Svět upírá zrak k možnostem umělé inteligence, lidé ale stále častěji tápou v tom základním – proč vlastně ráno vstávají z postele. Římskokatolický kněz, biolog a pedagog Marek Orko Vácha v pondělí vystoupil na konferenci Planeta AI. Ještě předtím v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětlil, proč nás úspěch ani blahobyt nespasí a jak si člověk sám ve své hlavě vytváří peklo.
V pondělí zamířil římskokatolický kněz, pedagog a molekulární biolog Marek Orko Vácha na konferenci Planeta AI, kterou uspořádaly Hospodářské noviny, aby do debaty o technologickém pokroku vnesl otázky etiky a lidského vědomí. Ještě před tímto vystoupením s Aktuálně.cz mluvil o tom, co překotný rozvoj technologií dělá s naším vnitřním světem. Společnost sice žije v bezpečí a materiálním dostatku, přesto se ordinace terapeutů plní a lidé ztrácejí radost ze života i schopnost nést za sebe odpovědnost. Podle Váchy totiž žádný pokrok ani algoritmus nevyřeší otázku, jaký smysl svému životu sami dáme.
Často říkáte, že Bůh chybí úplně všem. Jak se to podle vás projevuje?
Zdá se mi, že tyhle otázky znovu rezonují. Po roce 1989 přišla svoboda, začali jsme bohatnout. A teď jsme zbohatli a přesně nevíme, kam jít dál. Co s tím životem ještě udělat? Člověk si najednou uvědomuje, že rubáš vážně nemá kapsy. Proč ráno vstáváme do práce?
Jestli na něco máme mít odpovědi, pak právě na radost ze života, na snahu uchopit jeho smysl, na otázky, proč stojí za to dělat dobro a proč stojí za to pokusit se změnit svět k lepšímu.
Biolog pracuje s důkazy, kněz s vírou. Jak to jde dohromady uvnitř jednoho člověka?
Krásně. Je to jako když reflektory osvětlují skutečnost z více stran. Věda svět rozmontuje na součástky a ptá se, jak funguje. Víra se ho naopak snaží znovu smontovat a ptá se, jaký to všechno má smysl. Proč jsme na světě?
Biologie odpovídá na otázku „jak“. Víra říká, proč jsme vlastně na světě. Jakého příběhu jsme součástí?
Byl někdy ve vašem životě moment, kdy se biolog a kněz ve vás pohádali?
To asi ne. I v těch největších pochybnostech nebo špatných chvílích člověk vnímá, že dobro je lepší než zlo. Lepší je být poctivý než nepoctivý. Pravda je lepší než lež. Láska je lepší než nenávist. Lepší je být štědrý než lakomý. To je hluboká intuice, která ve mně vždycky byla.
Jestli jsem někdy měl pochybnosti, tak o lidské stránce, církvi a tak. Ale ne o tomhle kořeni, o tom prameni, který má člověk v duši. Samozřejmě, že se s kněžstvím v katolické církvi pojí řada dalších věcí - třeba že jsem farář, že žiji v celibátu a tak dále. Ale zároveň si dneska, v roce 2026, už říkám, že o tom moc nemá smysl ani přemýšlet. Protože já jsem poslední generace, kdy nás ještě bylo hodně v semináři. Za námi je útes do moře.
Myslím si, že česky mluvící kněží budou za 15 let, jak říká Jaroslav Flegr, druhem, který pasivně čeká na své vymření. Bude to jiné. Třeba to bude lepší, ale prostě nebudeme.
Štěstí je něco, co vytváříme
Říkáte také, že jsme možná ztratili schopnost mít radost ze života. Čím to je?
Často máme všechno, co jsme chtěli, a přesto býváme nespokojení. Zygmunt Bauman říkal, že problémem není hrůza z překročení mezí, ale děs z bezmeznosti. Můžete všechno. Všechno je dovoleno.
Všechny ingredience štěstí přitom držíme v ruce. Neumíráme hlady, někde bydlíme. Všichni máme své problémy, někdy závažné, někdy méně závažné, ale ty základní věci máme.
Člověk si řekne: Vyhraju ve sportce a budu šťastný. Jenže takhle to nefunguje. Být šťastný je jakési základní nastavení člověka. Není to něco, co člověk nachází. Je to něco, co vytváří.
Takže štěstí nepřijde jako odměna za úspěch?
Dnes s obrovským nadšením čtu základní učebnice pro manažery a leadership. A ony přicházejí na úplně stejné věci jako evangelium. A jsou v tom pochopitelně lepší, protože jim jde o peníze a mají tak daleko větší drive. Říkají, že moje generace vyrůstala s představou: tvrdě pracujete, vyděláte peníze, dosáhnete úspěchu a pak budete konečně šťastní.
Dnes jsme zjistili, že to nefunguje. Finta je v tom, že musím být šťastný jaksi dopředu. Miluji práci, kterou dělám, a proto mi nevadí tvrdě pracovat. Pak z toho mohou přijít peníze a třeba i úspěch.
Albert Schweitzer říká krásně, že úspěch není klíčem ke štěstí. Naopak štěstí je klíčem k úspěchu. Vzpomenu si na Stanislava Bernarda, který jednou po přednášce řekl: „Ale já jsem nikdy nechtěl být bohatý. Já jsem chtěl dělat dobré pivo.“ To je ono.
Jste kormidelníci vlastních myšlenek
A přitom říkáte, že důležité je i to, čím si zaměstnáváme vlastní hlavu. Proč?
Když jedu autem na červenou nebo přejedu plnou čáru, udělám nějaký skutek a mohu dostat pokutu. Ale nikdo mě v České republice nepotrestá za to, že jen sedím a přemýšlím. Ale deváté a desáté přikázání říkají: Dej si pozor člověče, o čem přemýšlíš.
Když je krásný den a já jdu po ulici a začnu si říkat, jak se ke mně svět nezachoval, jak to bylo nespravedlivé, jak jsou lidé zlí a jak mi ublížili, pak se tomu technicky říká peklo.
Já přece mohu dát svým myšlenkám směr. Když sedím v metru, mohu se rozhodnout, o čem budu přemýšlet. Proto na přednáškách říkám: Dejte si pozor na to, o čem přemýšlíte. Jste kormidelníci, kteří mohou dát svým myšlenkám směr a dejte si fakt obrovský pozor na to, abyste mysleli na věci, které jsou důležité. Přemýšlejte o problému, který řešíte. O tom, jak někomu udělat radost. Jak dobře naplnit tento den.
Jaké jsou tedy podle vás ty základní ingredience štěstí?
Je to velmi jednoduché. Máte lidi, kteří vás mají rádi. A vy sami tím, co říkáte, jak jednáte a kdo jste, můžete udělat obrovské množství dobra. Budoucnost je otevřená. Člověk si vlastně nikdy neumí představit všechno dobro, které skrze něj ještě může přijít do světa.
Další ingrediencí je, že žijeme v překrásné přírodě. Česká republika je nádherná země. Není tady válka. Nemáme hlad. Ingredience máme. Teď z nich jenom něco uvařit. Něco fakt dobrého.
Jako biolog víte, jak silně nás ovlivňují geny, a jako kněz zase mluvíte o svobodě a odpovědnosti. Nepoužíváme někdy biologii, psychologii nebo vlastní dětství jako elegantní výmluvu, proč za svůj život nenést odpovědnost?
Pořád. To je jistá věc. Geny nás ovlivňují a ovlivňuje nás i prostředí. Ale nad tím vším je ještě moje svoboda a mohu jednat proti své výchově, proti svým genům. Být obětí může být někdy velmi příjemné. Ale abych mohl růst, musím přestat oplakávat vlastní neštěstí a vystoupit z něj.
Samozřejmě je třeba být velmi opatrný. Mnoho lidí zažilo strašné věci, má zdravotní problémy. Člověk k tomu musí mít obrovský soucit. Ale, jak říká rabín Sacks, nikdo by neměl podporovat oběť v tom, aby obětí zůstala.
Mohu si říkat, že jsem se narodil v hluboké totalitě, na špatné straně železné opony. Při přednáškách v Praze žertuji, že jsem se narodil na zasněženém okraji Sibiře - v Brně. Kdybych se narodil v Londýně, bylo by to určitě super. Kdybych se narodil v New Yorku, moje charisma by tam možná mohlo rozkvést.
Jenže pak se podíváte na lidi, kteří začínali za mnohem komplikovanějších okolností. Nikdo se nemůžeme vymlouvat.
Církev v krizi? Ve všem
Když se na současnou katolickou církev podíváte opravdu kriticky, v čem podle vás dnes nejvíc selhává?
Ve všem. Jednou jsem dostal otázku, jestli si myslím, že je katolická církev v krizi. Odpověď je jednoduchá: Byla, je a bude. Katolická církev nikdy neměla zlatý věk. Vždycky to bylo strašně špatné nebo hodně špatné. Takže tak je tomu i dnes.
Ale už jsem dost starý na to, abych ze sebe sypal moudra. A jedno z těch mouder je, že velmi užitečné je zakázat si používat kondicionály ve smyslu toho, co by církev měla. Ta první otázka je: Co by měl udělat Marek Vácha? A druzí mají svoje vlastní starosti.
Češi o sobě rádi říkají, že jsou ateisté, ale zároveň často věří na horoskopy a hledají různé formy duchovna. Neodhání církev svou rigiditou lidi, kteří nechtějí mít kolem víry tolik pravidel, ale přesto něco hledají?
Samozřejmě, že ano. V každém z nás je nějaký pramínek. Toužíme po dobru, po lásce. Toužíme po tom, aby lidé nelhali. Po obyčejných věcech. A vlastně právě tohle je křesťanství.
Často přicházejí lidé, ať už e-mailem, přes WhatsApp nebo při osobním setkání, a říkají: Mám dojem, že jsem teď objevil Boha. Něco jsem zažil a potřebuji to někomu sdělit. A jediné, o co jde, je, aby se tahle křehká zkušenost nebo křehká víra nerozbila o zdi sakrálních staveb.
Když člověk s takovým zážitkem přijde do farnosti, synagogy nebo protestantské modlitebny, neměli by mu to tam lidé rozbít. Měli by říct: Ano, tady je parta lidí, kteří mají podobnou zkušenost. A teď s tím společně zkusíme něco dělat.
Když zakopnete, můžete zakopnout o zlato
Sám jste v posledních letech zažil situaci, která pro vás musela být osobně velmi těžká - odvolání z farnosti u Nejsvětějšího Salvátora. Berete to dnes jako neúspěch, nebo jako začátek něčeho nového?
Na přednáškách říkám, že blesky životních neúspěchů ozařují cestu. Když člověk zakopne, zakopne o zlato. Když jsem byl 15. února 2025 uvolněn z farnosti u Nejsvětějšího Salvátora, nikdy bych sám neodešel. Ta práce mi dávala smysl.
Ale dvacet dalších dveří se otevřelo. Potvrdil jsem si na vlastním životě, že cokoli se vám stane, cokoli budete považovat za děsivý neúspěch, tak to jsou dveře do dalších etap, které by bez toho nikdy nenastaly.
My to uvidíme za pět let, za deset let. A někdy to možná neuvidíme nikdy. Ale to jsou chvíle, kdy ve svém vlastním životě vnímám - a teď to řeknu trochu mysticky - tu Boží ruku, ten rukopis. Když se na svůj život podívám z dálky, dává mi to smysl - že to takhle všechno mělo být a že to tak bylo dobře.
Říkal jste, že by život měl být uměleckým dílem. Jak byste chtěl, aby vypadalo to vaše?
Aby to vůbec bylo umělecké dílo. To je pro mě opravdu obrovsky důležité. Tím, co říkám. Tím, jak jednám. Tím, kým jsem. Abych ten obraz vykreslil dobře. Aby byl třeba trochu vtipný. Aby měl šťávu.
Zdroj: autorský text
Sdílet
Nejnovější videa
