


Málokdo poznal Václava Havla tak zblízka jako jeho přítel, mluvčí a životopisec Michael Žantovský. Jako vystudovaný psycholog připomíná, že většina politiků balancuje na hraně psychopatologie. Proč byl Havel jiný, proč se manželce Olze svěřoval i s nevěrami a jak se z Hradu stal královský dvůr? „Před smrtí mi řekl: Majkle, já jsem troska. Věděli jsme, že se loučíme,“ vzpomíná v rozhovoru.

Opravdu jsem to řekl? Není to něco, co bych aktivně vyhledával. Náš vztah pro mě byl ale výjimečný a cítím vůči Václavu Havlovi také určitý dluh, takže to nikdy neodmítnu. O jiných prezidentech bych tak ochotně nemluvil.
Přátelství s tak výjimečným člověkem považuji za obrovský dar. Když se to děje, tolik o tom nepřemýšlíte, a pak o něj přijdete a uvědomíte si, jak velký význam pro vás mělo. Cítíte vděk a s tím možná i nějaký ten dluh. Nemůžu také opomenout to, že z velké části díky němu jsem vstoupil na veřejnou scénu. Přivedl mě na Pražský hrad, jmenoval mě velvyslancem ve Spojených státech…
Životopisy by se měly psát až ve chvíli, kdy je člověk po smrti, protože tím je jeho příběh uzavřený a může se jím zabývat někdo jiný. A tak se různým návrhům spíše vyhýbám, protože bych tu rád ještě nějakou dobu byl.
Určitě ne a možná jsme si ani neměli říct všechno. Všímám si, že velké osobnosti jako Václav Havel mají svůj osobní prostor, kam nikoho nepustí. Bylo možné dostat se k němu velmi blízko a stát se jeho dobrým kamarádem. Proniknout ale přímo k němu… Možná se to podařilo Olze, která ho znala nejvíc. Nemyslím si, že se mi se vším svěřoval. Nebyl jsem jeho zpovědník ani terapeut.
Neshledávám u něj psychopatologické rysy, což je mezi politiky výjimečné. Většinou jde o hraniční případy. Vysvětluji si to jeho mimořádnou schopností sebereflexe a tím, že svoje pochybnosti nebo vnitřní boje nepotlačoval, ale probíral s ostatními nebo o nich napsal. Byl natolik otevřený, že se Olze svěřoval i se svými nevěrami, což nevím, jestli bych každému doporučoval. To, že se neuzavíral do sebe a nenechal se sžírat vnitřními konflikty, mu ale hodně pomohlo zachovat si duševní rovnováhu.

Byli jsme přátelé a já pak jeho mluvčí, obojí dřív, než jsem se stal diplomatem. Pokud jste ale psycholog nebo diplomat, je základním pravidlem, že profesní techniky nemáte uplatňovat na své partnery nebo přátele. O přátelství tím můžete přijít a to jsem opravdu nechtěl.
Nevěděl jsem, že budu o Václavovi psát. Když ale v prosinci roku 2011 zemřel, bylo to pro mě větší trauma, než jsem čekal. Hledal jsem způsoby, jak se s tím vyrovnat a taky splatit ten dluh, a říkal jsem si, že by mi možná pomohlo o něm napsat. Jenže to, že máte k někomu blízko, nutně neznamená, že o něm dokážete dobře napsat. Blízkost někdy člověku brání říct věci naplno nebo máte tendenci si něco přibarvovat…
Uchýlil jsem se k psychologické technice, které se říká klinický odstup. Několik let jsem pracoval v psychiatrické léčebně. Setkáte se tam s tak velkou bolestí a utrpením, že si to nemůžete pouštět k tělu, jinak byste se sama zbláznila. A tak se na pacienty díváte podobně jako divák na televizi nebo v divadle – trochu s odstupem. O to jsem se při psaní snažil, stejně se mi to ale pořád nedařilo. Pak mě napadlo, že kdybych psal v jazyce, který není můj rodný, odstup by se tím trošku zvětšil. Havlův životopis tak nejdřív vyšel anglicky, a pak jsem ho přeložil do češtiny.
Knihu jsem psal tři roky. Na začátku tam určitá rozbolavělost byla, postupem času ale slábla a začala převládat radost, že jsem díky tomu nadále v kontaktu s blízkým člověkem, i když už není mezi námi. Myslím, že právě díky psaní se mi podařilo ztrátu překonat.
Své pocity popisuji podobnými slovy v prologu knihy a jistě to je znát v závěru. Václav Havel (narodil se 5. října 1936 a zemřel 18. prosince 2011 – pozn. red.) měl na konci svého života pocit, že se svět, který pomáhal vytvořit, vytrácí. Byl z toho smutný a myslím, že je to z textu patrné. Stejně tak píšu o našem rozloučení, když jsem jako velvyslanec v Británii přijel na oslavu jeho pětasedmdesátých narozenin do DOX. Neřekli jsme si to nahlas, oba jsme ale věděli, že se v tu chvíli spolu loučíme. Řekl mi: „Majkle, já jsem troska.“ Tato vzpomínka mě vedla k tomu, že jsme počátkem října v DOX s Havlovými přáteli a spolupracovníky uspořádali neoficiální oslavu jeho nedožitých devadesátin. Měli jsme příležitost na něj zavzpomínat, něco mu říct, zazpívat a byla to taky taková forma terapie.
Chtěli jsme to držet v pozitivním duchu, a tak v těch proslovech bylo hodně radosti a vděku za to, co jsme spolu zažili. Bylo ale zjevné, jak moc nám chybí, a to nejen v osobním životě, ale v životě naší země, možná i celé Evropy.
Odešlo s ním vědomí zodpovědnosti. Havel by se nikdy nestavěl lhostejně k tomu, co se děje na Ukrajině, na Slovensku a byl by asi zklamaný i z Evropské unie. Byl sice velkým zastáncem evropské integrace a členství v Evropské unii, zároveň kritizoval její technokratickou povahu a chybějící identitu. Možná dneska mladí lidé mají větší pocit evropské identity. Přesto si myslím, že ačkoli by se našlo mnoho lidí, kteří by šli bojovat za svou zemi, málokdo by byl ochotný položit život za Evropu.
Dokud se svět vyvíjel tak, jak jsme si představovali, Havlův apel na přijetí zodpovědnosti mohl působit mravokárně. Varoval před pýchou moderního člověka, který si myslí, že problémy odstraní novými technologiemi, aniž by musel přijmout zodpovědnost za svět kolem sebe. Varoval před takzvaným samopohybem světa, kdy se technologická civilizace řítí do záhuby kvůli naší lhostejnosti, nezodpovědnosti a neochotě se jakkoli omezovat. Toho jsme bohužel nyní svědky.
Nepovažuji se za nositele jeho odkazu. Ten se přenáší prostřednictvím myšlení a jednání velkého množství lidí a v první řadě prostřednictvím díla samotného Václava Havla, ať už politického, nebo literárního.
To ano a hlavně pokoru, protože ten odkaz je značně složitý a mnohovrstevnatý. Václav Havel nebyl jednoduchý člověk a nejvíc se bojím toho, abychom jeho dědictví nezjednodušovali, neudělali z něj karikaturu. Jak běží čas a ubývá lidí, kteří jeho politické působení osobně pamatují, můžeme sklouznout k jeho zaškatulkování na politika pravdy a lásky nebo naivního idealistu. Velké osobnosti jako T. G. Masaryk nebo Václav Havel ale není možné zredukovat na jednoduchý slogan nebo jednu myšlenku. Havel kladl velký důraz na individuální lidskou identitu a jedinečnost každého člověka a stejně tak byl jedinečný on sám. Snažím se proto k němu přistupovat s dávkou pozornosti, pokory a úsilí ho skutečně pochopit.

Každého člověka život poznamenává a zejména tak dramatické změny, jaké Václav Havel prožil, by poznamenaly každého. Přesto ale tvrdím, že se v zásadě nezměnil. Zastával zásadu života v pravdě a k tomu patřila jistá autentičnost a nepřetvařování se. Lidé, podle toho, v jaké pozici se nacházejí – rodiče, manžela, ředitele… –, hrají role a přizpůsobují jim své chování. Václav to nedělal. Choval se stejně, když navštívil anglickou královnu, jako když jsme šli na pivo. Neztratil svou slušnost, skromnost, schopnost vidět se trochu z odstupu a dělat si ze sebe legraci. Pochyboval o sobě, a když se stal prezidentem, řekl, že se stal sám sobě podezřelým. Kdyby si dnes každý politik byl sám sobě trochu podezřelým, svět by byl hned o něco lepším místem.
Havel se domníval, že politik by měl být člověkem. Příčila se mu, jak říkal, technologie moci, politické intriky, masky a přetvařování. On sám to neuměl a mělo to vliv na jeho politické působení. Někdy byl překvapený, že se mu nedařilo prosadit to, co považoval z lidského hlediska za naprosto nutné a samozřejmé.
Havlova porevoluční kancelář se na jeho přání skládala hlavně z jeho kamarádů. Byli to lidé od divadla, literatury a umění, kterým Havel věřil. Nějaká přehrada mezi prezidentem a úředníky tam tedy nebyla, všichni jsme spolu mluvili otevřeně. Já jsem hrál často roli ďáblova advokáta a schválně jsem se někdy stavěl do opozice. Časem to ale vedlo k tomu, že mě Havel vedle role mluvčího ustanovil i politickým koordinátorem celé prezidentské kanceláře. Potřeboval někoho, kdo se nebojí vyjádřit jiný názor.
Výhoda i nevýhoda. Havel byl laskavý člověk, důvěřoval lidem a neuměl říkat ne. Nedbal na hierarchii a já jsem si někdy dělal legraci, jestli jsme prezidentská kancelář, nebo královský dvůr. Kancelář má totiž pevně daná pravidla a na dvoře to funguje spíš podle toho, koho si panovník oblíbí. Docházelo tedy občas k určitým nedorozuměním a bylo časem nutné, abychom se profesionalizovali.

Díky smyslu pro humor jsme spolu prožili čas nejen produktivně, ale i příjemně. V krizových situacích byl jeho humor ale nejvýraznější. V prvních týdnech po revoluci si nikdo nebyl jistý, co všechno se může ještě stát, byla tady spousta reálných i domnělých nebezpečí. Václav Havel tehdy vždycky zahajoval ranní poradu otázkou: „Proběhl přes noc nějaký puč?“ Když jsme ho ujistili, že ne, mohli jsme pokračovat v práci. Nebo když kdysi vezli petici Charty 77 do Federálního shromáždění, obklíčili je policajti. Havel seděl v autě s Pavlem Landovským a Ludvíkem Vaculíkem a Landovský zablokoval zámky, aby se k nim policajti nedostali. Havel po chvíli prohlásil: „Lanďáku, otevři, ti pánové jsou asi opravdu od policie“, a Lanďák na to: „Ještě chvilku je nechám, ať si otlučou klouby, jinak to schytáme do ksichtu.“ Načež Havel prohlásil: „To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná.“ V takových momentech by asi nebylo leckomu do smíchu a on byl výjimečný tím, že to uměl.
Nepodařilo, ale snažili jsme se o to. V Knihovně Václava Havla jsme také vydali havlovskou kuchařku Kančí na dančím. Jeden z receptů se jmenuje „federální guláš“. Když začal hrozit rozpad federace, Václav Havel se tomu snažil ze všech sil zabránit, všechna setkání ale dopadla neúspěšně. Na jaře v roce 1992 pozval hlavní české, slovenské a federální představitele k sobě na Hrádeček. Nebyl tam personál, a tak jsme spolu celý den vařili guláš, který jsme potom servírovali. Havel měl k té příležitosti připravenou i domácí slivovici. Dopadlo to báječně, skvěle jsme se všichni poměli. Rozpadu federace to ale nezabránilo.
Profese: Diplomat, spisovatel, překladatel a vystudovaný klinický psycholog (studoval na Univerzitě Karlově a McGillově univerzitě v Montrealu). V 70. a 80. letech pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích.
Po boku Havla: V lednu 1990 se stal tiskovým mluvčím prezidenta republiky.
Diplomacie: Působil jako československý a český velvyslanec ve Spojených státech (1992–1997), v Izraeli (2004–2009) a ve Velké Británii (2009–2015).
Knihovna a knihy: V letech 2015 až 2023 vedl Knihovnu Václava Havla. Do češtiny přeložil na padesát děl moderní angloamerické prózy (mimo jiné texty Woodyho Allena) a v roce 2014 vydal mezinárodně oceňovaný autorizovaný životopis Havel.
Zdroj: autorský rozhovor

Čtení na chvíle, kdy chcete zvolnit. Vždy v úterý: životní styl, zajímavosti a příběhy lidí – slavných i těch, o kterých jste ještě neslyšeli.

Góly, rekordy i příběhy za nimi. Každé ráno vám pošleme výsledky, rozhovory a aktuální dění ze světa sportu přehledně na jednom místě.



Statistici zaznamenali v roce 2024 výrazný pokles spotřeby čaje i zrnkové kávy. Prodejní data české společnosti OXALIS ale naznačují, že lidé pít nepřestávají, jen vybírají jinak. Kávy firma loni prodala o 14 procent víc než před dvěma lety a matchy zhruba dvaapůlkrát víc.



V autě dnes trávíme podstatnou část dne. Cestujeme do práce, vozíme děti, vyrážíme na víkendové výlety nebo absolvujeme dlouhé pracovní cesty. Vedle jízdních vlastností proto stále větší roli hraje také prostředí, ve kterém cestujeme. Nový iCAUR V27 reaguje na tyto požadavky prostornou pětimístnou kabinou, moderním digitálním prostředím a důrazem na komfort všech cestujících.



Vyzkoušet si nový vůz a získat 10 000 Kč na jeho nákup? V Chery Praha Průhonice je to možné. A na konci listopadu se mohou na mimořádné nabídky těšit také podnikatelé a firmy.



Zájem o biopotraviny dlouhodobě roste a s ním i jejich nabídka. Značka Nature’s Promise obchodů Albert dnes zahrnuje více než 300 bio produktů napříč sortimentem. Co obnáší ekologická produkce a podle čeho obchodník vybírá potraviny do svého sortimentu, to v rozhovoru přibližuje ředitelka kvality Anna Malenová.



Módní průmysl není jen o navrhování oblečení. Marketing, finance, budování značky nebo znalost trhu jsou dnes stejně důležité jako kreativita. Nový Fashion Design Management na University of New York in Prague proto propojuje studium byznysu v Praze s praktickou výukou módního designu přímo v New Yorku.