Děsí je očekávání rodičů i dospělý život. Proč dvacátníci trpí krizí mladého věku

Clara Zanga Clara Zanga
20. 2. 2022 14:00
Řada dnešních dvacátníků prochází psychickým propadem, který populární psychologie popisuje jako krizi mladého věku. Bojí se konce vysokoškolského studia i budoucnosti a přílišné množství voleb jim způsobuje takovou paralýzu, že raději zůstanou stát na místě. Mají strach z toho, co po nich zůstane, nebo že nenaplní představy příliš ambiciózních rodičů.
O quarter life crisis neboli krizi mladého věku se píše hlavně v populární psychologii. Je specifická pro současnou mladou generaci.
O quarter life crisis neboli krizi mladého věku se píše hlavně v populární psychologii. Je specifická pro současnou mladou generaci. | Foto: Shutterstock

"Začalo to asi v roce 2019. Měl jsem stabilní práci se slušným platem, ale začal jsem se srovnávat s ostatními lidmi, kteří už v jedenadvaceti letech zakládají firmy, umí toho spoustu a studují prestižní školy. Začal jsem o tom přemýšlet a mít strach, že jsem pozadu, že nejsem ničeho schopný," popisuje začátek své krize čtyřiadvacetiletý Quang, který je momentálně posluchačem magisterského studia na Vysoké škole ekonomické a pracovně se věnuje inkluzi a diverzitě ve firmách.

Když se začal ohlížet po vrstevnících, ztratil najednou pracovní motivaci, ačkoliv popisuje, že jeho zaměstnanecká morálka byla dříve nadprůměrná. "Postupně se mi už nechtělo ani vstávat, ani otevřít počítač, cítil jsem k práci strašný odpor. Nabral jsem si toho asi víc, než bylo vhodné. Pracoval jsem v neziskovce, a k tomu jsem měl ještě částečný úvazek. Neustále jsem se snažil kompenzovat své nejistoty tím, že jsem toho dělal příliš. Hledal jsem u ostatních potvrzení, že jsem dobrý," hodnotí zpětně.

Je přesvědčený, že za krizi osobnosti u mladých lidí mohu i sociální sítě, zejména pak Instagram. "Člověk vidí ty krásné fotky nádherných lidí, kteří jsou úspěšní, mají partnera, cestují. Říká si pak: Já bych chtěl mít taky takový život a takhle vypadat. Místo aby to člověka motivovalo, tak ho to demotivuje," říká. Zhoršení svého psychického stavu přičítá také pandemii, největší propad prý zažil na podzim 2020.

Mladí jsou za "sněhové vločky" neprávem

Souvislost s koronavirovou pandemií a nepohodou mladých lidí vnímá i Jitka Cirklová, která působí na Vysoké škole finanční a správní a v loňském roce napsala na téma krize mladého věku studii. Podle ní se na mladé dospělé - část generace Z a část mileniálů - často neprávem poukazuje jako na zhýčkané ročníky, které nezvládají krize. "Nedává se to však do souvislosti s jejich sociální realitou, problémy s bydlením nebo rodiči, kteří neustále tlačí na výkon. Do toho se ještě zavřely školy, takže mladí lidé přišli o podpůrné skupiny vrstevníků. Prohloubil se u nich tak pocit izolace a toho, že jsou na své problémy sami," míní.

Je přesvědčená, že krize mladého věku je velmi častý fenomén, který se četněji vyskytuje u vysokoškoláků než u jiných skupin. Zároveň se jedná o specifikum nastupující generace mezi dvaceti a třiceti lety. "Mladí se dnes později osamostatňují a později zakládají rodiny. Modely životních drah jejich rodičů a prarodičů se proto s těmi jejich nepotkávají. Prohlubuje se tak neporozumění mezi nimi," nastiňuje některé důvody pocitu zmatení a psychických propadů v mladé dospělosti.

Mladí lidé podle Cirklové také mají pocit, že nad spoustou věcí nemají kontrolu, ať už se jedná o klimatickou krizi, nebo výběr zaměstnání. "Lidé, kteří vystudovali právo nebo finance, často opouštějí korporáty, které nerezonují s jejich hodnotovým nastavením. Někdy mění kariéru také z toho důvodu, že mají pocit, že si tuto dráhu nevybrali. Vystudovali docela náročná gymnázia a následně čelili tlaku rodiny, že musí jít studovat práva či ekonomku, a pak teprve uvidí," říká o respondentech svého výzkumu.

Něco po sobě zanechat

Podobný tlak ze strany své rodiny pociťuje čtyřiadvacetiletý Dominik, který dokončuje studium žurnalistiky. "Gymnázium i vysokou školu jsem si vybral sám, ale na žurnalistice jsem nějakou dobu zůstat nechtěl. Nakonec jsem zůstal, částečně kvůli sobě, protože mi přijdou média jako vědní obor důležitá a baví mě to, ale částečně i kvůli rodičům," připouští.

Od příbuzných vnímal tlak, aby dělal "pořádnou práci s titulem". Přestože většinu studia pracoval v gastronomii, nakonec si před pár měsíci našel práci ve svém oboru. "Pociťoval jsem tlak hlavně z rodiny, že musím být ten úspěšný, a taky trochu společenský, že když to studuju, tak se tomu musím věnovat," říká. Myslí si přitom, že práce v médiích není pro něj.

Samotná krize se ale u Dominika projevila ještě o něco dříve, asi před rokem a půl. Stejně jako Quang si myslí, že ji zintenzivnila pandemie, která mu zasáhla do magisterského studia. "Uvědomil jsem si, že do školy už nepůjdu, že už mě čeká jen dospělý život a že si musím ujasnit, jak jej prožiju. Přijde mi, že člověk je tlačený do toho, aby tady po sobě něco nechal, a je těžké přijít na to, co," přibližuje své pocity.

Dominik o sobě zároveň říká, že je perfekcionista, což vnímá částečně jako svou vlastnost, ale přičítá to i společenskému tlaku a výchově. "Možná že dnes už to není takové, ale mě vždy tlačili do toho, abych se dobře učil a našel si dobrou práci, která mě buď baví, nebo nebaví, hlavně aby za ni byla spousta peněz," zmiňuje.

Loučení s vysokoškolským studiem prožívá obtížně. "Už nebudu mít tolik času vídat se s přáteli. Je to zvláštní, protože jsem docela dost pracoval i po celou dobu studia, takže nevím, co se teď stalo. Dřív jsem si myslel, že v tomto věku budu mít už všechno srovnané, ale nějak to nepřišlo. Možná jsem se tomu měl víc věnovat předtím, ale nevím, jestli by to pomohlo," přemýšlí.

Touha usadit se

Jiný je příběh Petry, která je stejně stará jako Quang i Dominik. Studuje pedagogiku, učí ve škole a je přesvědčená, že největší propad už má za sebou. Krize u ní pramenila z pocitu, že se její studium už příliš táhne a chtěla by žít dospělejší život. Na bakalářském stupni studovala dva obory zároveň, ale postupně začala být z vysokoškolské rutiny unavená. Zároveň chtěla někam posunout svůj partnerský život, ale to se jí nedařilo.

"Když se během pandemie všechno zastavilo, přirozeně jsem začala svůj život více reflektovat. Najednou jsem měla naprostou averzi ke studiu. Tou dobou jsem byla v dlouhodobějším vztahu a začala jsem zároveň pociťovat touhu se usadit," říká s tím, že její partner chtěl stále vést studentský život na kolejích a nechtěl udělat ve vztahu další krok, že se sestěhují.

"V osobním životě jsem se tedy nikam neposunula a stejně jako předchozí rok jsem psala bakalářku. Oboje státnice jsem udělala, ale celý druhý den po státnicích jsem probrečela. Říkala jsem si, kam vůbec směřuju, co bude dál," vzpomíná. Nakonec se s přítelem sestěhovala a krizi se jí podařilo překlenout tím, že si našla práci, která ji naplňuje. "Dává mi to pocit, že jsem dospělá. Nemusím už být závislá na rodičích a žiju si víc svůj život," hodnotí. Stejně jako Dominik vnímá krizi mladého věku do značné míry spjatou s vysokoškolským studiem, ač jiným způsobem.

Nyní ji však trápí některé obavy z budoucnosti. Chtěla by poměrně brzy zakládat rodinu, ale zároveň neví, zda se jí to podaří. Vysvětluje, že ona i její přítel poměrně dlouho studují. "Později pak bude velkým strašákem bydlení, i když to teď neřeším," dodává.

Nesnesitelná lehkost mládí

Podle Cirklové je jedním z aspektů, který výrazně komplikuje mladým lidem život, přílišné množství voleb. To sice evokuje svobodu, ve výsledku ale často vede k paralýze. "Běžně se setkávám s tím, že tři procenta nejlepších studentů v ročníku nevyjedou na Erasmus, protože se nemohou rozhodnout, mají obavy, že nezvládnou splnit kredity v zahraničí, budou muset prodlužovat, bude to vypadat blbě v životopise, unikne jim možnost stáže v Česku, nebudou připraveni na kariéru, neví, do které země, a podobně. Tak dlouho to řeší, až jim nakonec příležitost uteče," popisuje svou zkušenost.

"Je to taková nesnesitelná lehkost bytí, když je toho moc, paradoxně to člověka brzdí. Je to stejné, jako když si vybíráte zboží a je toho na výběr příliš, tak raději stránku e-shopu zavřete úplně. Chybí tady rámce, pevné body, které by vedly jejich rozhodnutí," říká. Generace Z a mladší mileniálové podle ní takové ukotvení čím dál častěji hledají v technikách a směrech souvisejících se západním buddhismem. Jedná se často o jógu, mindfulness, meditaci, ale i minimalismus a uvědomělou spotřebu.

Dospělosti se nikdo neučí

Až skličující množství životních možností vnímá i Quang. "Je to paradox volby, člověk má na výběr tolik věcí, které může dělat, že si nemůže vybrat. Místo toho, aby byl za tyto možnosti rád, tak ho to paralyzuje a zůstane stát nebo propadne negativním myšlenkám," říká. Dříve mu prý pomáhala zmíněná technika mindfulness, zaměřující se na bdělou přítomnost. Dnes se snaží dodržovat každodenní rutinu včetně pravidelného spánku a střídat pobyt ve společnosti s časem, kdy je o samotě a dovolí si jen tak přemýšlet.  

Zároveň se přestal trápit tím, že musí mít konkrétní představu o tom, jak se svým životem naloží. Je si ale jistý tím, že chce dělat něco inovativního a kreativního. Po magisterském studiu by rád pokračoval na doktorském stupni - jeho obor ho zajímá, baví ho předávat lidem informace a chce být společensky prospěšný. Přiznává ale, že v něm přetrvává i motivace být lepší než ostatní. "Chci být něčím speciální, zanechat po sobě stopu a naplnit si životopis, když to tak řeknu," vysvětluje.

Také Dominik cítí potřebu i tlak za sebou něco zanechat. "Dřív jsem měl pocit, že čas je plonkový, že si mohu rozmyslet, co se sebou, kdo vlastně jsem, co mi jde. Najednou jsem do toho hozený, a i když se dalo čekat, že to jednou přijde, trošku v tom plavu," říká. Pomáhá mu ale uvědomění, že s podobnými pocity není sám. "Pořád si říkám a opakuju, že se nikdo ve škole nenaučil, co je to dospělost a jak do ní přejít," uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Máte pocit, že umíráte, říká Bublanová o panické atace

Trvalo dlouho, než jsem se to naučila rozklíčovat a pracovat s tím. I po několikáté atace tomu strachu podlehnete, líčí spisovatelka. | Video: Daniela Písařovicová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 37 minutami

Ledecká je popáté Královnou bílé stopy

Trojnásobná olympijská vítězka Ester Ledecká je popáté Královnou bílé stopy. Vyhrála i hodnocení obou svých sportů, tedy alpského lyžování a snowboardingu. Na trůnu vystřídala snowboardcrossařku Evu Samkovou, která o vrchol olympijské sezony přišla poté, co si v prosinci zlomila obě nohy u kotníků. Naopak Ledecká v Pekingu vyhrála paralelní obří slalom na snowboardu a přidala ke dvěma zlatým olympijským medailím z Pchjongčchangu další triumf.

Ledecká na ZOH útočila na medaile i na lyžích. V kombinaci skončila čtvrtá, v superobřím slalomu pátá a ve sjezdu ji jen hrubá chyba srazila až na 27. příčku. Na stupně vítězů se mezi lyžařkami dostala v závodech Světového poháru. Při únorových sjezdech v Crans Montaně byla první a druhá, v lednu obsadila třetí příčku při sjezdu v Cortině d'Ampezzo. Třetí místo jí patřilo i v celkovém hodnocení sjezdu ve Světovém poháru.

Aktualizováno před 1 hodinou

Německo a Francie oznámily první případy opičích neštovic, WHO se obává šíření

Po zjištění výskytu opičích neštovic v několika evropských zemích z tohoto týdne potvrdilo první případy této vzácné nemoci také Německo, Francie, Belgie a Kanada. Austrálie má podezření na nákazu u muže, který se vrátil z cesty do Evropy. Opičí neštovice jsou vzácné virové onemocnění, jehož projevy jsou podobné lidským neštovicím, avšak obvykle s mírnějšími projevy. Zástupce Světové zdravotnické organizace dnes řekl, že v souvislostí s nadcházejícím létem se obává šíření této nemoci.

První dva výskyty oznámila Belgie. Nákaza se objevila u dvou lidí z různých měst, kteří se však v poslední době zúčastnili téhož večírku na blíže neurčeném místě. Oba mají mírný průběh onemocnění. Virolog Steven Van Gucht z belgické agentury pro veřejné zdraví Sciensano agentuře Reuters řekl, že očekává další nárůst případů, Belgie však podle něj zvládne dostat virus pod kontrolu.

Virus se podle Světové zdravotnické organizace (WHO) přenáší blízkým kontaktem s tkání a tělesnými tekutinami nakaženého a také kapénkami. Přenos může nastat rovněž přes kontaminované materiály, například přes ložní prádlo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy