reklama
 
 

Žít s nízkým příjmem je tíživé, politici by to dávno měli vědět, říká dokumentaristka Rychlíková

23. 10. 2017
Jedním z vyhlížených filmů jihlavského festivalu dokumentárních filmů je díl Českého žurnálu s podtitulem Hranice práce od Apoleny Rychlíkové. Vznikl ve spolupráci s novinářkou A2larmu Sašou Uhlovou, která si v utajení vyzkoušela některé nejhůř placené pozice v Česku a následně o nich podala zprávu v sérii psaných reportáží. Dokument Rychlíkové nadto přináší příběh samotné Uhlové. "Když Lubomír Zaorálek v DVTV řekl, že reportáže četl a byly pro něj zdrojem nových informací, divila jsem se, že se sociálnědemokratický politik o těchto věcech musí dozvědět z textu na internetu," říká dokumentaristka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Jak jste se k tématu práce s nízkým příjmem dostala?

Sociálním otázkám se ve své publicistické činnosti věnuju dlouhodobě, stejně je na tom i moje kamarádka Saša Uhlová. Věděla jsem, že si už dlouho hraje s myšlenkou o sérii reportáží mapujících pracovní podmínky a mzdovou hladinu v České republice.

Nakonec došla k tomu, že nejvíc autentické bude vyzkoušet si tak pracovat na vlastní kůži. Asi před rokem a půl jsme se dohodly, že aby měl tenhle experiment co největší dopad a mohl se šířit větším množstvím kanálů, doplním její psané reportáže filmovým dokumentem.

Reportáže a film tedy vznikaly současně, některé pasáže z reportáží v dokumentu ostatně doslova citujete. Čím se naopak oba výstupy liší?

Přestože reportáže šly ven jako první, film jsem musela kvůli určitým procesům v České televizi dokončit ještě před nimi. Není to tedy ani tak, že by film stál na reportážích, spíš vychází ze stejného zdroje, tedy ze Sašiných deníků, které si psala během sedmi měsíců v průběhu střídání oněch profesí.

Film obsahuje příběh samotné Saši - jak vše prožívá, jak se vyrovnává s někdy i velmi dramatickými změnami v rodině. Reportáže oproti tomu kladou důraz na šíři příběhů lidí, které Saša sleduje, na detaily jednotlivých pracovišť. Za tím rozdílem stojí, že série reportáží nebyla omezená délkou a potřebou vytvořit jeden soudržný celek.

Byla dobrá volba přesunout pozornost na paní Uhlovou? Je její konflikt "vyzkoušet si na měsíc manuálně namáhavou práci" opravdu natolik silný a nosný? Není hodnotnější záměr reportáží, tedy sledovat opravdové zaměstnance v jejich každodennosti?

Jistě existovalo mnoho jiných způsobů, jak téma uchopit, já se ale rozhodla soustředit na Sašu coby novinářku v utajení. Tento typ novinařiny je sám o sobě respektovaný žánr s víc než stoletou tradicí.

Možná u nás na tento přístup nejsme úplně zvyklí, proto by mělo padnout, že Saša se nepokoušela žít jako prodavač v supermarketu nebo třídič odpadu, nechtěla se stát jednou z nich se vším, co to obnáší. Svůj zážitek ostatně ani nevydává za rovnocenný tomu, co zažívají nízkopříjmoví lidé.

Jejím cílem bylo vstoupit do daného prostředí a popsat jeho mechanismy, odhalit případy porušení zákoníku práce a poukázat na další externality spojené s chudobou. Bylo by absurdní chtít po novinářce, aby udělala víc než to, že přinese zprávu o viděném - v tom přece spočívá princip její profese.

Nám se její zkušenost při pohledu zvenčí hodnotí snadno, ale vystřídat tři tak fyzicky i psychicky namáhavé pozice za tak relativně krátkou dobu opravdu není snadné. Snadné není ani ocitnout se na novém pracovišti, budovat si tam vztahy a být coby nováček vystavený zvýšené pozornosti a třeba i šikaně.

Saša byla předtím na mateřské a rodina byla zvyklá mít ji po ruce. Experiment měl tedy velký dopad nejen na ni, ale i na její blízké. Předvedla kus dobré práce, která ji velmi zatížila. Myslím, že většina z nás by to do konce nedotáhla.

Váš film má být tedy spíš zprávou o reportáži než samotnou reportáží.

Já ho vnímala jako portrét. Jako sondu do Sašina života, skrz niž se dostáváme zase do života dalších lidí. Ale jsou tahle zařazení do škatulek důležitá?

Pro mnohé diváky ano. Stačí se podívat na Svět podle Daliborka - víc než o sdělení se debatovalo o tom, kam ho kategoricky zařadit, jestli mezi dokumenty, nebo hrané filmy.

Žánrové dělení může být matoucí, byť žánry někdy pomáhají vyrobit klíč k chápání uměleckých děl. Když se o něčem řekne, že je dokumentární komedie, divák si v hlavě hned připraví rámec, do nějž bude sledované scény zařazovat.

Kdybych tedy měla takový klíč nabídnout, řeknu, že Hranice práce je dokumentární portrét a sonda s autentickými záběry. I když jsem o tom zatím nepřemýšlela, protože pro mě jde především o "film" a asi by bylo lepší tak o něm uvažovat.

Máte ambice ovlivnit reálnou situaci ohledně nízkopříjmových prací?

Doufám, že máme poměrně dobrý potenciál přesunout již existující debatu do mainstreamu. A mám pocit, že se to děje - Sašiny reportáže už si získaly pozornost, přičemž nás teprve čeká premiéra filmu. Obě nás zvou do malých měst na debaty i do Evropského parlamentu na panelovou diskusi.

Zároveň vidíme, že se téma hodně zpolitizovalo a řada stran začala Sašiny texty užívat jako argument. Setkávám se s reakcemi jako "četl jsem ty reportáže, takže teď už vím, jak ti lidé žijí". I když nemáme kompetenci věci reálně změnit, snad jsme k jejich změně alespoň přispěly.

Když vidíte, jak politici vaši práci využívají jako vlastní argument, vnímáte to pozitivně, nebo spíš negativně?

Záleží na konkrétních případech. Když Lubomír Zaorálek, což je ještě jeden z mých oblíbenějších politiků, v DVTV řekl, že reportáže četl a byly pro něj zdrojem nových informací, divila jsem se, že se sociálnědemokratický politik o těchto věcech musí dozvědět z nějakého textu na internetu. Jak to, že situaci svého primárního voličstva nezná už dávno?

Krom toho jsem ale viděla v souvislosti s reportážemi otevírat téma i politiky, které lépe znám a věřím jim osobní zájem, třeba některé ze zelených.

Vaše práce se ale neváže na žádnou konkrétní politiku?

U takto politického tématu nejde být apolitický. Nicméně ani reportáže, ani film nevznikaly v rámci programu nebo spolupráce s konkrétní politickou stranou.

Když se přesuneme k technické stránce, snímek doplňují záběry skryté kamery. Jak jste je pořizovaly?

Nemůžu to popsat do detailu, protože Saša má plány v tomto typu žurnalistiky pokračovat. Můžu ale říct, že měla například kameru v brýlích, což je přiznané hned v začátku samotného filmu. Každopádně ji nikdy nikdo neodhalil.

Mnohdy bylo složité záběry pořídit. Saša sice fotí, ale na zacházení s kamerou, natož skrytou kamerou trénovaná není. Museli jsme ji naučit, jak takové záběry pořizovat, aby byly použitelné, aby se například moc netřásly nebo mířily tam, kam bylo potřeba.

Moje představa byla ale trochu naivní. Domluvili jsme se, že kameru několikrát během směny zapne, což nakonec nebylo tak snadné, protože udělat to uprostřed pracovního nasazení bez povšimnutí je dost komplikované.

Nakonec jsme se tedy dohodli, že kameru během měsíce zapne alespoň dvacetkrát. Z každé práce nám nakonec vyšlo skoro třicet minut a téměř každý výstup jsme využili.

Ve svých reportážích paní Uhlová uvádí, že jste jí hodně pomáhala s hledáním konkrétních zaměstnání. Jak to probíhalo? Bylo potřeba udělat falešné životopisy, nebo i doklady?

Podařilo se nám všechno vyřešit tak, abychom neudělali nic nelegálního. Většinou jsme těžili z toho, jak málo otázek nám pokládali. Nemuseli jsme lhát jednoduše proto, že se na pravdu nikdo neptal. V Albertu chtěli maturitní vysvědčení, v třídírně strukturovaný životopis, ale nad to Sašu prostě každý bez otázek přijal, což bylo trochu překvapivé.

Jaké další věci vás nejvíc zaskočily?

Bylo toho samozřejmě víc. Například se ukázalo, že nízkopříjmoví lidé nejsou tak rasističtí, jak jsme čekaly. Ukázalo se, že jsou zvyklí pracovat s jinými národnostmi a také s Romy, takže vědí, že mnohé stereotypy neplatí.

Překvapila nás také velmi silná rezignace. Někteří lidí vůbec neuvažují o tom, že by mohli nějak pracovat na zlepšení své situace. Většinou ani nemají čas o změně přemýšlet. Dochází tak k extrémním situacím, například jedna paní pracovala v nelidských podmínkách, ale místo toho, aby přemýšlela, že by to mělo být jinak, byla hrdá, že neúměrný tlak zvládá. Takových věcí byla spousta a samozřejmě na nás se Sašou velmi dolehly. 

Koncept tohoto typu s sebou vždy nese určité výčitky. "Dvě dobře zajištěné ženy nahlíží na život chudáků." Jistě jste se s tím už setkala a po odvysílání filmu ještě setkáte. Jak na takové věci reagujete?

Přijde mi to jako sprosté kádrování, protože to, co se Sašou děláme, nijak nesouvisí s naším původem. Obě máme rodinu, vyděláváme si peníze de facto prekarizovanou prací, finančně absolutně nejsme žádná smetánka.

Určitě platí, že čerpáme ze svého kulturního, sociálního a vzdělanostního kapitálu, ale totéž přece dělá většina privilegovanějších lidí při výkonu své práce, včetně všech filmařů.

Nesetkala jsem se s tím, že by Míru Jankovi někdo vytýkal, že točil o autistech coby zdravý člověk. To by si nikdo nedovolil. Jakmile se ale v tématu objeví třída, najednou tu tato kritika často je.

Přijde mi opravdu nesmyslné vytýkat lidem sociální empatii a snahu o otevření důležitých témat - zvlášť, když jde o něco, čemu se Saša i já dlouhodobě věnujeme.

Jde tedy o neznalost kontextu. Tohle téma bylo navíc úplně zanedbané. Pokud vnímáme film a umění obecně jako možnost nastolovat pro společnost podstatná témata nebo přinést zásadní informace, tak věřím, že jsme smyslu naší práci dostály.

Související kritika u dokumentů tohoto typu se týká určitého sklonu k voyeurismu, nahlížení do života lidí, kteří jsou na tom hůř, pro zvědavost a zvláštní potěchu.

O tom se dá mluvit na vícero rovinách. Například jestli jsme správně zvolili úhel pohledu a nedošlo třeba k neúměrné glorifikaci Saši na úkor pracujících.

Já ale věřím, že k tomu nedochází, že nejde o podívanou typu "Paris Hiltonová se vydává mezi zemědělce". Věřím, že se nám povedlo najít něco pravdivého, což sice nutně nemusí znamenat "objektivního", ale nezpronevěřujícího se našim zásadám, naší práci a našemu médiu.

Saše se v reportážích podařilo zachytit, co viděla, ve vší šíři. A dokumentu se podařilo zachytit ji při tom právě takovou, jaká je.

Natočila byste ten film bez Saši Uhlové?

To je otázka. Kdybych ji neměla jako hrdinku, musela bych brát na kameru obyčejné pracovníky a vyzpovídávat je. Přišlo by mi to pro ně nedůstojné, a pokud bych nerozmazala jejich hlavy, tak i nebezpečné.

Nakonec bych asi musela najít někoho jiného, kdo by plnil stejnou úlohu jako Saša, protože koncept, který jsme zvolily, se mi zdá nejlepší.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama