Oblast v okolí Filzmoosu je známá svými stabilními větrnými podmínkami, které umožňují bezpečné balonové lety v zimním období. Balony startují na louce pod hotelem Hammerhof, kde bydlíme, a tak můžeme už při odchodu ze snídaně pozorovat, jak se různě barevné pláště začínají nafukovat a kulatit.
Obří balony v nás vyvolávají nadšení podobné tomu, jaké jsme zažívali v dětství, když jsme šli na pouť nebo do cirkusu. Je to zkrátka vzrušující a napětí stoupá ještě o něco víc, když člověk vidí zblízka, jak z hořáků šlehají plameny a nad hlavami se mihají obří barevné kopule.
Naskakujeme do pevného koše balonu, je nás osm i se slovenským pilotem Lacim Pastorem, který létá už přes 13 let. Tahle informace mě uklidňuje, přesný opak ale způsobují jeho slova o tom, že má s sebou i kyslíkovou masku, kdyby se někomu nahoře udělalo nevolno. Teploty v balonu se pak pohybují od -5 do -20 °C, a proto organizátoři doporučují teplé oblečení a hlavně velmi teplé boty. Jsme vybavení dokonce i vyhřívacími vložkami do bot.
Laci tahá za páčku k hořáku a koš je tak stabilní, že si ani nevšimnu momentu odlepení od země. Pomalu a plynule stoupáme nad ostatní balony. Jsme jedni z prvních, před námi vyrazil jen jeden modrý, a tak můžeme sledovat, jak to vypadá, když se v zasněženém městečku zjeví pestrobarevní létající obři.
Stoupáme pomalu a mezi mraky nespěcháme. Nějakou dobu levitujeme nad Filzmoosem, dole je slyšet odbíjení kostelního zvonu a sledujeme ostatní vzlety. Čím jsme dál, tím víc to vypadá, že některé koše narazí do střech zdejších penzionů, je to ale jen zkreslení perspektivy. Žádná srážka se nekoná, a to ani u nás, i když spodkem koše těsně mineme vrcholek jednoho ze smrků. Podezírám Laciho, že si to pro nás připravil jako jedno z menších zpestření cesty.
To se neomrzí
Během řízení balonu zvládá naše všetečné otázky. "To se neomrzí," odpovídá s úsměvem balonista na dotaz, proč tuhle práci dělá. Stoupáme výš a výš a všichni zběsile fotíme, točíme a koukáme na tu krásu. Na strach není čas a všechno pod námi se postupně zmenšuje. Z drobné oblačnosti se začíná drát slunce, které ze země osvětlovalo jen vrcholky ikonické hory Bischofsmütze. Nyní už svítí i na balony, které letí každý jiným směrem.
Vznést se nad hory a mraky. Balonová fiesta v rakouském Filzmoosu je životní zážitek. Podívejte se na video:
Nahoře je absolutní ticho. Slyšíme občas jen hořák, kterým Laci ohřívá vzduch v balonu. Chvílemi je cítit plyn. "Co se týče děr, tak ty malé nevadí," říká pilot s tím, že nejdůležitější část, kde by neměla být žádná trhlina, je kopule, kde se drží většina horkého vzduchu.
"Co všechno tady v tom balonu umíš ovládat?" ptá se jeden z pasažérů. "Když zatáhnu za tohle lano, tak se otevře tahle část podlahy," ukazuje směrem k nám Laci, směje se a dodává: "Když je pilot vedoucím balonu, tak je vše v pořádku, naopak je to problém." O kyslíkových bombách prý nežertoval, ale naštěstí je nikdo z nás nepotřebuje, i když vystoupáme až do výšky 3080 metrů nad mořem.
Let trvá skoro dvě hodiny a ani na chvíli se nenudíme. Z výšky vypadá krajina jako dokonale vytvořená maketa alpské přírody. "Kdo si asi dal takovou práci, že pinzetou poskládal miniaturní smrky těsně vedle sebe, až z toho vznikl kus lesa?" chtělo by se zeptat. Část stromů, na kterou už stihlo posvítit slunce, je tmavá, na druhé straně jsou ještě smrky pocukrované jinovatkou.
Člověk má pocit, že se vlastně ani moc nehýbe, ale uletíme dohromady přes 28 kilometrů. Když je čas na přistání, máme pokyn zůstat v koši. Budeme fungovat jako těžítka. Laci si vybere louku a stihne ještě odvyprávět příběhy, jak na Slovensku občas lidé nadávají, když přistane na něčí louce, ale tady v Rakousku jsou na to prý zvyklí a místo nadávek jednou dostal i kávu.
Začínáme klesat, tajíme dech, jestli bude přistání hladké, nebo zažijeme nějaký karambol. Skoro těsně proletíme nad vrcholky dvou stromů a úplně hladce dosedneme na zasněženou louku. Poslušně zůstáváme v koši a Laci občas ještě přifoukne plyn a my se lehce vzneseme směrem k místu, kde čeká doprovodné vozidlo. Pilot pak řekne mužskému osazenstvu koše, aby vyskočilo a pomohlo odtlačit vznášející se koš k silnici. My ženy se vozíme, ale jen do chvíle, než jsme na místě, pak začíná práce i pro nás.
Baronka z Maschl
Společně s dalšími Laciho spolupracovníky vyfukujeme vzduch z balonu a balíme ho podobně jako stan. I když je nás hodně, je to celkem namáhavá práce. Nakonec se balon podaří nasoukat do vaku a my přejíždíme na poslední část zážitku. Čeká nás totiž ještě křest nových vzduchoplavců - obřad, při kterém nám pilot spálí konečky pramínku vlasů, polije nám hlavu sektem a předá diplom, na němž je naše nové jméno, jež se udílí podle místa, kde jsme přistáli. Já jsem nově baronka z Maschl, vedle mě u kávy sedí princezna z Maschl a u vedlejšího stolu vévoda od tamtéž.
Laci v mikině, na které má hashtag srdcembalonista, nám pak ještě vypráví historii balonového létání a říká, že odteď, když potkáme někoho, kdo si rovněž prošel tímto rituálem, musíme se mu představit naším novým jménem. Pokud na to zapomeneme, máme podle tradice povinnost dát mu bednu šampaňského.
"A jak je to tedy s těmi balony a ptáky? Můžou do kopule z plachty narazit?" nezapomínám se zeptat. Laci říká, že se to nestává, protože se zvířata balonu bojí a prostě ho obletí. Dokonce přihazuje k dobru historku s orlem na Slovensku. "Viděl jsem, že se ke mně blíží nějaký rogalista. Říkal jsem si, co dělá, copak mě nevidí? Když jsem pak zaostřil, uviděl jsem, že je to orel. Byl opravdu blízko, ale nakonec i on se raději otočil jiným směrem," uzavírá své vyprávění.
"Bylo to krásné," opakujeme si navzájem ještě několikrát během dne s kamarádkou Veronikou, která byla v koši také. Když večer v posteli zavřu oči, mám ke svému překvapení pocit, že se vznáším. Můj mozek ten zážitek asi ještě vstřebává a nějakou chvíli ještě bude.