reklama
 
 

Způsob zabíjení ukazuje genocidu jako gangsterku

10. 3. 2013 19:46
Jeden z nepůsobivějších dokumentů Jednoho světa 2013

Recenze - Na Letní filmové škole hovořil indonéský filmař Vimukthi Jayasundara o zvláštních tradicích v jeho rodné zemi, i o tom, že v Indonésii neexistuje ostrá hranice mezi světem živých a mrtvých. V jeho filmech zase jako by neexistoval předěl mezi realitou a fantasií. I dánský dokumentarista Joshua Oppenheimer ve svém snímku Způsob zabíjení, který patří bezesporu k tomu nejsilnějšímu, co letos Jeden svět nabízí, stírá hranici mezi skutečností a fikcí tím nejděsivějším způsobem.

V letech 1965-1966 proběhlo v Indonésii masové vyvražďování komunistů při tamním převratu, jehož se zhostily paramilitaristické organizace a gangsteři. Byly zabity statisíce lidí a nešlo o nic jiného než o genocidu. Za komunisty byl označen kde kdo a místo soudu úřadovaly mačety.

Když se filmový štáb vydal za aktéry těchto masakrů, setkal se s lidmi, kteří se pyšní tím, že jsou gangsteři a hrdě i barvitě popisují, co tehdy prováděli. Oppenheimer z těchto postav učinil hrdiny svého snímku. A to hned v několika ohledech. Jednak se zaměřuje prakticky výlučně jen na jejich perspektivu, na jejich vidění tehdejších činů a jednak je celý dokument vystavěn na tom, že protagonisté nezůstávají u slov a důležité situace přehrávají, často na sebe berou různé role a jde o natáčení se vším všudy - s maskéry, kostýmy i muzikálovou taneční vložkou.

Úvodní scéna dokumentu ukazuje výsek z tohoto čísla, během něhož z budovy ve tvaru kapra vychází několik tanečnic, vše snímáno v bollywoodsky pestrých barvách. Ale toto hudební číslo zcela určitě není nejsurreálnější scénou celého filmu.

Bůh nenávidí komunisty

Samozřejmost, s jakou gangsteři, podle ženevských konvencí nepochybně váleční zločinci, předvádějí a líčí, jak se chovali, je mrazivá. Muži, kteří se přiznávají k lásce ke gangsterkám a mafiánským filmům popisují hromadné vyvražďování jako příběh z akčního filmu, s chutí se připodobňují ke krutým filmovým hrdinům, dokonce se předhánějí, kdo z nich byl krutější.

V Indonésii jsou tito lidé ostatně hrdiny či rovnou politiky a v televizních pořadech se všichni zasmějí tomu, jak tehdy padaly hlavy nepřátel a moderátor podotkne: „Bůh nenávidí komunisty."

Sami gangsteři, ale i místní politická špička osvětlují, jaký je jejich status. Indonéské označení pro gangstera pochází z anglického sousloví „free man" a prezident aplaudujícímu davu osvětluje, že právě svoboda je tou klíčovou hodnotou. Nejde o lidi, kteří by pracovali pro vládu, jsou naprosto nezávislí a to je na celé věci skvělé.

Z většiny aktérů vyzařuje nebetyčné sebevědomí a pozoruhodná imunita vůči nějaké morální reflexi dávných skutků. U hlavního „hrdiny", charismatického Anwara Conga však lze vycítit jisté pochybnosti. V Indonésii, kde duchové i vzhledem k místní víře tak nějak snadněji vstupují do lidských životů, začínají noční můry dohánět viníky.

V průběhu dvouhodinového snímku, který vznikal po dobu několika let, se však také vyjevuje zvláštní moc kinematografie. Jestliže většině rekonstrukcí dominuje přirozené nadšení, s nímž se lidé stávají herci a filmovými postavami, přičemž jim přihlížející rodiny včetně dětí při sehraných masakrech tleskají, v závěru se začíná perspektiva trochu měnit.

Joshua Oppenheimer svým přístupem dosahuje hned několik pozoruhodných věcí. Společným jmenovatelem je tu představení schopností filmového média.

Gangsteři se nejdříve předhánějí, jejich ego roste, posíleno přítomností kamery. Není snad vůbec myslitelné, že by o svých skutcích přinejmenším navenek pochybovali, naopak říkají věci typu: „Ani ve filmech s nacistickou tematikou nikdy neuvidíte tak brutální věci, jaké jsme prováděli, ve filmech se nikdy nesekají hlavy, tedy akorát v těch vymyšlených, ale to je jiná věc."

Jediné pochybnosti tehdy pramení z toho, v jakém světle je takovéto upřímné líčení masakrů ukáže veřejnosti, jak to změní náhled na historii. Jak se však viníci postupně vtělují do svých mladších já, ale i do rolí obětí a jak jsou posléze konfrontováni s natočeným materiálem, ukazuje se další síla filmu coby média, vyjevuje se jeho katarzní moc.

Anwar Congo najednou začíná soucítit s oběťmi a uvědomuje si tíhu věcí, které prováděl. Najednou vidíme poprvé autentického člověka, nikoli gangstera, který ze sebe dělá ještě většího gangstera. V indonéské realitě, která je jedním z aktérů popsána jako divadlo, v němž všichni hrajou jako v soap opeře, dochází najednou k takřka nepatřičnému střetu se skutečností. Hodnota opravdové emoce je v takové chvíli nezměřitelná.

 

Festival Jeden svět 2013 promítá Způsob zabíjení:

10.03. / 21:30  Lucerna
12.03. / 20:00  Městská knihovna 

autor: Tomáš Stejskal | 10. 3. 2013 19:46

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama