reklama
 
 

Mádl: Tvrdá slupka může skrývat dobré srdce. Nenávist na Facebooku ale musíme trestat

10. 2. 2019 12:36
Vysloužilý profesor literatury si jde zakouřit na střechu činžáku a najde tam zoufalého vietnamského přistěhovalce, jak uvažuje o sebevraždě. Při natáčení této klíčové scény nového filmu Na střeše od Jiřího Mádla (32) měl z celého štábu největší strach právě režisér. „Herci stáli na okraji střechy a pod sebou měli tak pět metrů. Jistila je sice terasa, která po postprodukci není vidět, ale i tak se mi motala hlava. Nedalo se ovšem nic dělat, když už jsem si to tak ve scénáři vymyslel,“ směje se Mádl. V rozhovoru pro Aktuálně.cz se vrací také ke svým hereckým začátkům v teenagerské komedii Snowboarďáci nebo k pobytu v New Yorku, kde si osvojil psaní scénářů.

Scénář k novému filmu Na střeše jste napsal už před osmi lety v New Yorku a předobrazem hlavního hrdiny je kamarád, kterého jste si tam našel mezi ilegálními imigranty. Jak jste se poznali?

Když jsem do New Yorku vyrazil na kurz scenáristiky, ubytovali mě na kolejích. Při psaní jsem si často pouštěl Erica Claptona a můj pozdější kamarád Teru byl baskytarista. Hrával po klubech a doprovázel kapely v nahrávacích studiích. Jednou jsem vycházel ven ze dveří a z vedlejšího pokoje se ozvaly tóny jedné z Claptonových písniček, které jsem předtím poslouchal, a on si ji najednou brnkal na basovou kytaru. Zaklepal jsem u jeho vchodu, a tak jsme se spřátelili.

Jaký je život ilegálního imigranta v New Yorku?

Teru prožíval podobnou situaci, s jakou se ve filmu potýká postava Songa. Zatím byl v zemi ještě legálně, ale věděl, že do ilegality postupně míří, že mu brzy vyprší platnost papírů a on nebude mít šanci s tím cokoli dělat. New York se mu zdál ohromně velký a nedostupný. Pozoroval ho z perspektivy našeho malého příbytku, ve kterém si vytvořil svá vlastní pravidla. Vymyslel si strategii, jak ten obrovský New York pře*hcat, aby v něm dokázal žít. Sdílet to s ním byla mnohdy velká zábava. Teru je Korejec, jezdili jsme spolu do Flushingu, což je takový asijský Bronx, takže docela nebezpečné místo. Za věci, které jsme spolu zažili, by mě ale mohli zavřít, tak o nich radši mluvit nebudu. Nic nelegálního jsme v konečném důsledku neudělali, ale ty způsoby, které jsme vymysleli, by se nelíbily.

Jak vás ta zkušenost s New Yorkem v životě posunula?

Viděl jsem tam strašně moc lidí, kteří jsou v tom, co dělají, opravdu špičkoví, nebo věnují neskutečné úsilí tomu, aby se zlepšili. New York je plný ambicí, což v člověku vyvolává pokoru. Přestože jsem se nikdy nepohyboval v prostředí, které by bylo tak konkurenční, nikde jinde jsem ani nepotkal tolik lidí, kteří by byli tak ochotní vám podat pomocnou ruku. V tomto ohledu mě New York dost inspiroval, a tak se snažím řídit heslem "přej a bude ti přáno". A taky díky němu vím, že chci radši udělat míň projektů, za které se budu moct postavit.

V původním scénáři jste vycházel z osudu Korejce ztraceného mezi mrakodrapy New Yorku, ale film Na střeše nakonec vypráví o Vietnamci, který se ocitl v Praze. Musel jste první verzi scénáře přepracovat, aby seděla na zkušenost Vietnamců v Česku?

Scénář jsem přepisoval hodně, ale tohle problém nebyl. Film Na Střeše vypráví o tom, že je Vietnamec ze svého přirozeného prostředí vytržený a místo toho potřebuje fungovat v našem kontextu, takže jsem o té minoritě zas tak moc vědět nemusel. Postavení Vietnamců v Praze je stejné jako postavení Korejců v New Yorku.

Jiří Mádl (32)

Jiří Mádl (32)

  • Ještě jako student gymnázia zazářil po boku Vojtěcha Kotka v teenagerských komediích Snowboarďáci a Rafťáci.
  • Po maturitě vystudoval obor sociální a masová komunikace a v New Yorku si prošel kurzem scenáristky, ale herectví se učil v praxi.
  • Zahrál si v komediích Gympl, Vejška nebo Taková normální rodinka, ale i v dramatech Colette, Konfident a Děti noci či v pohádce Peklo s princeznou.
  • Jako režisér a scenárista debutoval v roce 2014 snímkem Pojedeme k moři, za který dostal Cenu české filmové kritiky pro objev roku a letos na něj navázal dalším autorským filmem Na střeše.

Vietnamci se v ústředních rolích českých filmů stále příliš neobjevují. Jak se vám povedlo najít protagonistu hlavního hrdiny Duy Anh Trana?

Když jsem na roli vypsal konkurz, tak se mi snad tři měsíce skoro nikdo nehlásil. Pár herců sice poslalo životopis, ale nikam dál se to nevyvíjelo. Až pak mi někdo poradil, ať zkusím natočit video vzkaz, ve kterém Vietnamce jako známá tvář ubezpečím, že ve filmu nejsou žádné milostné ani násilné scény. Rodiče mladých Vietnamců totiž ještě pořád berou herectví jako profesi na hranici prostituce a cirkusáctví a nepřítomnost podobných scén dodala projektu v jejich očích aspoň nějakou důvěryhodnost. Když už jsem pak měl roli Songa obsazenou, pomohl mi Duy Anh Tran při komunikaci s dalšími Vietnamci, kteří se ve filmu objevují. Ti viděli, že se natáčení účastní jejich kluk, takže věřili, že jim to nepřinese nic špatného.

Jak si na place sedli neherec Duy Anh Tran s profesionálem Aloisem Švehlíkem?

Skvěle. Oba dva jsem režíroval úplně stejným způsobem. Při natáčení jsme si všichni rovni, stejně jako před Bohem. Když jsem pro roli profesora Rypara hledal náhradu za Jana Třísku, ptal jsem se právě na Lojzu a všichni mi říkali, že zbožňuje práci s mladými lidmi. To se mi okamžitě potvrdilo, protože po hraní úplně lačnil. Mezi herci najdete lidi, kteří si třeba stěžují, když se natáčení protáhne, ale Lojza chtěl být pořád na place.

Švehlíkova postava působí navenek jako nerudný chlápek, kterému současný globalizovaný svět pije krev. Pod touhle slupkou má ale své citlivé já, které je ochotné v nouzi pomoct i člověku, vůči němuž chová spoustu předsudků. Věříte, že je tenhle dvojí charakter typický taky pro další Čechy, kteří se negativně stavějí k jiným etnikům?

Nemyslím si, že se to dá zobecnit, ale určitě jsou v Česku lidi, kteří navenek ukazují jenom tvrdou slupku, aby zakryli svoje zranitelné dobré srdce. Často se tak chovají proto, že jiné kultury neznají, a tak se jich bojí. K tomu v nich někdo negativní postoje ještě podněcuje a ta tvrdá slupka pak jenom sílí. Vinu za to nesou ale spíš ti, kteří obav z jinakosti zneužívají, než ti, kteří mají strach.

Když už jsme u toho podněcování ke strachu z imigrantů, stále si stojíte za tím, že by lidé měli být trestně odpovědní za psaní nenávistných komentářů na sociálních sítích, jak jste před rokem řekl v rozhovoru pro Deník? Václav Klaus mladší teď naopak bojuje proti tomu, aby správci Facebooku podobné komentáře vůbec mazali.

Pořád trvám na tom, že by lidi měli být trestně odpovědní za to, co na Facebooku říkají. Internet už je dnes prostor, kde figurujeme pod svými jmény, máme tam naše finance, nakupujeme tam a odehrává se tam nemalá část našeho sociálního života, takže by na něm měla platit stejná pravidla jako v prostoru nevirtuálním.

Ve stejném rozhovoru jste říkal, že by měly být zakázány dezinformační weby. Neutvrdili by se ovšem pak jejich čtenáři v pocitu, že ve společenské debatě dochází k cenzuře nepohodlných názorů?

Zpočátku by někteří ten pocit mít mohli, ale v novinách přece taky nemůžete beztrestně psát něco, co není pravda, a když už se to stane, můžou se s vámi lidi soudit. Nevidím jediný důvod, proč by se tahle pravidla neměla vztahovat i na internet.

Na svém facebookovém profilu teď hodně sdílíte projevy švédské aktivistky Grety Thunbergové, která v 16 letech upozorňuje na problém klimatických změn. Vy jste se o politiku začal zajímat taky už takhle mladý?

Já jsem byl na gymnáziu v dost zajímavé třídě a několik mých bývalých spolužáků teď pracuje na ministerstvech, takže politika pro nás byla velké téma už třeba ve 14 letech. Nezajímala nás ale tolik ekologie, což mě mrzí a přijde mi, že jsme v tomhle trochu zaspali. Až teď zjišťujeme, že je v otázce klimatických změn za pět dvanáct, takže naše názory mohou působit trochu jako agitka, i když to tak není.

Jak se vám daří vylézat ze své sociální bubliny a obhajovat své názory i před lidmi, kteří je nesdílejí?

Nevylézám z ní pravidelně, ale čas od času se mi to daří. Dneska se zdá, že je část veřejnosti na názory umělců alergická, ale nějakou důvěru ve společnosti pořád máme. Obhajovat své názory v přímém kontaktu je navíc úplně něco jiného, než se o to pokoušet na internetu. Když lidi na vlastní oči vidí, že jsem autentický, tak si z toho, co říkám, spíš něco vezmou.

Vedle dezinformací zažívají na internetu v posledních letech velký vzestup i nejrůznější influenceři, kteří v poměrně nízkém věku zakoušejí pocit slávy. Vy jste si něčím podobným prošel v 18 letech, kdy jste se stal díky roli ve filmu Snowboarďáci idolem mnoha dospívajících. Jak jste se tehdy se slávou vypořádával?

Neměl jsem to určitě tak obtížné jako finalisté talentových soutěží typu Superstar, kteří se stali slavní v podstatě přes noc. Ti se jeden večer objevili v živém přenosu, a když si šli druhý den koupit housku, spousta lidí už je znala. U mě a Vojtky Kotka to šlo víc pozvolna. Film se připravoval a během toho už novináři jezdili na natáčení, takže jsme si postupně zvykali na kontakt s médii. Teprve po nějaké době film zamířil do kin, kde taky trvalo, než se k němu diváci dostali. Nebylo to jako v televizi, kde se na vás podívá milion a půl diváků najednou, takže jsme s Vojtou měli čas se na popularitu mentálně připravit.

Soutěžící v Superstar navíc na rozdíl od nás neměli vlastní práci, za kterou by se mohli postavit. To, že zazpívali Céline Dionovou v přímém přenosu, bylo sice super, ale ty písničky nebyly jejich. Myslím, že z toho důvodu pro ně byla rychle nabytá sláva dost těžké břemeno a podobně na tom teď mohou být právě youtubeři. Nechci působit staře, ale jejich snažení je svým způsobem dost prázdné. Jejich tvorba hrozně rychle mizí a jejich úkol spočívá jen v tom, aby neustále přitápěli pod kotlem, což musí být dost depresivní. My herci naproti tomu pracujeme na něčem, k čemu se pak můžeme ještě vracet, a v tomto ohledu to máme snazší.

Váš kolega Vojta Kotek v rozhovoru pro magazín Reportér zmínil, že nebyl připravený na davy holek, které z něj po Snowboarďácích budou šílet. Vy jste to vnímal jinak?

Vojta kecá. Já jsem s tím počítal a on taky. Když je člověk citlivý, tak už z prvních projekcí takového filmu cítí, že podobné reakce bublají pod povrchem. Samozřejmě jsem ale netušil, jaké ty ohlasy budou mít rozsah. Plné tělocvičny se daly čekat, ale to, že přijedeme na Zličín a tam na nás bude stát sedm tisíc lidí, fakt ne. Mačkali se tam v davu tak, že si někdo dokonce zlomil ruku. Takového humbuku se člověk trochu lekne, ale z našich fanynek jsou dnes třicátnice, takže nás už nepřepadávají na ulici a neječí.

Myslíte, že by vás to od ledního hokeje k filmu zaválo i bez úspěchu Snowboarďáků?

Řekl bych, že časem určitě jo, ale vůbec nedokážu odhadnout, jestli bych dřív přičichl k režii, nebo k herectví.

Kdy jste si uvědomil, že příběhy nechcete jen hrát před kamerou, ale že je chcete i psát a režírovat?

Vlastní příběhy jsem psal třeba už v deseti letech. Později jsem začal vymýšlet ještě básničky a texty k písním. Potom jsem se ocitl ve filmu jako herec a moje touha psát se díky té zkušenosti přelila právě do filmových scénářů, přestože jsem dřív chtěl psát spíš romány.

Filmovou režii nemáte vystudovanou. Dá se tohle řemeslo odkoukat z pozice herce?

Určitě, ale neodkoukal jsem ho úplně vědomě. Spíš díky herectví vím, jak to na place funguje, protože jsem natočil tak 30 celovečeráků, a k režii tak přistupuju dost intuitivně. Při práci s hercem díky vlastní zkušenosti vím, jak se cítí, a dokážu rozpoznat, proč dělá nějakou konkrétní chybu.

Před kameru se letos vracíte v detektivní sérii Sever od režiséra Roberta Sedláčka. V jaké roli se na vás publikum může těšit?

Hraju tam člověka, který je až nemocný tím, jak chce věci napravovat, což ho přivede k policii. Při práci policisty pak začne šťourat do věcí, které mu nikdo nepřidělil, a to ho dostane do problémů. Kromě téhle role budu taky s Petrem Zelenkou točit film Modelář, takže mám do konce června nabitý kalendář. No a potom mám už dávno napsaný scénář ke svému třetímu filmu, tak doufám, že na něj přijde čas na podzim.

Video: Kamil Fila o novém filmu Jiřího Mádla

Zabiják Fily - Na střeše | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa, Jakub Zuzánek |  04:33

autor: Tomáš Maca | 10. 2. 2019 12:36

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama