„Ledovce brečí, za polárním kruhem prší.“ Fotograf léta sleduje Arktidu, teď mluví o kolapsu

Jan Hvízdal si dlouho myslel, že má z ledních medvědů strach. Pak strávil první zimu na Špicberkách. „Tři měsíce jsem jezdil do tmy a vlastně vůbec nevěděl, co tam je,“ vzpomíná. Tma v tomto případě neznamená večer. Znamená polární noc, kdy slunce nevychází vůbec.

Hvízdal měl kolem sebe třicet grónských psů, za saněmi turisty, na které musel dohlížet, u sebe pušku a v GPS trasu krajinou, kterou pořádně neznal. „Byl jsem prostě kluk ze střední Evropy. Maminka dodnes ráda připomíná, že jsem do třinácti spával s rozsvícenou lampičkou,“ glosuje osobnostní proměnu. 

Související

Expedice u Antarktidy objevila ostrov, který dosud není uveden v mapách

Hvízdalův tehdejší šéf měl za sebou službu u dánské Sirius Dog Sled Patrol, vojenské jednotky, která se psími spřeženími hlídkuje v severovýchodním Grónsku. Byl zvyklý na lidi, kteří vyrazí se psy do blizardu a umějí se o sebe postarat, i když se během noci počasí rozhodne zasypat všechno metrem sněhu. Jan byl zvyklý na něco trochu jiného. „Já byl kůžička z Plzně. Najednou puška, lední medvědi a vítr sto padesát kilometrů za hodinu.“

Když na Špicberky přijel poprvé, nikdo ho dlouze nezaučoval. Dostal psy, jejich jména a základní informace. „Byla absolutní tma, čtyřiadvacet hodin denně. A druhý den jsem měl na starost osm lidí.“ V Kanadě předtím vozil dva hosty za světla. Teď měl těžké saně, grónské psy a odpovědnost za skupinu lidí někde v arktické tmě. Právě tam se podle něj stalo něco, kvůli čemu se na sever vrací dodnes.

„Poprvé v životě cítíš, že věci nemáš ve svých rukách. Tady jsme zvyklí mít všechno pod kontrolou. Co potřebujeme, to si koupíme, kam nechceme, tam nejdeme. Jenže tady to neplatí. Někde ve tmě může být medvěd, může spát v díře, může přijít cokoliv. A ty s tím nic neuděláš.“

Je na tom cosi příznačného. Hvízdal totiž strávil velkou část dospělého života tím, že se jej naopak zarputile snažil popadnout do vlastních rukou.

Fáze hipík

Do devatenácti hrál vrcholově fotbal za Viktorii Plzeň. Potom pracoval v kanceláři a nějakou dobu žil život, který dnes popisuje skoro jako omyl. K definitivnímu rozhodnutí ale nepřispěla nuda ani romantická představa, že člověk musí „následovat své sny“. Manželce jeho nejlepšího kamaráda diagnostikovali rakovinu.

„Byla úplný anděl. A ve mně se tehdy něco zlomilo. Byl to pro mě konec kariéry v kanceláři.“

A tak Jan odjel na Nový Zéland. Z původní cesty se stalo devatenáct měsíců dobrodružství přes Polynésii a Asii, později následovala Kanada. Živil se, jak se dalo: v jižní Britské Kolumbii například trhal třešně. „Bavilo mě se flákat a být hipík. Bylo mi osmadvacet, devětadvacet a byl jsem s tím celkem v pohodě.“

Přesto ho cosi hlodalo. Nebyla to ani tak potřeba kariéry, jako spíš touha najít věc, které by se mohl takříkajíc naplno oddat. „Je jedno, jestli člověk pěstuje zeleninu nebo točí keramiku. Chtěl jsem dělat něco, v čem se budu profesionalizovat.“

Zobrazit
38 fotografií

A pak přišla možnost vydat se na roadtrip: „Buď se dalo jet na jih: Kalifornie, Yosemite a tak dále. A pak někdo zmínil možnost vyrazit na Aljašku. A mně už v hlavě hrálo jenom Aljaška, Aljaška, Aljaška.“

Byl to sever přesně takový, jaký si člověk vychovaný na Jacku Londonovi umí vysnít. Yukon, Britská Kolumbie, spaní v autě, hory, Johnny Cash v rádiu. „To je čistý ráj. Velké prostory a všechny ty romantické sny, které člověk v sobě má.“ Někde u aljašské Inside Passage pak Jan uviděl poprvé v životě psí spřežení.

„A najednou mi to klaplo. Říkal jsem si: Tihle lidé pracují venku, na čerstvém vzduchu. Tohle chci dělat taky.“

V té době už měl ke kancelářím vztah člověka, který přežil něco osobně urážlivého. „Kancelář podle mě zabíjí svobodného ducha,“ říká dnes. Na přednáškách se prý lidí ptá, proč člověk, který miluje koně, skončí u počítače a koně má až po práci. „Proč? Proč to neudělat obráceně?“ Hvízdal se rozhodl, že to obráceně udělá.

Rozeslal asi tři sta e-mailů do psinců po celé Severní Americe. Odpovědělo jich pět. Tak začala jeho kariéra coby mushera. A přišlo také první vystřízlivění.

V Albertě nastoupil jako dobrovolník do psince, o němž dnes bez velké nostalgie říká: „Byl to hodně špatný kennel. Ale já to tehdy nevěděl. Byl jsem do toho úplně zamilovaný.“

Teprve s odstupem uviděl věci, které mu jako začátečníkovi unikaly. Právě zkušenost se špatnou péčí o psy mu později pomohla pochopit, jak zrádné je hodnotit podobný provoz podle zdání, že většina věcí na první pohled funguje.

Opravdovou školou se pro něj proto staly až Špicberky. Jeho šéf, zmiňovaný bývalý velitel od Sirius Patrol, byl podle Hvízdala jedním z nejschopnějších lidí, jaké kdy poznal. A současně i člověkem, s nímž měl vztah typu „love and hate od začátku do konce“. Slabost se tam příliš nepěstovala. Zato samostatnost ano.

Související

„Snad nedostanu po kokose,“ vzpomíná na polárníka Jakeše kamarád, s nímž zdolal severní pól

Hvízdal tak rok bydlel v chatě bez tekoucí vody. Staral se o psy, v zimě jim do žrádla krájel tuleně, učil se číst počasí a krajinu a ve volných dnech dostával možnost naložit saně, vzít stan, spacák, satelitní telefon a zmizet. „Šéf nám říkal: Jezděte těžké traily. Přemýšlejte. Vzdělávejte se. Buďte lepší.“

Ne všechno bylo podle Jana romantické. Někteří noví zaměstnanci prý nevydrželi ani den. On ale zůstal. A právě období, kdy se opakovaně ocital mimo komfort, dnes považuje za jednu z nejlepších věcí, které se mu staly. „Já byl v životě dost stresař. Tam jsem si to dal dohromady. Strašně mě to vychovalo.“

Pak po měsících tmy vyšlo slunce.

Hvízdal zapřáhl psy, do sluchátek si pustil Eddieho Veddera a vyjel.

„Začátek polárního dne na Špicberkách je jedna z nejlepších věcí na světě,“ pochvaluje si.

Fotograf pozpátku 

Ač si člověk dnes na Janových webovkách přečte, že kromě dobrodruha, cestovatele a průvodce je také fotografem, jeho cesta k fotce také nebyla úplně přímočará. Fotografie k němu totiž přišla skoro potají. Z Nového Zélandu má snímek, na kterém spí před dodávkou na karimatce. Vedle leží lahev červeného vína a kniha Ten Ways to Creative Photography. „Úplně jsem zapomněl, že jsem ji měl. Ty jednotlivé momenty se ztratí v pěně dní,“ vypráví.

Skutečný zlom přinesla až první polární záře na Yukonu.

„Polární záře člověka, který ji chce vyfotografovat, rychle donutí opustit automatický režim,“ říká. Hvízdal tak začal zjišťovat, co fotoaparát vlastně umí. A objevil v sobě vlastnost, která je podle něj pro fotografii současně užitečná i otravná. „Jsem puntičkář. Barvičky, ostrost, všechno musí být tak, aby mě to nerozčilovalo.“

Profesní dráhu fotografa pak absolvoval podivně pozpátku. Nemusel si vydělávat svatbami a po večerech snít o divočině. První placené zakázky dostával rovnou na Špicberkách. Přijel dobrodruh, Hvízdal s ním vyrazil na lyžích a fotografoval ho v krajině. Jeho snímky začala používat turistická organizace Visit Svalbard.

A potom se, jak sám říká, „omylem dostal na Antarktidu“.

Firma, pro kterou pracoval, nabízela zaměstnancům cestu za zvýhodněnou cenu. Hvízdalovi připadalo absurdní přeletět půl planety kvůli sedmnácti dnům, a tak si řekl, že když už tam poletí, najde si práci.

A tak opět sepisoval e-maily. Díky vystudované historii, antropologii a sociologii dostal místo expedičního historika a na Antarktidě strávil 55 dní. Když se později otevřela stálá pozice, nabídli mu znovu práci historika. Tentokrát však řekl ne.

„Řekl jsem jim: Děkuju, ale já prostě musím být fotograf. Miluju to, je to moje vysněná pozice a udělám všechno pro to, abych byl nejlepší fotograf na světě.“

„Říkám tomu pozitivní sobectví.“

Nakonec mu to místo dali. Dnes tak tráví zhruba půl roku na cestách a půl roku doma. Na expedičních lodích fotografuje a natáčí, přednáší, řídí čluny. Střídá Antarktidu, Špicberky a Grónsko. Po letech permanentního pohybu tomu říká usazení. „Na konci roku bych měl mít 183 dní v práci a 183 doma.“ Jeho žena to ale prý počítá trochu jinak.

„Máme doma dva husky, dítě a další na cestě. Takže když jí řeknu, že za týden letím do východního Grónska, podívá se na mě s výrazem: Děláš si ze mě srandu?“ přiznává Hvízdal narovinu. Sám má pro svůj přístup konkrétní výraz. „Říkám tomu pozitivní sobectví,“ popisuje. Neobhajuje jím útěk od rodiny, spíš potřebu nepřestat být člověkem, kterého si partner kdysi vybral.

„Každý potřebuje ke své celistvosti něco jiného. Já potřebuju svých sobeckých šest měsíců u velryb, ledních medvědů a tučňáků. Abych byl šťastný v tom, co dělám, a tím pádem mohl být dobrým partnerem.“

Jenže svět, do kterého se patnáct let vrací, už není stejný. Když přijde řeč na proměnu Arktidy, jeho vyprávění náhle ztratí romantiku. „Je to úplně v prdeli,“ krčí rameny. Na 81. rovnoběžce zažil déšť. Pozoruje změny v rozšíření ryb, ubývající mořský led i ledovce, které za dobu jeho cest výrazně ustoupily. „Ledovce brečí. Na Špicberkách je vidět, jak strašně rychle mizí,“ říká.

A neuhýbá ani před nepříjemnou otázkou, která se nabízí docela sama. Přece jen i on sám je člověk, který sleduje změnu klimatu, zároveň ale létá přes půl planety a pracuje v expediční turistice. „Snažím se být transparentní, protože jsem z určité části součástí problému. Mám cestovní agenturu,“ souhlasí.

Smysl své práce vidí Hvízdal i v tom, že člověk, který polární svět jednou skutečně zažije, může mít větší potřebu ho chránit. Sám se na sever vrací roky. A romantická představa divočiny, za níž kdysi vyrazil na Aljašku s Jackem Londonem v hlavě a Eddiem Vedderem ve sluchátkách, se mezitím proměnila v něco méně líbivého a podstatně opravdovějšího.

Divočina pro něj už dávno není nedotčená pohlednice s ledovcem a medvědem ve správném světle. Je to místo, které člověku velmi rychle připomene, jak malou část světa skutečně dokáže ovlivnit. „Jsme zvyklí mít všechno pod kontrolou. Tady ale pravidla určují jiní. Může se tu stát cokoliv.“

Možná právě proto sever ani po letech nepřestal Jana Hvízdala přitahovat. Ne proto, že by tam měl svůj život víc ve vlastních rukách. Ale protože tam mnohem jasněji cítí, že jej ve vlastních rukách nikdy úplně mít nebude.

Zdroj: autorský text