Pro třetí svět nejsou léky zboží, Češi od nich čekají zázrak, říká lékárník Havlíček

Lékárník Stanislav Havlíček
Farmaceut Stanislav Havlíček napsal cestopisnou knihu Hlas větru o své misi v uprchlickém táboře v Bangladéši.
Na starost měl místní lékárnu, která vznikla pro potřeby mise. Pracoval v ní s bangladéšským týmem a zajišťoval, aby zařízení plnilo západní standardy.
V táboře žijí uprchlí Rohingové, kteří jsou ve svém domovském Myanmaru jako etnická menšina dlouhodobě diskriminováni.
Velkou částí obyvatel tábora jsou děti, už v době Havlíčkova pobytu na přelomu let 2017 a 2018 tvořily téměř polovinu uprchlíků.
Foto: Shutterstock
Clara Zanga Clara Zanga
26. 5. 2022 11:00
Pokud si pod pojmem cestopis představíte čapkovské listy, dílo Stanislava Havlíčka vás překvapí. Tento lékárník strávil několik měsíců na misi v Bangladéši a své vzpomínky na pobyt v tamním uprchlickém táboře sepsal v knize Hlas větru, letos oceněné jako Cestopis roku. Pro Aktuálně.cz mluvil o tom, v jakých podmínkách utečenci žijí, a vysvětlil, proč západní svět k lékům přistupuje jako ke zboží.

V knize Hlas větru píše Havlíček o své misi v uprchlickém táboře Kutupalong v Bangladéši, kde strávil na přelomu let 2017 a 2018 v rámci mise Lékařů bez hranic tři měsíce. Rohingů tu žije v obrovském areálu asi 600 tisíc, prchají z Myanmaru, kde jsou jako etnická skupina dlouhodobě diskriminováni. Nacházejí se v patové situaci - zpátky do Myanmaru se vrátit nemohou, ale v Bangladéši také nemají šanci vést důstojný život.

"Ti lidé zpátky nechtějí, protože se vracejí do detenčních táborů. Jejich vesnice byly vypáleny a Myanmar pro ně údajně vybudoval tábory. Jsou oplocené a střežené armádou, která povraždila ty, kteří neutekli. Tamní vláda jim navíc není schopná zajistit bezpečí. Bangladéš je přijal, protože je první nárazníkovou zemí, ale zároveň celou oblast oddělil vojenskými kontrolami. V táboře musí být po osmé večer, a i když se dostanou i do okolí, nejsou tam příliš vítáni. Kdyby se vydali dál do vnitrozemí, velmi brzy narazí na vojenské kontroly a bez patřičných dokladů je policie nepustí dál," přibližuje ve zkratce lékárník tristní situaci utečenců.

Vidět podmínky obyvatel bangladéšského uprchlického tábora je podle něj nepřenositelnou zkušeností. "Život v táboře si neumím představit ani poté, co jsem tam byl. Chodíval jsem tam tak jednou za dva dny, dovezl jsem zásoby do polikliniky, v zásadě jsem jen prošel kolem těch lidí na samém okraji tábora, kde jsou stánky s humanitární pomocí. Míjel jsem ale i jejich přístřešky, kde bydleli a vařili si, hrály si tam děti. Viděl jsem děti, které stály několikasetmetrové fronty na vodu u jediného kohoutku, který tam fungoval, nebo hrály v loužích kopanou na místech, kde se nedalo bydlet," popisuje podmínky v Kutupalongu.

Mise "lékárníka bez hranic"
Autor fotografie: Aktuálně.cz / Archiv Stanislava Havlíčka

Mise "lékárníka bez hranic"

  • Mise v Bangladéši byla po Jemenu a Jižním Súdánu třetí, kterou Stanislav Havlíček pod záštitou Lékařů bez hranic podniknul.
  • Na několikaměsíčních výjezdech se stará o lékárnu, která by měla odpovídat západním standardům, pracuje s místním týmem a reaguje na zdravotní potřeby konkrétních lidí. 
  • Nejprve pracuje s tak zvanými kity, základními sety, jichž využívají všechny zdravotnické humanitární organizace. Kity pokryjí nezákladnější potřeby léčiv a hygieny pro deset tisíc lidí na tři měsíce.
  • Po jejich vyčerpání léky objednává od místních farmaceutických firem a validuje je tak, aby odpovídaly západním standardům. 

Bambusová obydlí utečenců pokrytá plachtami jsou natěsnaná hustě na sobě, nemají okna, neproudí do nich denní světlo, nedají se dobře větrat a není možné si v nich zatopit. "Teď si mezi těmi přístřešky představte zhruba po 150 metrech latríny. Je to opravdu nedůstojné a těžko vysvětlitelné. Ta obrovská spousta lidí generuje neskutečně hustý, téměř viditelný zápach. I když tuto realitu zažíváte, těžko se tomu dá věřit," říká Havlíček. Právě z neutěšených podmínek plyne řada zdravotních problémů uprchlíků, o něž tým Lékařů bez hranic pečuje - střevní choroby, kožní infekce, respirační onemocnění.

Největší hrozbou se však během Havlíčkova pobytu v táboře stala epidemie záškrtu, který je sice téměř vymýcenou nemocí, ale Rohingové proti němu nejsou očkovaní. "Pacientů byly desítky tisíc a bylo by jich mnohem víc, kdyby tam humanitární organizace, ministerstvo zdravotnictví Bangladéše a WHO nezahájily očkovací kampaň," říká farmaceut. Kvůli epidemii v táboře se ještě před vypuknutím koronavirové pandemie seznámil s pojmy, jako je reprodukční číslo.

"To, že jsem bydlel na pokoji s epidemiologem, ze mě nedělá odborníka, ale viděl jsem, jakým způsobem pracuje. Jeho prací nebylo vyřešit to, co se stane druhý den, ale co bude za dva nebo tři týdny. K tomu měl úžasné nástroje: grafy, prediktivní křivky, které teď už všichni známe," vysvětluje Havlíček. "V Česku jsem měl pocit, že epidemii vyhodnocujeme zpětně, na misi mě naučili, že je naší prací předejít tomu stavu, nebo být připraven na počet pacientů, který bude například za čtrnáct dní. Sice jsme pracovali v mnohem menším měřítku, ale stejně mi přišlo hrozně zvláštní, že rozvinutý svět ta choroba našla doslova s kalhotami u kolen," zmiňuje v souvislosti s celosvětovou pandemií.

Lidé chtějí v lékárnách zázračné pilulky

Během tří misí v rozvojových zemí Havlíček vypozoroval, že tamní lidé nepřistupují k lékům tak konzumním způsobem, jako je tomu v západním světě. "Na jednu stranu jsou ve třetím světě léky mnohem více zbožím v tom smyslu, že si je každý musí sehnat a zaplatit, a ani jedno z toho není v mnoha případech jednoduché. Na druhou stranu užívají léky, jenom když musí, protože vědí, že bez nich mohou zemřít. Pomoci zdravotníků, pokud se k ní dostanou, si neobyčejně váží, častokrát je třeba v Africe místní léčitelé už zklamali a bylo to ve finále dražší, než kdyby vyhledali erudovanou zdravotní péči," přibližuje.

V českých lékárnách si všímá toho, že je lidé často navštěvují se zdravotními problémy, které si částečně způsobili sami, a hledají rychlé řešení v podobě tabletky. "Pacienti často chodí s potížemi, k nimž přispělo kouření, přejídání nebo dlouhodobý neřešený stres. Nechtějí pracovat na svém uzdravení a vracejí se do soukolí, které je ničí," sdílí farmaceut svou zkušenost. Myslí si, že rozvinutý svět bere řadu léčiv na potíže, kterým by se dalo předcházet prevencí.

Zároveň pozoruje, že přístup k medikamentům je výrazně konzumní. "Nemluvíme o počtu vyléčených lidí, ale o nákladech za léky, o jejich rostoucí ceně a zvýšené spotřebě, ale chybí komparace, kolika lidem to pomohlo. Vedle toho existují statistiky, kolik nespotřebovaných léků se vrací do lékárny a končí ve spalovnách. Je to zkrátka zboží, které se konzumuje," říká.

Všiml si také, že skupina pacientů, kteří užívají antidepresiva, výrazně omládla. "V lékárně vidím prakticky každý den, že výrazně vzrostla spotřeba antidepresiv u teenagerů. Myslím, že to je vlivem covidu, a velmi doufám, že se trend zase obrátí," uvažuje farmaceut. "Nechci zpochybňovat užívání antidepresiv, určitě mají svou roli ve správném dávkovacím režimu a terapeutickém nastavení. Nicméně je celá řada pacientů, kteří je berou dál, i když by nemuseli, protože nechtějí svůj stávající způsob života měnit," dodává.

PharmDr. Stanislav Havlíček (49)

  • Narodil se v Plzni, vystudoval farmacii na Univerzitě Karlově v Hradci Králové.
  • Mezi lety 2007 až 2011 působil jako prezident a mezi lety 2011 až 2012 jako viceprezident České lékárnické komory. Dodnes je členem jejího předsednictva.
  • V roce 2011 byl viceprezidentem Svazu lékárníků Evropské unie.
  • Na prvním misi Lékařů bez hranic vyjel v roce 2016 do Jižního Súdánu. Následovala Bangladéš a Jemen, kam vycestoval dvakrát. Z poslední mise v okupované části Palestiny se vrátil v květnu loňského roku. 
  • Ze svých misí napsal dvě knihy, Hlas větru získal Cenu Hanzelky a Zikmunda 2021 v kategorii Cestopis roku. 

Kromě toho, že přístup k léčivům je v různých částech světa odlišný, si Havlíček na misích také uvědomil, že v zemích, kde probíhá nějaký konflikt, je důležité jej vyřešit co nejdříve, aby se lidé mohli brzy vrátit do vlasti. "S rostoucí vzdáleností vzrůstá i počet kulturních rozdílů, které musí akceptovat obě strany. V současnosti je to dobře vidět. Nemáme výraznější problémy s přijímáním uprchlíků z Ukrajiny, protože jsou nám jazykově blízko, jsou to Slované, mají velmi podobný kulturní život jako my, žijí v podobných bytech a vykonávají podobnou práci. Kdyby to byli barmští Rohingové, zemědělci a mořští rybáři, kteří žijí v zemědělských komunitách na rýžových polích, nerozuměli by našemu prostředí a my bychom zase nerozuměli tomu, co je jejich standard," říká. Dodává však, že zdravotnická pomoc pro uprchlíky je nezbytná, ať se nacházejí kdekoliv.

Jako na dětském táboře

Havlíček na misích netráví většinu času s uprchlíky, ale s ostatními zahraničními kolegy i s místním týmem. "Jeden z těch kluků mě a celý tým pozval na večeři k sobě domů, jeho manželka celý den připravovala obrovskou hostinu pro osm lidí. Tohle jsou situace, které jsou hrozně milé, oni se snaží nám pobyt zpříjemnit, protože vědí, že jsme daleko od rodiny a že něco jako domácí rodinnou večeři už jsme dlouho neměli. Přinesli mi také dárek k narozeninám a k Vánocům, i když je neslaví. To jsou momenty, které se nezapomínají," vypráví.

Návraty domů pro něj proto bývají obtížné. "Vždy říkám, že bych se do těch zemí rád podíval, ale mnohem raději jako obyčejný turista, který jede na návštěvu k přátelům, což v mnoha případech ještě dlouho nepůjde. Pravidelně a na každé misi se stává, že všichni mí spolupracovníci pláčou, když odjíždím. Je to jako na dětském táboře - když končí, mnohým dětem na nějakou dobu končí svět. Představte si, že ten tábor trvá tři měsíce nebo půl roku a víte, že už se třeba neuvidíte," přibližuje.

Po návratu je pro něj navíc složité znovu se adaptovat na české prostředí. "Když jsem se vracel z Bangladéše, nebylo to snadné, a to jsem tam byl jen tři měsíce. Špatně jsem se orientoval v prostředí, kde najednou vše fungovalo - potřebujete být někde načas, potřebujete komunikovat s větším množstvím lidí a zařizovat věci, které vám zařizoval někdo jiný, včetně obyčejného nákupu. Po návratu jsem si šel nakoupit na víkend do samoobsluhy u nás na vsi. Byl jsem překvapený, kolik je tam věcí, a nechápal, proč jsou tam tři druhy jogurtů. Nakonec jsem si odnesl dvě housky, jeden pomeranč a ledové kaštany," vypráví farmaceut.

Účastníkům misí se prý běžně stává, že za pár dnů či týdnů už by nejraději znovu odjeli, i když vědí, že by to nebylo správné rozhodnutí. "Několik dní po návratu mi volají náboroví pracovníci, abych jim řekl, kdy můžu zase jet na misi. Hned po první misi jsem si zvykl říkat, že žádnou neplánuji, a žádný termín tedy nedám, ale že když mi pošlu zajímavou nabídku nebo bude urgentní potřeba, vždycky to zvážím, a pokud to jen trochu půjde, udělám si čas," říká Havlíček.

Mohlo by vás zajímat: Ničíme se sami a věříme na zázračnou tabletu, říká lékárník Havlíček

Počet let žitých ve zdraví je stejný jako před padesáti lety. Prodlužuje se jen délka života v nemoci, říká lékárník Stanislav Havlíček | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy