která odpovídá třem měsícům věku dítěte, vypadá tak, že člověk leží na zádech, má napřímenou páteř, nohy nad podložkou. Svaly tohle všechno umožní jen proto, že mozek je v pořádku, a řekne svalům, jak to udělat. Proto věříme, že když dáme dospělého pacienta do stejné polohy, tak informace, která vychází ze svalů a kloubů, mu pomáhá najít ten vrozený vzor. Má to ale určité limity. Zdeformované obratle už nespravíme.

A.cz: Jakou děláme největší chybu? Čím si huntujeme zdraví?

Těžko se to dá paušalizovat. Někdo může sedět zhroucený u stolu a dlouho mu to nevadí. Jiný člověk ale po krátké době té stejné zátěže zjistí, že pozice, ve které práci vykonává, je už tak nesnesitelná, že musí změnit zaměstnání. To ale záleží na individuální kapacitě mozku řešit problémy. Obecně pak máme nedostatek aktivního a přirozeného pohybu, který by kompenzoval dlouhodobou statickou a stereotypní zátěž, ve které většina z nás tráví značnou část života.

Obecně se dá říci, že existují čtyři základní důvody, proč se naše tělo nechová tak, jak má. Jeden z nich je, že během prvního roku neproběhne ten správný vývoj a my stavíme na nedokonalých vzorech v naší dospělosti. Když už je první kámen našišato, tak celý dům bude trošku šišatý. Další důvod může být vrozená vada (kosti, nebo deformita hrudníku), to je ale něco, co nemůžeme změnit.

Třetím důvodem jsou naše kulturní zvyky nebo i nevhodný sportovní trénink, či dlouhodobě opakované přetěžování. To vše může změnit naše pohybové chování. Měla jsem sedmdesátiletou pacientku z jednoho známého cirkusu, kde od svých pěti let dělala gymnastiku a u nás se léčila s výhřezem ploténky. Při terapii se cítila báječně a záda ji nebolela. Poté vstala a odcházela ve stejné postuře tanečnice (tělesný postoj, pozn. red.), ve které strávila celý svůj život, protože její mozek to už za ta léta nedokázal změnit.

Posledním důvodem může být bolest, které se naše tělo přizpůsobuje. Člověk nevědomky může měnit styl chůze nebo začít kulhat. V koleni může být například počínající artróza a mozek mění způsob používání kolene, aby ho ochránil před větší škodou. To ale ve výsledku může způsobit další přetížení v nějaké jiné části těla. Samostatnou kapitolou je pohybová inaktivita (nečinnost, pozn. red.).

PhDr. Šafářová v nejbližší době vymění Fakultní nemocnici v Motole za půlroční stáž v Německu.
PhDr. Šafářová v nejbližší době vymění Fakultní nemocnici v Motole za půlroční stáž v Německu. | Foto: Ludvík Hradilek

A.cz: Mluvíte o nedostatku aktivního pohybu. Co říkáte na trávení času v posilovnách a co je tedy ten správný přirozený pohyb?

Cvičení v posilovně není zrovna přirozené. Situaci, kdy si někdo sedne na lavici, opře se o loket, zvedá třeba 30 kilo, dívá se do zrcadla a opakuje stejný pohyb pořád dokola, v běžném životě nenajdeme. Izolovaně se posiluje biceps na paži bez ohledu na to, jak se k tomu chovají záda nebo v jaké pozici je pánev.

Třicetikilovou zátěž samotný sval neutáhne, proto je nutné si třeba pomáhat ramenem, které se pak také ničí. Pokud se ale biceps zapne v rámci globálního pohybu, který zaměstnává celé tělo, pak se jedná o přirozenější zapojení toho svalu jako takového. Obyčejná chůze i do schodů je přirozená. Ale i cvičení ve fitness se dá provozovat bez rizika poškození, ale jen se znalostí, která se opírá o vývojovou kineziologii a globální pohyb.

A.cz: Co říkáte na zázračné děti, které mají od raného věku vyrýsované svaly a dosahují ve svých disciplínách skvělých výsledků? 

Nemám žádnou studii, na které bych viděla, jak vypadají tyto zázračné děti v dospělosti. Ale měla jsem tu dvojčata, která jsou dobrá v lezení po stěně. Jsou velmi dobrá v tom, co dělají, ale už po osmi letech provozování tohoto sportu jasně vidím, které části těla jsou přetížené. Například svaly na břišní stěně nefungovaly koordinovaně.

U dětí má největší význam všeobecný pohybový rozvoj. Když má dítě vlohy a tendenci být dobré v nějakém sportu, tak proč to nepodporovat. Je ale potřeba, aby k tomu rozumně dělalo i nějaké kompenzační cvičení. Aby běhalo, lezlo po stromech, dělalo kotrmelce nebo jezdilo na kole. Nevýhodou je, když dítě je úzce specializované. Jedna má pacientka dělala od dětství gymnastiku, ale nedokázala se z lehu posadit a v předklonu si sáhnout na špičky. V gymnastice byla dobrá, ale bylo na ní vidět, že způsob, jakým se pohybuje, povede ke zranění. Nedokáže určité pohyby udělat plynule a přirozeně, tak to musí nahrazovat rychlostí a silou. Což s sebou neslo přetížení její páteře a vznik bolestí již v mladém věku.

A.cz: Výkon se ale od nás přeci očekává.

Ano, už od školky jsou děti vedeny k výkonu. Přetlačují se v páce, dělají kliky, ukazují, jak jsou rychlé. Nikdo je ale neučí relaxovat. Vedeme je k větším a větším výkonům, ale neučíme, jak zvolnit, vypnout a odpočinout si.

A.cz: Nedávno jsem se dočetla, že pokud nás bolí kolena, je nutné se vrátit do doby, kdy jsme ještě neseděli na židlích, tedy do dřepu. Jsou nám tyto polohy ještě přirozené?

Problém je, že jsme to dávno přestali dělat a dnes už to neumíme. V Indii i Číně to dělají pořád a je pro ně naprosto přirozené najíst se ve dřepu, i čekat na autobus. My už to ale neuděláme, protože jsme zkrácení a můžeme přepadávat dozadu. To je možná daň dnešní civilizace. Dítě si dokáže hrát ve dřepu, protože je to jeho přirozenost, dospělý ale ve dřepu vyhrbí záda, hrudník se posune příliš dopředu, tlačí bradu vpřed a dělá to jen za cenu nějakého přetížení. My dřepy vůbec netrénujeme.

Za české pacienty mám pocit, že se stále ještě nedokážeme podrobit drilu a důslednosti a poslouchat svého terapeuta.

Dítě si ve dřepu může pohodlně hrát ve 14 měsících, ale od toho věku se do této pozice dostane, jen když mu něco upadne nebo je musí dělat při tréninku. Rozhodně netrávíme ve dřepu dlouhý čas. Ve východní kultuře jsou běžná celostní cvičení typu tchaj-ťi a všechny tyto polohy a pozice jsou v tom obsažené. Takže toto tvrzení je částečně pravdivé – dřep je přirozenou pozicí, kterou pokud bychom ji od mládí nechali ve svém pohybovém repertoáru, tak by zajišťovala přirozenější zapojení svalů. Není pravda, že pouze jeho zařazení, když už máme nějaké problémy, bude jednoduchým řešením bolestí kolen.

A.cz: S jakými pacienty se v ordinaci nejčastěji setkáváte?

Jsou to většinou děti, které mají z nějakého důvodu zpožděný vývoj, jakoukoli asymetrii, vadné držení těla, poúrazové stavy. Ale i dospělí pacienti po komplikovaných operacích, s bolestmi zad, pacienti po prodělané onkologické léčbě a s řadou dalších zdravotních problémů. Většinou jsou to však funkční poruchy hybného aparátu.

A.cz: Terapie jako Vojtova metoda může vypadat mnohdy jako týrání, bývají z ní vystresované jak děti, tak rodiče...

Často slýcháme, že je to týrání. Když se dospělému nebude líbit terapie, řekne to. Dítě to dává najevo pláčem, je to jeho způsob komunikace. Pláče, protože jsme ho dali na stůl a ono by nejraději chtělo být s maminkou a hrát si. Nebrečí, protože by ho to bolelo. Jsou i země, kde Vojtovu metodu odmítají právě kvůli pláči. Vycházejí z předpokladu, že když dítě při cvičení pláče, tak je to něco, co mu zákonitě nesvědčí.

Vojtova metoda je jedinečná v tom, že dokáže přimět dítě udělat pohyb, který jinak ve spontánní hybnosti nemá přístupný. Jsou i maminky, které na rovinu řeknou, že na to nemají, a terapii odmítnou. Za sebe říkám, že jsem ráda, že v České republice se Vojtova metoda používá.  Cítím trochu nefér to, že pokud se dítě narodí například v anglicky mluvící zemi, tak tuto možnost prostě aktuálně nemá. V případě určitých diagnóz je Vojtova metoda nezastupitelná.

A.cz: Jakou máte zkušenost se svědomitostí a poslušností obyčejných českých pacientů?

Myslím si, že úroveň fyzioterapie v České republice je ve světovém měřítku hodně vysoká a lidé si to málo uvědomují. Nejen pacienti, ale i terapeuti. Je potřeba, aby jim to někdo řekl. Když se ale podívám na pacienty, tak stále preferují pasivní procedury. Očekává se, že lékař musí s jejich problémem něco udělat, nebo se raději nechají jen namasírovat. Já svým pacientům vždy říkám, že jsem jen pět procent jejich úspěchu. Ostatní musí odcvičit oni, protože je to jejich tělo a jejich zodpovědnost.

PhDr. Šafářová ukazuje na obrázku metody terapie.
PhDr. Šafářová ukazuje na obrázku metody terapie. | Foto: Ludvík Hradilek

A.cz: Nezajímají se Češi v poslední době více o své zdraví?

Ten trend se ubírá k lepšímu. Důslednost v pohybové aktivitě ale na dobré cestě ještě tolik není. Někdo chodí preventivně, jiný dokud něco nebouchne, tak to neřeší. Za české pacienty mám pocit, že se stále ještě nedokážeme podrobit drilu a důslednosti a poslouchat svého terapeuta, přijít domů a zacvičit si. To spíše vidím v cizině, kde pacienti automaticky akceptují nařízení terapeutů, protože si uvědomují, že valná část úspěchu spočívá v tom, jak se o své tělo sami starají.

A.cz: Jaká je situace ve vašem oboru ve světě?

V rámci kurzů DNS (Dynamická neuromuskulární stabilizace dle Koláře) se pravidelně dostaneme například do mnoha zemí světa. Třeba v Americe většinu problémů řeší chiropraktici. Ti pacienty jen napravují, jsou za pár minut hotoví a pacient se rovnou objedná na další léčbu. Problém se řeší pouze lokálně, a ne v souvislosti. Nehledě na to, že opakovaná léčba tohoto typu může problémové místo poškodit.

My jsme napřed, a to paradoxně i díky minulému režimu. Nemohlo se cestovat, o to víc se ale pracovalo, což byl i případ profesora Vojty, který nebyl systému pohodlný, tak ho odsunuli do domova s dětmi s centrální parézou (forma obrny, pozn. red.). Tam právě sestavil systém vyšetření, který je z mého pohledu pro děti v raných fázích vývoje nejefektivnější. Právě znalosti profesora Vojty, docenta Véleho, profesorů Jandy a Lewita, kteří tvořili tzv. Pražskou školu, jsou podstatným základem pro to, z čeho vycházel profesor Kolář a kde je česká rehabilitace dnes.

A.cz: Je tedy o vás zájem i ze zahraničí?

Před chvílí jsem tu měla dvanáctiměsíčního pacienta z Austrálie s oboustrannou dysplazií kyčelního kloubu. Shodou okolností jsem byla požádána na nedávném kurzu v Sydney, abych ho vyšetřila. Pohyboval se pouze tak, že se plazil po podlaze jako partyzán, ale přitahoval se pouze jednou stranou. Vyšetřili jsme ho, zaléčili a najednou lezl po čtyřech. Rodina dostala instruktáž, jak cvičit, a poté se rozhodli udělat si ještě výlet do Prahy.

Procento cizinců v našich ordinacích ale není vysoké. Bráníme se tomu, protože by nás to časem kapacitně položilo. Lidé ty výsledky vidí a chtěli by to, my ale musíme zabezpečit i naše pacienty. To je ale smysl zahraničních kurzů, tamním terapeutům představit další možnosti terapie, které třeba v jejich zemi chybí. Respektive spíše změnit jejich náhled na problematiku.

A.cz: Mluvila jste o potřebě relaxace. Jak odpočíváte vy?

Já nejlépe relaxuji u muziky, kterou mám ráda, nebo když si čtu odborné články či beletrii. Ale jelikož mám relativně malé děti, pětiletá dvojčata, tak nejlepší relax je, pokud se mi podaří přidat jakoukoliv hodinu spánku navíc. Často si také lehnu cíleně do pozice, kde si uvědomuji postavení svého těla, například pozici lopatek, a snažím se zkorigovat své tělo.

Pomáhá i to, že denně vysvětluji a zároveň předvádím pacientům, jak mají sedět, stát a hýbat se, a za ten den to předvedu mnohokrát. Takže mnohokrát řeknu svému vlastnímu mozku, udělej to či ono, čímž mu taky trošku pomáhám. Přiznám se ale, že by to rozhodně mohlo být lepší.

A.cz: Lidé ale mají mnohdy problém relaxovat i ve spánku.

Ano, to je pravda. Někdo třeba v noci skřípe zuby, což je vlastně o napětí svalů. Pokud má člověk takovou poruchu relaxace, že není schopen se uvolnit ani ve spánku, je dobré vyhledat pomoc odborníka. Speciální relaxační techniky pacienta naučí, jak se svalovým napětím pracovat. Dále je také nesporně důležité uvědomit si i jiné příčiny celkové tenze těla. Jistě budete souhlasit, že citát TGM, který řekl, že "chaos v hlavě způsobuje křeče ve svalech", je aktuální i dnes.

 

Právě se děje

před 12 minutami

Česko podepíše smlouvu na nákup dvanácti amerických vrtulníků ještě letos. Vyjdou na 14,5 miliardy korun

Stvrzení kontraktu do konce roku přislíbil ministr obrany Lubomír Metnar (ANO). "Jsme ve fázi finalizace dohody. Pevně věřím, že do konce roku uzavřeme smlouvu se Spojenými státy na nákup vrtulníků. Já se budu velmi těšit na dobu, až ty vrtulníky budou mít označení a znaky Armády České republiky," řekl Metnar.

O nákupu systému H1, který tvoří osm víceúčelových vrtulníků UH-1Y Venom a čtyři bojové vrtulníky AH-1Z Viper, ministerstvo obrany rozhodlo v srpnu. V české armádě nahradí bitevní vrtulník Mi-24/35. Metnar řekl, že ho zaujala kompatibilita obou typů helikoptér, které mají 85 procent náhradních dílů společných, a také zbraňové vybavení a univerzálnost systémů.

Náčelník Generálního štábu Armády ČR Aleš Opata dodal, že dosavadní vrtulník Mi-24/35 významně zaostává v oblasti zbraňového vybavení, zbraňových systémů i systému vlastní ochrany. "Je to prostě jiná generace vrtulníků, je to zastaralé, je to něco jako Škoda 120 v porovnání s oktávkou," řekl Opata.

Vrtulníky Bell jsou podle něj velice pohyblivé s velmi významným výkonem motoru. "A hlavně mají to, co nás zajímá - komplexní zbraňový systém pro podporu pozemních sil. Na dnešním bojišti se prostě bez bojových vrtulníků nebo univerzálních neobejdete," řekl Opata.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Šalamounovy ostrovy navázaly diplomatické vztahy s Čínou, Tchaj-wan už neuznávají

Šalamounovy ostrovy v sobotu navázaly diplomatické vztahy s Čínou, a to jen několik dní poté, co ukončily vazby s Tchaj-wanem. V pátek vztahy s Tchaj-pejí přerušil i ostrovní stát Kiribati. Ve světě je tak nyní už jen 15 zemí, které Tchaj-wan uznávají - většina z nich je z Jižní Ameriky, karibské oblasti a Tichomoří. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy