Vidí svět, který jiní míjejí. Vášeň pro urbex a opuštěná místa se zrodila v dětství

Vidí svět, který jiní míjejí. Vášeň pro urbex a opuštěná místa se zrodila v dětství
Byl podvečer a světla rychle ubývalo. Přestože zajížďka nebyla dlouhá, rozhodli se prozkoumat nenápadný dům v údolí, ukrytý pod korunami stromů. Tma byla v místě ještě intenzivnější právě díky husté vegetaci. Původní odhad zněl jasně – půjde o obyčejný náhodný tip z mapy, který nezabere víc než pár minut. Realita však překvapila.

Uvnitř domu je přivítal dokonale zachovaný interiér, který pokrývala tenká vrstva bílé plísně. Takový nález nikdo nečekal – připomínal spíš zapomenutou časovou kapsli než běžnou zříceninu. Každý kout byl jako z jiného světa, fascinující a zvláštně neporušený. Přesto nebyl čas na zdržování – světlo mizelo rychle a bylo jasné, že bez fotografií nemohou odejít.

Jako první přišlo na řadu přízemí, které upoutalo svou atmosférou. Břečťan se plazil přes okna a ztěžoval přístup světla, takže bylo třeba jednat rychle. Celý dům by si zasloužil mnohem delší průzkum, ale okolnosti to nedovolily. Proto padlo rozhodnutí se sem vrátit – tentokrát za lepšího světla, s důrazem na detaily a tiché poklady, které dům ukrývá. Výjimečná místa si totiž zaslouží zvláštní pozornost.
Kdesi v odlehlém koutě Německa stojí stavba, která svou architekturou mate už z dálky. Podle úhlu pohledu připomíná zámek, statek i hrad zároveň. Navzdory otevřeným dveřím není jednoduché se do objektu dostat – nachází se totiž v téměř opuštěné osadě, kde žijí pouzí čtyři obyvatelé a jeden pes. Každá neznámá tvář je tu okamžitě podezřelá. Po chvíli se však daří vplížit se nenápadně dovnitř.

Uvnitř stavby panuje ledový chlad, který kontrastuje s venkovním teplem. Přízemí překvapuje zachovalostí – obývací pokoj s pianem působí téměř idylicky a kuchyně budí dojem, že prošla nedávnou rekonstrukcí. Iluzi však naruší mohutný výskyt dřevomorky v rohu místnosti, který okamžitě připomene známé tragické případy z jiných opuštěných budov. Patro už takovou noblesu nenabízí – zdi praskají, kusy omítky padají na podlahu a větrem pronikajícím skrz mezeru mezi stěnou a podlahou se nese zlověstné kvílení.

I přes snahu o opravy a přestavbu je zřejmé, že stav domu je horší, než se na první pohled zdá. Jedna z částí objektu je natolik nestabilní, že do ní nelze vstoupit bez rizika. Z nádvoří je navíc patrné, že některé stěny se již začínají vyklánět, což zvyšuje obavu z jejich možného zhroucení.

Navzdory zchátralosti si stavba zachovává zvláštní půvab. Vznikla pravděpodobně ve 12. století a svou dnešní podobu získala o několik století později, v období baroka. Více detailů o její historii záměrně zůstává nevyřčeno, aby bylo toto kulturní dědictví chráněno před vandaly a sběrateli. Objekt sice už zřejmě nebude vhodný k trvalému bydlení – neprohřeje ho ani síť kamínek v jednotlivých místnostech – ale svou architektonickou i historickou hodnotou by si zasloužil druhou šanci.
Uprostřed zimní krajiny, kde mráz kreslí jemné vzory na okenní tabulky a pod nohama křupe promrzlá zem, stojí na samotě velký statek obklopený poli. Ticho tu působí téměř nepřirozeně – jediným zvukem jsou sněhové vločky dopadající na uschlé rostliny. Areál působí opuštěně a zároveň pečlivě střeženě tichem přírody. Po překročení prahu domu návštěvníka obklopí podivný svět: pod nohama vrstvy koberců s dlouhým vlasem, v nichž se nohy téměř ztrácejí. Interiér je přeplněný zámeckým nábytkem, na kterém se tísní desítky panenek, volánkové polštáře a porcelánové figurky hus.

Každý kout domu je zcela podřízen jedinému stylu – přeslazenému, kýčovitému, s růžovými závěsy, krajkami, a dekoracemi, které tvoří labyrint, jímž je možné se pohybovat jen úzkými uličkami. Dokonce i technické vybavení domu, jako je bojler, pračka či záchod, je ověšeno látkami a květinovými potisky. Všude je cítit posedlost estetikou, která vzdoruje praktičnosti. Zdi pokrývají fotografie z minulosti, na nichž se objevuje žena, která zde kdysi žila – zjevně vášnivá milovnice květin, jak napovídá i přilehlá zahrada, dnes již zarostlá.

Dům působí jako výjev ze snu – či spíše z noční můry dekoratéra – a přesto je v něm cosi fascinujícího. Každý detail vypráví příběh o posedlosti krásou, o touze po vlastní pohádkové realitě. Návštěva toho místa zanechává hluboký dojem: zmatek, údiv, respekt i neskrývané pobavení. Bizarnost této lokace se zapisuje hluboko do paměti – jako jedno z nejpodivnějších a nejpamátnějších míst, která lze během urbex výprav objevit.
Klinika všeobecné chirurgie: Adrenalinový průzkum s těsným únikem

Poslední výprava za opuštěnými místy v Polsku se výrazně zapsala do statistik urbexové skupiny – a to zdaleka ne jako pohodový výlet. Klinika všeobecné chirurgie byla lokalitou, o níž si členka týmu myslela, že ji má zcela zmapovanou. Vstup do objektu měl být podle dostupných informací snadný, přístup zůstával po léta stejný a klinika patřila k oblíbeným cílům polských průzkumníků.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco mělo být jinak. Budova se jevila jako tichá a opuštěná, a vstupní bod byl přesně tam, kde být měl. Jenže hned po vkročení do vnitřních prostor bylo jasné, že situace není tak klidná, jak se očekávalo. První pohybové čidlo zachytilo jejich přítomnost a celou budovou se začalo šířit táhlé, tiché pískání. Otázky visely ve vzduchu – kolik času zbývá? Minutu? Pět?

Bez zbytečného zdržování skupina rozložila stativy a okamžitě se pustila do focení. V místnostech se střídali s přesností, upozorňovali na každý aktivovaný senzor a snažili se zachytit co nejvíce, dokud to šlo. Byla to jedna z nejrychlejších dokumentací, jakou kdo z nich zažil – adrenalin prudce stoupal a nutil je pracovat ve zběsilém tempu.

„Poslední fotka – a mizíme,“ zaznělo z vedlejší místnosti. A nebyla to planá výzva. Skupina vyrazila z budovy právě ve chvíli, kdy se spustil hlasitý alarm, který se rozléhal celým okolím. Během několika vteřin byli venku a v běhu opouštěli místo činu. V bezpečí auta pak mohli jen zpovzdálí sledovat, jak se k objektu blíží auto bezpečnostní agentury.

Zážitek byl těsný, ale silný. A zcela jistě jeden z těch, na který se nezapomíná. Zobrazit 15 fotografií
Foto: Lost in Time - Urbex
Jana Harmáčková
Aktualizováno 12. 5. 2025 13:00
Zatuchlý vzduch, zarostlé vchody, šustění pod nohama a ticho, které umí křičet. Urbex, neboli urban exploration, fascinuje čím dál víc lidí – od fotografů po milovníky historie a adrenalinu. Pro někoho je to zvědavost, pro jiné vášeň. A právě k těm druhým patří Jessie, jedna z nejvýraznějších postav české urbexové scény.

Skrze svůj fotoaparát zachycuje světy, které jiní míjejí. Místa, kde se zastavil čas a kde se ticho mění v příběhy. Její fotografie sledují tisíce lidí a každý její příspěvek je malým návratem do zapomenuté minulosti. Pro Jessie je urbex způsobem, jak objevovat příběhy míst, která jiní nechávají chátrat. Do světa rozpadlých zámků, opuštěných nemocnic i časových kapslí v podobě hotelů, domků či bytů se ponořila už před více než deseti lety. Dnes patří mezi nejviditelnější postavy české urbex scény.

"K urbexu mě přivedla máma. Vyprávěla, jak jako malá objevovala opuštěné domy. Mě to fascinovalo," vzpomíná. První kroky udělala sama, s dětskou zvědavostí a notnou dávkou strachu jen tak nakoukla do opuštěného domu ve svém okolí. "Byla jsem malá, bála jsem se, ale něco mě k těm místům pořád přitahovalo," říká. Dnes má za sebou stovky výprav nejen po Česku, ale hlavně po Německu, kde podle ní opuštěné stavby bývají lépe zachovalé a méně poničené než u nás.

Urbex
Autor fotografie: Jessie | Lost in Time - Urbex

Urbex

Urbex, neboli urban exploration, je disciplína na pomezí dobrodružství, fotografie a historie. Zahrnuje objevování a dokumentování opuštěných, ale pouze přístupných míst. Urbexeři tyto prostory procházejí s pokorou, jejich cílem není ničit, ale zachytit kouzlo místa, kde se zastavil čas. Urban exploration je často vnímán jako aktivita na hraně zákona, protože většina objektů je stále v soukromém vlastnictví, a tak zde platí nepsané pravidlo: nic neodnášet, nic neničit a zanechat místo tak, jak bylo nalezeno.

Urbex pro Jessie dávno není jen o napětí a dobrodružství - je to především cesta za příběhem. "Už to není dětská zvědavost, víc mě zajímá, co tam bylo, kdo tam žil, proč to skončilo," říká. Každé místo pro ni představuje skládačku, kterou se snaží rozluštit. Dohledává historii, pokud je to jen trochu možné, pátrá po osudech někdejších obyvatel, snaží se pochopit, proč místo zůstalo prázdné. Jsou ale místa, která žádné stopy nevydají, pak nechá promlouvat emoce a atmosféru, než aby příběh překrucovala.

Za deset let zažila leccos - od spuštění alarmu, přes děsivě nevysvětlitelné kroky v lese, až po bizarní lokace. Vzpomíná například na statek, který nazývá "růžové peklo": "Nízké stropy, zámecký nábytek, všude panenky, sošky, krajky. Člověk se bál udělat krok vedle."

Její srdcovkou ale zůstává vila urologa Dr. Anna L, první velký urbex za hranicemi, plný starého nábytku, orgánů (nejspíš ledvin) naložených ve formaldehydu a lékařských pomůcek. "To byl můj první velký wow moment," vzpomíná Jessie. Na výpravy se nikdy kvůli bezpečnosti nevydává sama, ale na druhou stranu nemá žádnou speciální výbavu. "Je jedno, co si vezmete na sebe. Klidně i žabky - důležité je dávat pozor, kam šlapete."

A komunita? Existuje, ale je různorodá. "Někteří urbexeři jsou sdílní, jiní si místa chrání. Já sdílím jen s těmi, které znám osobně." Přesto má její profil přes 16 tisíc sledujících - převážně těch, kteří sami nechodí, ale rádi nahlížejí do světa zaniklých míst skrz její fotky a příběhy.

Jessie stále nachází radost v každém novém místě. "I když si říkám, že už jsem viděla všechno, pořád mě něco překvapí." Urbex pro ni není honba za adrenalinem ani lov na lajky - je to tichý dialog s místy, která mlčí, ale přesto mají co říct.

Pravidla urbexu

  • Nevstupujte násilím - Pokud je objekt zavřený nebo nepřístupný, neničte zámky, okna ani dveře. Vstup by měl být nenásilný, ideálně otevřeným oknem nebo nezajištěnými dveřmi.

  • Neodnášejte nic kromě fotografií - Urbex není o sběru trofejí, ale o dokumentaci. Sebrat si suvenýr je považováno za neetické a zároveň tím místo ochuzujete pro ostatní.

  • Nenechávejte po sobě stopy - Odpadky, graffiti nebo jakkoliv pozměněný stav místa je přesným opakem smyslu urbexu. Cílem je zachovat autenticitu lokace pro další objevitele.

  • Chovejte se tiše a s respektem - Ať už jsi sám nebo s dalšími lidmi, chovej se ohleduplně - vůči místu, okolí i případným nálezcům (např. bezdomovcům).

  • Nezveřejňujte přesné lokace - Adresy opuštěných objektů se mezi zkušenými urbexery běžně nesdílí, aby se zabránilo vandalismu, rabování a nežádoucí publicitě.

  • Bezpečnost na prvním místě - Nikdy se do vytipovaných lokací nepouštějte sami. Opuštěná místa mohou být strukturálně nestabilní nebo obývaná. Mějte s sebou mobil s nabitou baterií.

  • Čtěte místní zákony - I když urbex sám o sobě nemusí být trestný, často se pohybuje na hraně zákona (např. neoprávněný vstup na soukromý pozemek). Vědomé porušování práva může mít následky.

 
Mohlo by vás zajímat

Právě se děje

Další zprávy