Boxerské rukavice rád používám místo štětce, říká česko-britský malíř

Boxerské rukavice rád používám místo štětce, říká česko-britský malíř
Česko-britský malíř Tibor Červeňák ve svém pražském ateliéru, ve kterém maluje v posledních dvou letech. Předtím tento umělec, narozený v roce 1977, působil řadu let ve Velké Británii a v Severním Irsku. Na snímku pracuje na obraze nazvaném Zrození.
Tibor Červeňák před jeho obrazem nazvaným Saskia. Obraz zachycuje malíře Rembrandta a jeho životní lásku Saskii Uylenburghovou. Boxerské rukavice na snímku připomínají jeden z neobvyklých nástrojů, které Červeňák používá při malování.
Tibor Červeňák v atelieru vedle jeho obrazu nazvaného Citace z Goyi.
Malíř instaluje na výstavě v Oblastním muzeu a galerii v Mostě svůj obraz Wild horses from Brecon Beacons (Divocí koně z Brecon Beacons).
Foto: Tomáš Vocelka
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
4. 5. 2022 14:40
I věci, které nezačaly dobře, se mohou obrátit k lepšímu. V roce 1989 byl dvanáctiletý Tibor Červeňák jedním z dětí, které vyrůstaly v Dětském výchovném ústavu v Krnově. Jeho životní vyhlídky nebyly zrovna nejlepší. Nikdo by nečekal, co způsobí jedna exkurze do sochařského ateliéru. Tiborovi změnila život natolik, že se stal uznávaným malířem. Nyní jsou jeho obrazy k vidění v galerii v Mostě.

Obrazy i stěny v ateliéru v centru Prahy vypovídají o energickém způsobu práce Tibora Červeňáka. Malíř, který své obrazy vytváří dokonce i údery boxerských rukavic namočených v barvě, vypráví o vášni, která ho žene kupředu, a o své cestě, která začala v domově pro děti s problémy chování, ale brzy zamířila k umění. 

Malíř, který vystudoval prestižní Chelsea School of Art v Londýně, žil od roku 2004 v Británii, vystavoval i v New Yorku. Zpět do Česka, kde vyrůstal, přijel v roce 2020 jen na otočku, kvůli vernisáži. Dopadlo to ale jinak. Pandemie tehdy uzavřela hranice. Musel na nějaký čas zůstat - a protáhlo se to už téměř na dva roky. Jeho obrazy jsou právě teď k vidění v Oblastním muzeu a galerii v Mostě. Výstava nazvaná Doteky obsahuje díla vzniklá v Anglii i v Praze a potrvá do 8. května a je tedy poslední šance ji vidět.

Tibore, začněme zážitkem v ateliéru sochaře Mikuláše Rutkovského, který vám změnil život.

V té době jsem byl ve výchovném ústavu. Dokázal jsem sedět hodiny u okna a pozorovat lidi na ulici. Pravidelně tam procházel zvláštní ošuntělý člověk a já jsem si pokaždé říkal - zase jde ten bezdomovec. Pak přišel pan vychovatel Hejlek a řekl: "Vezmu vás na exkurzi k jednomu umělci." Vlastně jsme šli jen do protějšího vchodu, byla to Opavská 45, dodnes si to pamatuji.

Vešli jsme do ateliéru. Úplně mi to vyrazilo dech. Všude kolem zářily nádherné bílé sochy. A mezi nimi klečel ten "bezdomovec" ve špinavém, začouzeném, kdysi bílém plášti. Pracoval na nějakém erbu. Stál jsem mezi futry dveří a nemohl se pohnout. Něco se ve mně obrátilo a najednou jsem věděl, že chci malovat.

Napadlo vás někdy předtím, že by vás mohlo malování bavit?

Ne, bral jsem tužku a papír jen jako školní povinnost. Nemyslel jsem si, že bych dovedl něco nakreslit. Nikoho umělecky založeného jsem v rodině neměl.

Začal jste potom velice intenzivně kreslit…

Když jsem se vrátil z ústavu zpátky domů do Hranic, kreslil jsem osm až deset hodin denně. Chodil jsem pravidelně do kostelů, protože tam byly sochy svatých v různých pózách. Sedával jsem tam, dokud jsem ty figury nedokázal zachytit na papíře. Podobně jsem chodil kreslit také na hřbitovy. V uličkách jsem hledal zajímavé sochy nebo portréty na náhrobních kamenech.

Tibor Červeňák instaluje na výstavě v Oblastním muzeu a galerii v Mostě svůj obraz Wild horses from Brecon Beacons (Divocí koně z Brecon Beacons).
Tibor Červeňák instaluje na výstavě v Oblastním muzeu a galerii v Mostě svůj obraz Wild horses from Brecon Beacons (Divocí koně z Brecon Beacons). | Foto: Tomáš Vocelka

Kdy se vaše kreslení začalo měnit v to, čemu už by se dalo říkat umění?

Myslím, že celkem brzo. Vykreslil jsem se, byl jsem schopen udělat věrohodný portrét - to mi bylo třináct nebo čtrnáct. Začal jsem jezdit z Hranic do Lázní Teplice nad Bečvou. Postavil jsem si tam malířský stojan a portrétoval lidi. Vydělal jsem si za měsíc víc peněz než můj otčím. Tehdy jsem to vnímal jako zpětnou vazbu, že moje snažení má smysl a že lidé o moje obrázky stojí. Skutečným zlomem pak byla moje první výstava.

Vzpomenete si, kde byla?

V Hranicích, v galerii manželů Musilových, když jsem měl čtrnáct let. Jmenovala se Pohledy přes ostnaté dráty. Vznikla tak, že jsme s ředitelkou Muzea romské kultury v Brně Janou Horváthovou chodili po bývalém pracovním táboře v Hodoníně u Kunštátu a provázel nás starý pán, který tam kdysi žil jako šestnáctiletý chlapec. To, co nám říkal, jsem převáděl do kreseb olejovým pastelem na sololitu. Kresby jsem pak omotával ostnatým drátem. Už tehdy jsem dost experimentoval.

Vím, že jste se toho spoustu naučil sám, ale byl někdo, kdo vás tehdy učil malovat?

Ano, chodil jsem do Lidové školy umění v Hranicích. Hodně významné pro mě byly i návštěvy u malíře a řezbáře Zdeňka Smejkala, který byl mým obrovským učitelem. Chodil jsem k němu od mého dětství až do doby, než zemřel.

Pak vaši práci začali hodnotit odborníci a začali tě přirovnávat ke známým malířům.

To bylo také ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety. Moje práce byly zařazeny do kolektivní výstavy, která putovala po muzeích a výstavních síních, byla k vidění i v Národní galerii, ve Veletržním paláci. Pak zamířila za hranice, například do Vídně nebo do Skandinávie.

Posuňme se do roku 2002, k vaší první návštěvě Londýna. Prožil jste tam ještě jeden neuvěřitelný zážitek - poté, co jste viděl obraz Leonarda da Vinciho.

Od mých dvaceti let jsem jezdil navštěvovat světové galerie a studovat obrazy. Cílem mé první cesty do Londýna v roce 2002 bylo hledat obrazy Francise Bacona. Každý den jsem také chodil po muzeích a galeriích, viděl jsem neskutečné věci, Cézannea, Maneta, Moneta…

Pak jsem přišel do místnosti, kde byla Madona ve skalách od Leonarda da Vinciho. Byl jsem z toho obrazu v šoku. Měl jsem velmi intenzivní pocit, že mi hoří batoh na zádech. Musel jsem z té galerie utéct ven. Byl jsem tehdy ještě mladý kluk a myslel jsem si, že jsem umělec. Vyběhl jsem na Trafalgarské náměstí a začal jsem sám sobě nadávat - co já si to o sobě vlastně myslím? Že jsem nějaký malíř?

Malíř Tibor Červeňák
Malíř Tibor Červeňák | Foto: Tomáš Vocelka

Jak jste se s tím zážitkem vyrovnával?

Těžko. Pak jsem zašel do art shopu, koupil jsem si kvalitní štětce, lněný olej a damarový lak, plátno a všechno, co je potřeba. Vzal jsem si pohlednici renesančního obrazu a začal podle ní malovat. Neskončil jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že něco takového také dokážu.

V Česku už vás tehdy vnímali jako talentovaného malíře, ale vy jste se v roce 2004 rozhodl odejít za prací do Severního Irska. Bylo vám něco kolem sedmadvaceti a nikdo vás tam neznal. Jak jste je přesvědčil, že umíte malovat?

Byl jsem zdravě drzý. Nebál jsem se chodit od galerie ke galerii a ukazovat moji práci. Ve většině z nich mi řekli, že jsem pro ně neznámý, a proto nezajímavý. Nechtělo se jim riskovat.

Kdy přišel zlom?

Když jsem navštívil galeristu Michaela Flanagana v Belfastu (až později jsem zjistil, že to byl v té době jeden z nejvýznamnějších severoirských obchodníků s uměním). Ukázal jsem mu moje portfolio a on mi řekl: "Brzy chystám společnou výstavu, přines mi jeden nebo dva malé obrazy." Líbily se mu, zkusil je vystavit a ony se prodaly. Kupci a sběratelé, kteří na něj byli napojení, se o mě začali zajímat. Měl jsem štěstí, že mě pak začal zastupovat. Spolupracovali jsme, dokud neodešel do penze.

Tehdy jste se ještě neživil malováním, že?

Ne, uklízel jsem vlaky, které jezdí na trati Belfast-Dublin. Společně s dalšími kluky z České republiky jsme tam pracovali na nočních směnách.

V té době jste také zažil úspěch, kterého si ceníte…

Poslal jsem obrazy na prestižní výtvarný salon Royal Ulster Academy. Je to pravidelná akce, bývají tam přihlášeny tisíce děl. Nakonec každý rok vyberou 500 až 700 obrazů. Já jsem se mezi ně dostal hned napoprvé. Byl jsem z toho nadšený. Znám umělce, kteří se tam hlásili třeba dvacet let, než uspěli. Takovým případem byl i můj kamarád Stephen McKeown, starší než já.

Ta výstava asi zvedla zájem o vaši práci, že?

První den výstavy byl určený pro galeristy a obchodníky, druhý pro vystavující umělce. Teprve potom se otevřelo pro veřejnost. Byl jsem tam se Stephenem ten druhý den a na vstup čekala spousta lidí. Davem se k nám prodíral člověk, o kterém Stephen věděl, že má v rámci salonu vysokou funkci.

Stephen se začal trochu děsit: "Tibore, pozor, on tě jde asi vyhodit, možná má pocit, že tady nemáš co dělat." Raději se mu vydal naproti a volal: "Ne, ne, on je umělec, on sem patří, vystavuje tady!" Bál se však zbytečně, chlapík mi potřásl rukou: "Jdu vám gratulovat, protože jste právě prodal obraz!"

Rychle se rozkřiklo, že se můj obraz prodal ještě před oficiálním otevřením výstavy. Vyšlo najevo, že ho koupil jeden z největších sběratelů umění ze Severního Irska. Brzy potom mi Michael Flanagan stanovil termín pro moji první sólo výstavu v Británii.

Videopohled do pražského ateliéru malíře Tibora Červeňáka | Video: Tibor Červeňák

Jak ta výstava dopadla?

Bylo tam 35 mých obrazů a všechny se prodaly během deseti dnů.

Měl jste na kontě úspěch na výtvarném salonu, zastupoval vás významný galerista, váš obraz koupil vážený sběratel a výstava měla prodejní úspěch. Co bylo dál?

V Irsku už jsem byl známý, měl jsem agenta a ten mi v roce 2011 zajistil možnost vystavovat v Jazzovém muzeu v New Yorku. V průběhu roku, kdy jsem připravoval obrazy, jsem se spojil s Ivou Bittovou, která v té době v New Yorku žila. Domluvil jsem se s ní, že mi zahraje na vernisáži. Chtěl jsem výstavu koncipovat tak, aby měla hodně společného s hudbou. Při malování jsem se nechal inspirovat nejen tvorbou Ivy Bittové, ale i skladbami jiných umělců a žánrů - od Čajkovského až po Prodigy.

V Belfastu se vám dařilo, proč jste se odtud rozhodl odejít?

Prožil jsem tam osm let, dařilo se mi prodávat obrazy. Už jsem nemusel uklízet vlaky ani pracovat v nemocnici, což bylo moje následující zaměstnání. K malování jsem místo toho začal taxikařit. Jenže moje družka tam nebyla spokojená, chyběli jí přátelé, a tak jsme se rozhodli přestěhovat. To bylo v roce 2012. Odešli jsme do Cardiffu.

Tam jste se rozhodl, že se přihlásíte na vysokou školu. Proč, když už jste byl docela uznávaný malíř?

Abych se lépe začlenil do britské výtvarné komunity. Věděl jsem, že když tam budu studovat, dá mi to větší možnost poznat se s lidmi a být třeba i více zastoupen na výstavách.

Na akademii vás přijali, přestože jste neměl středoškolské vzdělání.

Byl jsem přijat takzvaně bez formálního vzdělání na základě mého portfolia. Prví rok studia jsem absolvoval v Cardiffu, v dalším roce jsem přestoupil na Bath School of Art and Design. Úspěšně jsem tam zakončil bakalářské studium, a škola ode mě dokonce koupila dva obrazy.

V roce 2014 jste uspěl na dalším salonu…

Pořádá ho Royal West Academy v Bristolu a je velmi prestižní. Musíte postupně projít přes tři velmi přísná kola, kde se hodnotí tisíce prací. Vůbec jsem to nečekal, ale nakonec jsem dostal dopis, kde stálo, že jsem získal jednu z hlavních cen: "Váš obraz My Monet byl oceněn jako nejlepší dílo zhotovené kombinovanou technikou."

Tibor Červeňák: boxing painting | Video: Tibor Červeňák

Byl to obraz malovaný údery boxerskými rukavicemi namočenými v barvě?

Ano, je to moje technika, kterou nazývám boxing painting. Obraz je však také kombinací malby, fotografie a je na něm použita i speciální obrazová pryskyřice. Při malování rád používám netradiční materiály a prostředky. Často jsou to věci, se kterými se v životě setkávám a které mě nějak inspirují. Chodil jsem trénovat kick-box, proto používám ty boxerské rukavice. Barevné skvrny, které dělají, mi připomněly Monetovy lekníny. Používám také malířské válečky na zdi - ty, které si třeba ještě někteří pamatují z bytů našich babiček. Pro moji tvorbu je typická různorodost, v mých obrazech se také hodně odráží to, co právě prožívám.

Pro bakalářskou práci jste si zvolil téma, které bylo spíš filozofické a pojednávalo o takzvané notaci ve výtvarném umění. Jak na to ve škole reagovali?

Byla to moje teorie, neexistoval k tomu studijní materiál a nikdo z našich přednášejících se necítil na to, aby mi dělal vedoucího práce, bylo to mimo jejich obor.

Ale neřekli vám: To je nesmysl, najdi si jiné téma.

Ne, to neřekli. Našli mi vedoucího práce na filozofii. Zjistil si, co píšu, poslechl si mě, rychle se zorientoval a byl schopen poradit i vést mě.

Po bakalářském titulu jste pokračoval magisterským studiem v Londýně. Proč jste se rozhodl jít právě tam?

Dostat se na londýnskou Chelsea School of Art byl můj cíl. Je to jedna z nejlepších vysokých škol zaměřených na výtvarné umění v Anglii, studoval tam třeba Anish Kapoor (jedna z největších světových hvězd současného sochařství), Peter Doig (jeden z nejznámějších současných figurálních malířů) nebo držitel Turnerovy ceny Chris Ofili.

V čem podle vás spočívá výjimečnost Chelsea School of Art?

Není to tam tak, že by tam profesoři učili studenty. Jejich krédem je: umělci učí umělce. To mi bylo sympatické. Už jsem měl za sebou nějakou práci a hledal jsem někoho, kdo by mě vedl, ale nekřivil a nepoučoval. Učily nás tam celebrity uměleckého světa, jako je například Gavin Turk. Měly autoritu, ale nikdy se nad nás nepovyšovaly. Naslouchal jsem jim, protože jsem věděl, že jsou to fundovaní umělci, kteří vám při konzultaci jednou větou dokážou otevřít oči.

Výstava Tibora Červeňáka v Mostě.
Výstava Tibora Červeňáka v Mostě. | Foto: Tomáš Vocelka

Chelsea jste absolvoval v roce 2016, co bylo potom?

Tou dobou jsem už byl dvanáct let v zahraničí, měl jsem za sebou řadu výstav v různých zemích a chtěl jsem udělat také jednu v rodném městě. Hodně času jsem strávil na její přípravě. Uskutečnila se v hranické galerii Synagoga v roce 2018. Připravil jsem pro ni opravdu velká plátna (největší bylo 2,70 x 3,50 metru) a byla velice úspěšná. Tehdy se na ni přišla podívat i Radana Zapletalová z ostravské ZaZa galerie, která se specializuje na moderní umění. Bylo jí líto, že by obrazy měly odjet zpátky do Anglie. Zařídila putovní výstavy po České republice a začala mě zastupovat. Díky tomu jsem měl v roce 2020 třeba výstavu v pražském Topičově salonu.

Co vás přivedlo z Anglie zpátky do Česka? Už tady pracujete skoro dva roky.

Posledních pět let jsem si často říkal, jaké by bylo žít zase tady a jestli bych to ještě dokázal. Rozhodnutí jsem však odkládal. Nakonec mě k němu dohnaly okolnosti. V době, kdy začínala pandemie, jsem měl v Česku vernisáž. Dva dny před odletem mi zrušili let z Londýna do Prahy. Sedl jsem do auta, přijel jsem, zúčastnil se vernisáže - a pak zavřeli hranice na obou stranách. Nemohl jsem se dostat zpátky, takže jsem si pronajal ateliér v centru Prahy a začal malovat. A stále tady jsem.

Pandemické zábrany na hranicích už padly. Nechcete se vrátit do Británie?

Sám si tu otázku často kladu. Na druhou stranu - stále se tady setkávám se zájmem o mou tvorbu, mám tady ateliér a myslím, že čas, který jsem zde strávil, je ještě příliš krátký na to, abych se vracel. Chtěl bych zůstat českým umělcem. Jsem hrdý na to, že pocházím odsud.

Jedním z typických námětů vašich obrazů jsou koně. Z čeho to pramení?

Když jsem žil v Cardiffu, objevil jsem krajinu, kde se pasou divocí koně. Chodil jsem je tam pozorovat. Vůbec se o mě nezajímali, ani když jsem přišel úplně blízko. Ale pak stačilo natáhnout ruku a okamžitě utekli.

Fascinovalo mě to a připomnělo mi to mě samotného. Třeba pobyt v ústavu, kde jsme žili ve skupině dětí, jeden vedle druhého. Navzájem jsme na sebe nereagovali - do doby, než jeden k druhému natáhl ruku nebo se nějak projevil. Pak jsme se od něj raději rychle odtáhli, protože jsme nevěděli, co je zač a co přijde. Proto když maluji koně, jsou to moje autoportréty. Není v tom symbolika romství, jak si někteří lidé myslí.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 6 hodinami

Kanoista Martin Fuksa postoupil na SP v Poznani do finále i na kilometru

Kanoista Martin Fuksa může na Světovém poháru v Poznani zaútočit stejně jako před týdnem v Račicích na zlatý double. Po pětistovce si dnes v Polsku zajistil v semifinále postup do nedělního finále i na olympijském kilometru. Přímo z rozjížděk šla do finále na 1000 m i deblkanoe Antonín Hrabal, Jiří Zalubil.

Program druhého dne komplikovalo stejně jako ve čtvrtek počasí. Kvůli větru, velkým vlnám a dešti se musela řada semifinálových rozjížděk odkládat a problémy se podle předpovědi čekají i v sobotu, kdy se takřka závodit nebude. Všechna finále A jsou přeložena na neděli, na jiné než medailové závody už pak zřejmě nedojde.

Jen s účastí v béčku se měl na rozdíl od pětistovky v Poznani spokojit Fuksův mladší bratr Petr, kterému v semifinále na kilometru postup mezi nejlepší o místo utekl. Ve finále B se měl na olympijské pětistovce představit i deblkajak Josef Dostál, Radek Šlouf a Eliška Betlachová, Adéla Házová. Až céčko zbylo na další posádku Jakub Zavřel, Martin Sobíšek. Kateřina Zárubová s Barborou Betlachovou v semifinále skončily.

Až v neděli čekají semifinálové jízdy na dvoustovce kanoistky Denisu Řáhovou a Martinu Malíkovou i kajakářku Anežku Paloudovou.

Zdroj: ČTK
Další zprávy