Zmrtvýchvstání fyzických médií? Mladí proti systému bojují vinylem a osobitostí

AI obsah se na nás valí ze všech stran. Lidé ve věku 18 až 29 let jsou dle průzkumů už unavení. Ostatně svědčí o tom jak komentáře pod AI reklamami velkých značek nebo pod články o využívání generativních modelů ve videoherním průmyslu, tak i negativní reakce na oznámení, že se některý z filmařů opět rozhodl pracovat s umělou inteligencí. Odmítavost vůči tvorbě založené na vykrádání již vytvořeného (jakkoli se to zastánci AI snaží obhajovat zcestným argumentem, že jde o eklektický nástroj srovnatelný s lidmi, protože ti se přece také inspirují) je logická, přesto v něčem neobvyklá. 

Napříč historií se málokdy stávalo, že by mladší generace byla proti novým technologiím. Ale současná mládež, jež vyrostla v době internetové a ještě zažila soumrak fyzických nosičů, se k hmatatelné formě umění vrací. A nejde jen o jakousi formu pozérství. CD, DVD nebo Blu-ray z mainstreamu vymizely z jednoduchého důvodu, a tím je pohodlí, které digitální svět poskytuje. Průkopnický Netflix nebo Spotify nabídli úplně novou formu konzumace filmů i hudby. Předplatné a bezbřehý katalog titulů. Zpočátku fantastická funkce se však změnila v algoritmy ovládaný chaos. Se streamovacími platformami se roztrhl pytel. 

Dnes tak žijeme v zajetí velkého množství předplatných, přičemž giganti si jednotlivé filmy vzájemně přehazují. Chybí kurátorský otisk a vlastně i možnost volby (na hlavní stránce vidíme pouze obsah podobný tomu, který už jsme zhlédli). Rozhraní Netflixu navíc začalo připomínat sterilní sociální síť, jen bez toho socializování. Snad všichni známe ten pocit, kdy si večer k některé z platforem sedneme a po desítkách minut marného vybírání frustrovaně odpadneme. Jsme přesycení obsahem, topíme se v něm. U Spotify, jež na trhu nemá konkurenci, ještě připočtěme neférové chování k tvůrcům, vůči čemuž se řada z nich v poslední době začala vymezovat. 

Související

Netflix a jeho „svatba“ s HBO. Zaplatí diváci po fúzi století víc a kina ostrouhají?

DVD, CD a knihy jako rituál a odraz nás samých 

To, co se dřív zdálo otravným – placení za jeden film či album, vybírání v obchodě či v e-shopu – se dnes pro mnohé stává formou vzdoru a vyhledávanou aktivitou. Cítíme totiž, že nám doba plná algoritmů bere osobitost, možnost formovat vlastní vkus a značnou část identity. Přece jen, máloco nás definuje lépe než polička s vyskládanými filmovými DVD nebo knihami. Nosič coby artefakt má pro nás citovou hodnotu, obzvlášť dnes, kdy jeho pořízení není nutností, nýbrž volbou. 

Vezměme třeba vinyly. Jde o dokonalé médium, které by kvalitou přesahovalo digitál? Samozřejmě, že ne. Sbírání vinylů ale ztělesňuje určitý rituál. Náhodně „prolézání“ antikvariátů nám zprostředkovává kontakt s historií, můžeme se podivovat nad tím, co u nás všechno vyšlo, třeba soundtrack Pomády na nekvalitních běloruských kopiích. Desky mají díky omezenému rozsahu a škrábancům specifický a nenahraditelný zvuk. Hudba je propletena se zemitými nedokonalostmi, čímž dost možná zprostředkovává intenzivnější a niternější prožitek. Ostatně už samo spuštění gramofonu a jeho udržování v chodu má docela blízko k jakési obřadní ceremonii, vyžaduje od nás aktivitu a péči. Samotného umění si tak více vážíme. 

Související

Zájem o vinyly v USA stoupá. Loni se jich poprvé od roku 1987 prodalo víc než CD

Soudobí interpreti vydávání nových alb berou coby funkční formu merche. Pro fajnšmekry pak CD představuje stále ten nejkvalitnější možný zvuk, díky minimální kompresi, obzvlášť v případě nákladných a vypiplaných aparatur. To stejné platí u Blu-ray disků, jež nabízí v porovnání se streamingem nesrovnatelně vyšší kvalitu. V tomto ohledu digitál nad analogem pravděpodobně nikdy nezvítězí. A stejná úměra platí i pro kina, kde bude mít kvalita filmového pásu vždy navrch. 

Toto jsou aspekty, které ale většinou řeší jen nadšenecké komunity. Co ovšem zajímá většinu lidí, je pocit ztráty vlastnictví. Fyzické nosiče jsou totiž takřka jediným způsobem, jak něco skutečně vlastnit. Tituly ze streamingových katalogů mohou kdykoli zmizet. Například při koupi videohry digitální formou na systému Playstation hru nevlastníte, pouze si pronajímáte licenci na dobu neurčitou. Pokud přijdete o svůj online účet, případně se Playstation rozhodne hru stáhnout ze svých serverů, máte smůlu. Už se k ní nikdy nedostanete. Samozřejmě, že jde o titěrné procento případů, ale nastoluje se tím nebezpečný precedent. Pokud bude obsah a umění existovat pouze v digitální formě, kde máme jistotu, že se k němu dostanou i budoucí generace? Kvanta děl vypovídajících o naší současnosti mohou kdykoli zmizet. Pod taktovkou spotřebních mechanismů mažeme vlastní historii a tím i existenci. 

Související

Publikum odmítlo film, k němuž scénář napsala umělá inteligence. Důvodem je etika

Touha po lidské nedokonalosti 

Vraťme se ale obloukem na začátek. To, co fyzické nosiče nabízí, je také nedokonalost. A právě nedokonalost se v době vypulírovaných obrazů, dokonalých fotek z dovolených a strachu z toho, aby něco nevypadalo nevhodně, stala nedostatkovým zbožím. Kazy a deformace VHS kazet, měkkost a postupné opotřebovávání magnetofonových pásek tvoří plnohodnotně syrový zážitek. Oblíbené jsou také analogové fotografie, případně jejich jednorázové varianty, kdy snímek držíme v rukou hned. Stylizované barvy, zkreslení reality, hra s kazy. To všechno přináší obrovský a žádaný rozdíl oproti krystalicky čistým pixelům na Instagramu. 

Punc punku a vzdoru, pocit, že něco je skutečně jenom naše a nedokonalost coby přednost. To jsou výsostně mladistvé hodnoty. Retro se navíc vrací v mnoha podobách. Jde o trend, který zatím nepřesáhl do mainstreamu a rodí se ve specifických subkulturách. Možná ale nejde o návrat do minulosti. Možná se jen v době, kdy se všechno snažíme zrychlit, zjednodušit a automatizovat, znovu učíme, že některé věci mají hodnotu právě proto, že po nás něco chtějí. Čas, pozornost, péči a námahu. A možná se tím i učíme, jak být více lidmi.