Některé poplachy už zaspím. Jsem tu teď doma, líčí z Oděsy zpravodaj Dorazín

Čtyři roky. Tak dlouho už Ukrajina čelí válce, která roztrhala osudy milionů lidí. Válečný zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín přesto v přímořské Oděse potkává i známky normálního života: pořád se rodí děti, sousedé posedí u kávy a v létě se pláže zaplní turisty. V unikátním rozhovoru pro Aktuálně.cz Dorazín popisuje, proč Ukrajinu nechce opustit a co zemi dává naději.

Jak nyní v Oděse zvládáte zimu?

Tady je zima mírnější než v jiných částech Ukrajiny. I když ale není dvacet stupňů pod nulou, ve spojitosti s vlhkostí od moře je to někdy ještě horší. Oděsané to nesou velmi těžce, jsou teplomilní, a zima jako letos tu navíc byla naposledy asi před deseti lety. Pokud nasněžilo, sníh vždycky rychle roztál, teď se ale drží. S výpadky elektřiny nebo vody, protože oděská oblast je pravidelně bombardovaná, je to samozřejmě těžké.

V novoročním projevu prezident Zelenskyj řekl, že Ukrajina je unavená, ale ne zlomená. Co byste řekl vy?

Řekl to docela přesně. Ukrajinci jsou unavení. Kdo by nebyl, když teď začíná už pátý rok války? Panuje tu ale základní instinkt sebezáchovy a lidé vědí, že kdyby se nechali zlomit, bude to ještě horší. Současné náročné podmínky je také zocelily a sjednotily. Druží se mnohem víc než dříve. Kvůli extrémní zimě se rodiny třeba sestěhovávají do jednoho bytu a žijí pospolu anebo když někomu vypadne voda nebo elektřiny, ostatní je pozvou k sobě domů, aby se mohli umýt nebo si uvařit. Je tu také spoustu ukrajinských humanitárních organizací a lidé si celkově navzájem více pomáhají.

Dalo by se tedy najít i v této kritické situaci něco pozitivního?

Pro Ukrajinu je to velké sebepoznání, i když za neuvěřitelně krvavou cenu. Lidé si uvědomili, že jsou jednotná svébytná společnost. Můžou mít různé politické názory, spojuje je ale jednoznačné odsouzení invaze a cítí, že je důležité svou zemi bránit. Mají větší pocit soudržnosti, který dříve chyběl. Spousta Ukrajinců předtím z ekonomických, morálních a po okupaci Krymu i z existenčních důvodů odjelo do zahraničí. Nechtěli žít ve zkorumpované zemi. S příchodem války je tu ale naděje, že až válka skončí, Ukrajinci si nenechají svůj stát ukrást zkorumpovanými politiky, anebo to už nebudou mít tak lehké. Měli jsme tu oranžovou revoluci, Majdan a je vidět, že lidé umějí vyjít do ulic, dát najevo, co se jim nelíbí, a budou tlačit na nové uspořádání ukrajinské společnosti.

Víme, jak se nyní žije na okupovaných územích?

Nebyl jsem tam, to by bylo velké riziko smrti. Nepřímo od lidí, kteří tam mají příbuzné, anebo z Telegramu se ale dá vypozorovat, jak se tam žije, a není to dobré. Rusko lidem naslibovalo hory doly, měla se z toho stát jakási výstavní skříň ruské federace. Jenže skutek utek. Lidé jsou nuceni vzdát se ukrajinského občanství a přijmout ruské, jinak nebudou mít přístup ke zdravotní péči nebo nenajdou zaměstnání. A v tomto právním chaosu a nejistotě se na to snadno lepí kriminalita, ať už běžná nebo politická. Spoustu lidí v tom vidí příležitost, jak si přilepšit. Běžnému člověku se tam ale dobře nežije a nemá žádné vyhlídky na zlepšení.

Ptala jsem se, jak unavení či zlomení jsou po čtyřech letech Ukrajinci. Co ale vy? Na Ukrajině jste od samého začátku války.

Určitou únavu jistě cítím, do jisté míry jsem si ale zvykl. Válečných konfliktů jsem zažil už hodně, ačkoli netrvaly tak dlouho jako tento anebo jsem tam nebyl celou dobu. Člověk si ale opravdu zvykne a některé poplachy i zaspím. Jsem tu teď doma, a kdybych tu nechtěl být, nebudu tu, nikdo mě do toho nenutí. A tak se snažím žít docela normální život.

Myslíte, že zůstanete až do konce války?

Rád bych. Za ty roky jsem si tu vybudoval několik přátelských vztahů. Všichni jsme ve stejné situaci, máme potíže s proudem a vodou, nevíme, co se stane za hodinu, a hodně nás to sblížilo. Chtěl bych tu s lidmi zůstat a přivítat s nimi konec války. Také by mě zajímalo pozorovat, jak se společnost zachová potom. Samozřejmě ale záleží, jak dlouho válka bude ještě trvat. Kdyby to mělo být hodně dlouho, možná by mě měl nahradit někdo s novým pohledem a čerstvou energií a dělal bych chvíli něco jiného.

Řekl jste, že se snažíte žít ,,normální život“. Jde to?

Ano. Máme tady stánek s kávou, která je mimochodem v celé Ukrajině překvapivě dobrá, kde se scházíme s pejskaři a s lidmi z celého okolí, a klábosíme. Obchody i restaurace jsou otevřené, běží na generátorech proudu. Děti si normálně chodí hrát ven, i za poplachu, protože poplachy jsou v podstatě pořád. Maminky sledují situaci na Telegramu, a když vyhodnotí, že je nebezpečí reálné, zavolají děti domů. Klasickou školu ale neznají. Učí se online a bývají technické problémy s internetem anebo v Charkově jsou třeba podzemní školy, takže to moc normální není. Oděsa je ale přímořské letovisko, kam se lidé jezdí veselit, a do určité míry to platí pořád.

Takže i za války si můžu v létě představit plné pláže, zmrzlinu, pohodu?

Ano. Vlastně bych byl rád, kdyby toho bylo méně, protože Oděsa je v létě přelidněná. Je to v podstatě jediné místo, kam lidé v současnosti mohou jet na Ukrajině k moři na dovolenou. Krásný pobřežní pás Azovského moře je kvůli okupaci Krymu momentálně nedostupný a v okolí Oděsy jsou i jiné pláže, ale bývají zaminované. Takže všichni teď jezdí sem a svým způsobem je to dobře. Turismus drží město nad vodou. Spousta lidí je zaměstnaných ve službách a podniky by zkrachovaly, kdyby sem nikdo nejezdil. Je ale trošku zvláštní vidět rozjuchané lidi na plážích tančit v rytmu disca. Jedna část Oděsy, Arcadia, byla vybudovaná přesně pro tyto zábavní účely a line se odtamtud kakofonie nejrůznější hudby a zvuků. Někteří lidé se tomuto místu vyhýbali, teď sem ale chodí jako do oázy připomenout si ,,staré dobré časy“ a já chápu, že si potřebují odpočinout a dobít energii.

Jak odpočíváte vy?

Máme tu na pobřeží krásnou Stezku zdraví, po které někdy jezdím na elektrické koloběžce. Nesmí se to, takže na ní někdy ujíždím policajtům a zažívám tu takové zábavné historky z běžného života. Snažím se ale hodně chodit ven a nesedět doma. Oděsa je město na seznamu UNESCO, takže je tu pořád co objevovat, máme tu divadla, operu, nákupní centra. A když tu žijete, potřebujete občas něco opravit, tak si zajedu do nákupáku pro hřebíky a hmoždinky. Naproti mně je dům zasažený raketou, takže stát se může opravdu cokoli. Pořád si ale říkám, že má smysl uklízet, luxovat a dělám si prostředí k životu příjemnější.

Když se bavíme o normálním životu, rodí se v Oděse stále děti?

Ano, potkáváte tu těhotné ženy a lidi s kočárky, takže tento proces se nezastavil. Ukrajinská média informují, kolik se narodilo nových dětí, a to je obrovská vzpruha. Spoustu lidí vám řekne, že Oděsa je tu nejlepší místo pro život, a možná mají pravdu. Kde dneska můžete říct, že jste na Ukrajině v bezpečí? Ruské rakety zasáhly i Zakarpatskou oblast, o které se říkalo, že je bezpečná. V klidu to teď tedy není asi nikde.

Proč místní i přes nebezpečí zůstávají?

Když válka začala, miliony lidí odešly. Po té první vlně se ale hodně z nich zase vrátilo. Někteří muži šli například do boje. Rodiny s dětmi se vracely, protože chtěly, aby děti vyrůstaly na Ukrajině a mluvily ukrajinsky. Nebo lidé nechtěli mít pocit, že jsou v cizině někomu na krku, a přáli si prostě žít ve své zemi, kde mají domov, příbuzné a odkud pocházejí.

Jak vypadá váš běžný den?

To je různé. Buď jsem na cestách, a to trávím třeba dvanáct hodin denně za volantem, anebo mám práci v terénu, a to záleží, co se zrovna děje. Teď hlavně přebírám dodávky českých humanitárních organizací – generátory, zimní vybavení atd. Nebo mám běžný den v Oděse, kdy zpracovávám materiály, což je osamělá a zdlouhavá práce, kdy hodiny sedím za počítačem. Tak se to vždycky snažím proložit nějakou jinou činností, koukám třeba na Netflix. Myšlenkově se tak dostanu do jiného světa a je skvělé, že Netflix si můžu pustit všude, i na cestách.

Pracujete raději doma, nebo rád jezdíte na výjezdy, kde je ale víc nebezpečí?

Víte, ono to neznamená, že když jste doma, jste v bezpečí. Každá, i klidná chvíle, se může v okamžiku zvrtnout. Někde je situace horší, někde lepší, v riziku jste ale pořád. Akorát na válečné linii je to opravdu nebezpečné. Tam se snažím být co nejméně a co nejkratší dobu, protože čím déle tam jsem, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se něco stane.

Co vás do těchto extrémních podmínek táhne?

Tento typ novinařiny mi dává obrovský smysl. Asi by mě bavila i kulturní žurnalistika, chodit do divadel, psát filmové recenze… Přijde mi ale velmi důležité předávat informace, zvlášť když se nejedná o konflikt třeba v Indonésii, ale v Evropě, tak blízko. Jsem rád, že mám všechno z první ruky. Není to zprostředkované jinými médii, informace si můžu sám získat nebo ověřit. Mohl bych to dělat i doma v kanceláři. Když ale o stejné události napíšete v centru dění v Kyjevě a v Praze, půjde o dva úplně jiné články.

Tuhle práci děláte přes třicet let. Cítíte na sobě, že takovou dobu žijete v neustálém ohrožení?

Neustálém ne, měl jsem i klidnější období, třeba v Polsku. Každý si ale vybírá svou profesi podle toho, jestli mu sedne, a každému vyhovuje něco jiného. Já bych třeba nemohl sedět každý den od devíti do pěti v kanceláři. A musím říct, že někdy to mnohem víc prožívám, když koukám na ty seriály na Netflixu než v realitě.

VIDEO: Martin Dorazín popsal realitu v nejohroženějších částech Ukrajiny

"Nesmírný hazard." Novinář Martin Dorazín popsal realitu v nejohroženějších částech Ukrajiny. Do kin o něm míří film Válečný zpravodaj. | Video: Tým Spotlight

Nestýská se vám po Česku?

Nežiju tam už od roku 2013. Rád přijedu na pár dní a pak už se mi chce zase někam jinam. Moje kamarádka říká, že mám vrtuli u zadku. Jako malej jsem četl všechny ty dobrodružné příběhy Karla Maye a Julese Verna, kde pořád někam cestovali, a já jsem si to taky vždycky přál. Je to způsob, jakým chci žít, baví mě pořád něco objevovat. Bojím se, že kdybych v bydlel v Čechách, dostal bych se do určitého stereotypu a třeba vyhořel.

Kdo je Martin Dorazín

Přední zahraniční zpravodaj a válečný reportér, dlouholetý redaktor Českého rozhlasu. Působil jako stálý zpravodaj na Balkáně, v Polsku, v Rusku a na Ukrajině. Mapoval řadu klíčových konfliktů, včetně válek v bývalé Jugoslávii, v Čečensku či krize na Blízkém východě. Vedle novinářských ocenění, dostal loni medaily Za zásluhy od prezidenta Pavla. Od začátku ruské invaze v únoru 2022 žije a reportuje z Ukrajiny, přičemž jeho aktuálním domovem se stala Oděsa.

Jak vám je, když jste zpátky?

Nelíbí se mi, jak je česká společnost polarizovaná, jak se chovají politici, jejich vulgarita, a přenáší se to pak na celou společnost. Nemám pocit, že bych teď v Česku chtěl žít.

Znáte velmi dobře i Rusko. Dá se současná situace brát černobíle?

Černobílé je to určitě v tom, že Ukrajina byla brutálně napadená daleko větším sousedem s tyranským prezidentem, který se podobá absolutnímu diktátorovi. Samotná Ukrajina ale rozhodně není ideální a jsou lidé, kteří se bojí, že až válka skončí, nevznikne nějaká nová lepší Ukrajina a vrátí se to zase do starých kolejí. Tyto otázky jdou ale momentálně stranou a lidé stojí při své zemi.

Mají lidé naději?

Kdyby ji neměli, Ukrajina by už dávno neexistovala. Ukrajinci nechtějí, aby Ukrajina zanikla nebo se stala kolonií Ruska, a jsou ochotní za to bojovat. Naděje tedy určitě je.

Zdroj: autorský rozhovor