reklama
 
 

Lidé chtějí z krematorií. Do lesa a sypat popel ke kořenům

3. 8. 2015
Rozhovor s trojicí mladých žen, které nabízejí alternativu pro ty, které děsí chladné smuteční síně a tragičtí řečníci.

Praha – Říkají si EcoFuneral trio. Monika Suchánská, Alžběta Živá a Blanka Dobešová loni založily projekt Ke kořenům. Prosazují přírodní pohřebnictví, místo krematoria les, místo urny sypání popele ke kořenům vybraného stromu a chtějí ekologické součásti pohřební výzdoby. K těmto účelům založili v Praze Les vzpomínek.

Projekt vznikl jako reakce na nelichotivá čísla, podle nichž polovina pohřbů v Praze probíhá bez obřadu. Lidi často odrazuje depresivní prostředí krematoria a alternativa tu dosud chyběla.

"Pohřebnictví je asi jedinou oblastí služeb, která se od revoluce moc nezměnila a chybí jí jakákoliv inovace a kreativita. Preference a potřeby pozůstalých se přitom přirozeně mění, ale nikdo na ně nereaguje."

Problémem je i velké tabu, které u nás dosud umírání a smrt obestírá.

"Na smrt se nijak nepřipravujeme. I když si uvědomujeme, že ani nás, ani naše blízké smrt nemine, snažíme se na to nemyslet, často proto, abychom to nepřivolali. Pak jsme zaskočení tím, co všechno je potřeba po smrti blízkého zařídit, a zjistíme, že vlastně vůbec nevíme, jaká byla jeho poslední přání."

Trio mladých žen proto vytváří smysluplné rituály posledního rozloučení, které stmelují pozůstalé. Lidem se snaží poskytnout alternativu ke konvenčnímu pohřbívání a ukázat jim, že obřady posledního rozloučení jsou důležité.

Aktuálně.cz: Jak Češi slyší na alternativní pohřbívání?

Reakce lidí jsou různorodé, převládají ale ty pozitivnější. O tom, že lidé hledají alternativy, jsme se přesvědčily už během studií, kdy jsme dělaly různé výzkumy. Věděly jsme díky nim, že je tady prostor pro něco nového, co může obřady posledního rozloučení oživit a ozelenit, protože současná podoba rozloučení lidem nevyhovuje. Jiné výzkumy zase přinášely důkazy o tom, že řada lidí bere organizaci pohřbu do vlastních rukou a v klasické pohřební službě si vybírají jen kremaci bez obřadu. O takových rozloučeních slýcháváme hodně často, když si s lidmi povídáme o tom, co děláme.

A.cz: Může alternativní pohřbívání zmírnit trauma z odchodu blízkých a z pohřebních obřadů? Pro mnohé pozůstalé jsou druhou těžkou ranou právě chladné mramorové smuteční síně a strnulí řečníci.

Pokud vznikne trauma ze smrti blízkého člověka, nesouvisí to jen se způsobem rozloučení, ale je pravda, že tomu podoba obřadu přispívá. V přírodním pohřebnictví vychází podoba obřadu z přání a preferencí pozůstalých, ideálně z předem vyslovených přání zesnulého. Prostor, smuteční řeč, výzdoba či hudba se dají zařídit podle vkusu a potřeb pozůstalých. Nejdůležitější je, aby všechny tyto součásti rozloučení dokázaly promluvit k pozůstalým co nejblíže a nesly otisk blízkého člověka, se kterým se loučí. Ale běžně se bohužel nemluví o tom, co všechno si můžete zařídit sami nebo jaké možnosti máte, a proto je cesta do pohřební služby pro pozůstalé jedinou "osvětlenou" cestou.

A.cz: Proč v této oblasti panuje tak velká neinformovanost?

Není se čemu divit. Ve společnosti, ve které se o smrti nemluví, zůstává spousta věcí kolem ní nevyjasněných. Proto se snažíme toto téma otevírat, informovat a podporovat lidi v tom, dělat věci jinak a předcházet tak chaosu a traumatům po odchodu blízkého.

A.cz: Je pravda, že až polovina zemřelých v Praze nemá žádné poslední rozloučení?

Bohužel, tato hrozivá čísla jsou pravdivá. Někde jsme dokonce zahlédly i vyšší procento. Ne vždy je ale pohřeb bez obřadu pohřbem bez jakéhokoliv rozloučení. Mnoho lidí bere organizaci obřadu do vlastních rukou, akorát se takové rozloučení nezahrnuje do statistik. Každopádně pravdou zůstává, že tady není žádná oficiální alternativa ke konvenčním rozloučením, a to bychom chtěly změnit.

A.cz: Je to tím, že se lidem nelíbí konvenční obřady v krematoriích?

Když s lidmi mluvíme o tom, jak vnímají současné pohřby, tak přicházíme na to, že největší problém pro ně je prostředí, ve kterém se odehrávají, a pak smuteční řečníci a jejich prázdné projevy. Mluvit o zemřelém, kterého jste neznali a nic o něm nevíte, tak aby to v pozůstalých nějak zarezonovalo, je téměř nemožné. Poslední rozloučení by nám mělo v nejtěžším období poskytnout útěchu, často tomu ale brání právě chladné mramorové zdi a frázovitá řeč.

A.cz: Kde všude může probíhat podobný pohřeb, když nechceme do krematoria?

Poslední rozloučení může probíhat v podstatě kdekoliv. Pokud si v pohřební službě sjednáte kremaci bez obřadu, je pak na vás, kde se s blízkým rozloučíte. Může to být doma, na zahradě, na chalupě, v kostele, na horách, v kavárně. Alternativou k obřadním síním krematorií je i Les vzpomínek, první český přírodní hřbitov, kde se obřady konají pod korunami stromů v méně formální atmosféře.

A.cz: Nabízíte i pro mnohé lidi těžko představitelnou, možná i lehce "morbidní" službu - naplánovat si vlastní pohřeb. O co přesně jde?

Vytvořili jsme Listy posledních přání, takovou pomůcku pro plánování, nejen vlastního, pohřbu. Každý list odpovídá jedné součásti pohřbu. Jsou mezi nimi například hudba, výzdoba, seznam hostů, obřadník, smuteční řeč či místo posledního odpočinku. Především jimi chceme podpořit sdílení posledních přání mezi blízkými. Pomoct lidem zaujmout odpovědný a otevřený přístup ke svým posledním věcem. Tyto listy také pomáhají uvědomit si, kolik toho po naší smrti zůstává na pozůstalých. Právě to může být dobrou motivací přebrat odpovědnost na sebe a odlehčit jim.

A.cz: Chodí k vám tedy lidé a říkají: Jdu si naplánovat svůj pohřeb?

Zatím jsme neměly mnoho zájemců o plánování vlastního pohřbu. Na této naší službě nejvíce pociťujeme, jak je téma vlastní smrtelnosti pro lidi těžké. Když o Listech posledních přání mluvíme, nejčastěji lidé reagují slovy “Ale já ještě nechci zemřít!”. Přemýšlet o vlastní smrtelnosti a o tom, jaký pohřeb bychom si přáli, neznamená nemyslet na nic jiného a přát si zemřít. Právě naopak. Vědomí křehkosti a pominutelnosti života nám odhaluje jeho hloubku, důležitost našich vztahů, vyjasňuje naše cíle, kterých chceme ještě dosáhnout.

A.cz: Nabízíte i doprovázení v zármutku. Můžete být konkrétnější, jak probíhá tato služba?

Naše doprovázení v zármutku vychází z principů poradenství pro pozůstalé. Před několika lety vznikl k tomuto druhu poradenství i kurz, který postupně každá z nás absolvujeme. Pozůstalým tak můžeme pomoct například v praktických věcech, které je potřeba zařídit po smrti blízkého. V tom často lidé tápou. Cesta zármutkem může být hodně složitá, plná nejen smutku, ale řady jiných emocí, kterým ne vždy truchlící člověk rozumí. Proto je důležité, aby si o nich měl s kým popovídat a hledal odpovědi na otázky, které odchod blízkého vyvolává.

A.cz: Lidé tedy raději volí možnost pohřbení bez obřadu. Není ale nějaký pohřební rituál potřeba k vyrovnání se s odchodem blízkého?

Poslední rozloučení je velmi důležitý rituál, především proto, abychom si plně uvědomili, že nám blízký člověk odešel. Taky nám to pomáhá odpoutat se od něho a nahlédnout nový svět, ve kterém je tento člověk postavou v našem nitru, kde si neseme jeho odkaz a vzpomínky na něj. Poslední rozloučení by mělo být vnímáno spíše jako poslední akt lásky a úcty, ne jako konvence, které je lepší se vyhnout.

A.cz: Jak vypadají vámi nabízené pohřby, které označujete jako Do It Yourself?

Do It Yourself pohřby vycházejí především z aktivity a kreativity pozůstalých, ideálně i z přání zesnulého. Při plánováni takovýchto rozloučení je na jednotlivé součásti pohřbu nahlíženo jako na možnosti zapojení jednotlivých členů rodiny a přátel. Na pohřeb babičky může květinovou výzdobu obstarat vnučka z vlastní zahrádky, sestra muže napéct oblíbený štrúdl, vnuk sesbírá fotografie na promítání. Vzpomínková řeč může být mozaikou vzpomínek a příběhů vícerých lidí. Poslední rozloučení je příležitostí, jak se dozvědět, jaká byla babička jako kamarádka, sestra nebo kolegyně. Zapojení širší rodiny a přátel do příprav obřadu také stmeluje tuto komunitu pozůstalých a dává jejím členům dobrý pocit, že si mohli být v tak těžkém období vzájemně nápomocní.

A.cz: Co vše obnáší vámi prosazované "přírodní pohřebnictví"?

V přírodním pohřebnictví se propojuje úcta k přírodě s úctou k zesnulým. Po ekologické stránce je tedy dbáno na to, aby se minimalizovalo množství nerozložitelných materiálů, jakými jsou například umělé vystýlky rakví, jejich zdobení, plastové květiny, celofán nebo obaly svíček. Místo náhrobku, který sem putoval přes půl světa, je na hrob vysazen strom nebo luční kvítí. Přírodní prostředí zároveň nabízí skvělý prostor pro uvolněnější, méně formalizované obřady. Důležitý je v něm také osobnější a etičtější přístup k pozůstalým, jedinečnost obřadu a zapojení širší rodiny a přátel do jeho příprav. Takové pohřby jsou tedy nejen ekologicky, ale i společensky a kulturně přínosné.

A.cz: Letos v červnu jste otevřeli přírodní hřbitov "Les vzpomínek". Jak funguje?

Les vzpomínek jsme po dvouletém plánování a přípravách otevřeli ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů na začátku června z důvodů, že jednou z nejkritizovanějších součástí pohřbů je právě ono prostředí krematorií. Je to první přírodní hřbitov tady v České republice, kde se popel zesnulých ukládá ke kořenům stromů. Je to vzrostlý les, v němž tyto památeční stromy nahrazují náhrobní kameny. Takovéto místo pro pohřbívání méně zatěžuje přírodu a zároveň slouží jako alternativa ke smutečním síním. Tady se mohou pozůstalí se svými blízkými zesnulými loučit v neutrálním prostředí, pod korunami stromů. Také podporujeme pozůstalé v co největší samostatnosti a kreativitě. Přicházejí za námi nicméně i lidé, kteří chtějí, abychom se o všechno postaraly my, což samozřejmě respektujeme a rády jim vyhovíme.

A.cz: Když nabízíte možnost naplánovat si vlastní pohřeb, může si člověk předem vybrat i svůj strom?

Ano, Les vzpomínek je také prostorem pro poslední přání, proto je možné si v něm vybrat místo svého posledního odpočinku předem. Doufáme, že tím rodinám pomůžeme otevírat nelehkou debatu o posledních věcech. Pravidelně pořádáme prohlídky, kam můžou zájemci se svými blízkými přijít, a my jim přiblížíme fungování Lesa a společně můžeme i vybrat památeční strom.

A.cz: Jaké máte na Les vzpomínek zatím reakce?

Reakce lidí se velice různí. Od těch nadšených přes opatrné a pochybující až po rázně odmítající. Tento rok je pro nás s Lesem vzpomínek zkušební, kdy zjišťujeme, jak by se měl tento typ pohřebnictví přizpůsobit české společnosti tak, aby neztratil svůj význam, a zároveň dával smysl i pozůstalým. Proto je pro nás jakákoliv zpětná vazba velice důležitá.

A.cz: Co je podle vás největším problémem českého pohřebnictví?

Pohřebnictví je asi jedinou oblastí služeb, která se od revoluce moc nezměnila a chybí jí jakákoliv inovace a kreativita. Preference a potřeby pozůstalých se přitom přirozeně mění, ale nikdo na ně nereaguje. Pokud stoupá procento pohřbů bez obřadu i přes to, že pohřební služby nabízejí objednávání přes internet, pohřby na splátky či různé minimalizované verze obřadu, problém bude v něčem jiném.

Nejčastěji se totiž mluví o tom, že pohřby jsou drahé, ale když jsme se lidí ptaly v akademických výzkumech, jaké jsou pro ně dnešní obřady, zjistily jsme, že jim nevyhovuje spíše jejich zastaralost. Vyberou si tak to nejmenší zlo, pohřeb bez obřadu. To pak pohřební služby interpretují tak, že lidé na pohřby nemají peníze. Mnozí si často uvědomí až při pohřbu nebo po něm, že takto to vlastně nechtějí a mohlo by to vypadat jinak.

A.cz: Je problémem českého pohřebnictví kromě přístupu pohřebních služeb i přístup náš?

Ano, za největší problém můžeme považovat to, že se na smrt nijak nepřipravujeme. I když si uvědomujeme, že ani nás, ani naše blízké smrt nemine, snažíme se na to nemyslet, často proto, abychom to nepřivolali. Pak jsme zaskočení tím, co všechno je potřeba po smrti blízkého zařídit, a zjistíme, že vlastně vůbec nevíme, jaká byla jeho poslední přání. Změny v pohřebnictví by tedy měla především podnítit široká veřejnost. Přemýšlením a rozhovory o tom, co lidé chtějí a potřebují. Zaujmout k smrti otevřený a odpovědný přístup a zaujmout ho včas. O posledních věcech se mnohem snáz mluví, když jsme v plné síle a zdraví.

A.cz: Vidíte nějaký posun v prolamování tabu v oblasti umírání? 

Tabuizace smrti je v české společnosti stále znatelně přítomna a zůstává na okraji zájmu, i když se toto téma týká nás všech. V posledním období se o ní začíná víc psát a víc se jí otevírá i kultura. V Národním muzeu už delší dobu probíhá cyklus výstav o smrti. My se snažíme podpořit větší otevřenost vůči ní přednáškami a workshopy. Ty chceme zaměřit například na to, co dělat po smrti blízkého člověka, jak se o něj doma postarat, co všechno je potřeba zařídit.

Lidem chybí hlavně informace a odvaha na to, aby se o svého zesnulého postarali sami. Jinak to ale nedává smysl, přenechat najednou péči o tělo nejbližšího úplně cizím lidem. Hospicovému hnutí se daří otevírat téma umírání a ostatní věci související se smrtí, jako je plánování pohřbu či truchlení, se určitě také dočkají prolomení tabu, které je stále obestírá.

autor: Zuzana Hronová | 3. 8. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama