Po korunovačních klenotech a Maurově relikviáři je nejcennější památkou naší země. Závišův kříž, pašijová relikvie ze zlata, stříbra, perel a drahokamů, je opředena řadou záhad a tajemství. Některá se teď podařilo vědcům poodhalit. Znovuobjevili také jednu „zapomenutou“ relikvii.
Je 25. června 2026 a několik vybraných odborníků, církevních hodnostářů, mnichů Vyšebrodského kláštera a dalších hostů má v klášterní knihovně možnost přihlížet operaci, která se za jejich života už pravděpodobně nikdy neodehraje. Restaurátor Andrej Šumbera (mimo jiné úzce spojený například s péčí o relikviář svatého Maura) pomalu a pečlivě rozebírá Závišův kříž. V jeho nitru je ukryta relikvie z nejcennějších – kus dřeva ze svatého kříže. Sám bohatě zdobený předmět je pak opředen celou řadou záhad a tajemství, které má pomoci unikátní restaurátorský zásah objasnit.
Na vlastní oči
Pokud chcete vidět Závišův kříž na vlastní oči i s odborným komentářem člena badatelského týmu, máte jedinečnou možnost. Dva kláštery v jižních Čechách – Cisterciácké opatství Vyšší Brod a Klášter Milevsko – se v předvečer svátku Povýšení svatého Kříže spojily a o víkendu 12. a 13. 9. nabídnou návštěvníkům nevšední komentované prohlídky. V sobotu se můžete vypravit za Závišovým křížem do Vyššího Brodu a v neděli bude k vidění hřeb ze svatého Kříže v Milevsku (více o unikátním nálezu najdete v tomto článku).
Uherská cesta
Zatím nerozluštěnou záhadou je samotný původ Závišova kříže. Hypotéz a teorií je celá řada včetně té nejlákavější, že původně měl sloužit jako korunovační kříž českých králů. Jistota je však jen jedna. Záviš z Falkenštejna, po kterém se předmět nazývá, jej vyrobit nenechal. Na to byl malý a relativně bezvýznamný pán. Paradoxně, právě on je však z historických pramenů jedinou dohledatelnou osobou přímo s křížem spojenou.
Aktuální badatelský tým okolo geoinformatika Jiřího Šindeláře, fotografa Martina Frouze, gemologa a mineraloga Jaroslava Hyršla, restaurátora a zlatníka Andreje Šumbery a Matěje Šindeláře, autora digitální virtualizace kříže, dohledal indicie, které spíše naznačují „uherskou cestu“. Tu nepřekvapivě zastávají i uznávaní maďarští kunsthistorici. Kříž podle této hypotézy vznikl v uherské Ostřihomi jako korunovační kříž uherských králů někdy v první polovině 13. století. Nasvědčuje tomu mimo jiné řemeslné provedení. Nápadná podobnost zlatnického zdobení s Krakovským křížem a Svatoštěpánskou korunou, které byly právě v Ostřihomi prokazatelně vyrobeny.
Každopádně jde o práci špičkové zlatnické dílny, která byla napojena na dvorské prostředí. Musela také mít přístup ke starším artefaktům, které jsou v kříži zabudovány. Šperkaři využili nejen již dříve vyrobené šperky, ale i zlaté zdobení z knih nebo křehké byzantské přihrádkové emaily, které již tehdy patřily k absolutnímu vrcholu středověkého užitého umění. To vše bylo v Ostřihomi spolehlivě k dostání. Navíc právě do tohoto města se uchylovali špičkoví šperkaři z byzantské říše, kteří zde hledali nejen stabilnější politické prostředí, ale i lukrativní zakázky.
To nejvzácnější je uvnitř
Vnější obal kříže je celý ze zlata. Právě materiál byl totiž vždy vnímán jako „hodný bohu“ a byly jím zdobeny i předměty, které nebyly určeny, aby je běžně spatřilo lidské oko. Zdobení drahokamy jejich velikostí a kvalitou snese srovnání se Svatováclavskou korunou nebo ostatkovým korunovačním křížem Karla IV. Zcela mimořádnou materiálovou hodnotu celku pak podtrhují čtyři raritní perly na vertikálním břevnu kříže. Takové se dnes již v přírodě nevyskytují. Jen jejich samotná hodnota je prakticky nevyčíslitelná. Analogii najdeme snad jen u perly z jistého klenotu darovaného Napoleonem, která se v nedávné době prodala za 25 milionů eur (zhruba 606 milionů korun).
Vše výše zmíněné však v tomto případě slouží „jen“ ke strhnutí pozornosti středověkého člověka k tomu, co je ukryto uvnitř kříže. K relikvii svatého Kříže, tedy dřeva z kříže, ke kterému byl přibit Ježíš Kristus. Právě tento, z dnešního pohledu, „obyčejný“ kousek organické hmoty uložený pod soškou Krista, měl mnohonásobně vyšší hodnotu než všechno zlato a drahokamy použité na výzdobu. Právě skrze tuto relikvii byla panovníkovi propůjčena moc a status zástupce Krista na Zemi.
Další drobnější relikvie jsou ukryty v malých komůrkách pod velkými safíry a byzantskými smaltovanými medailonky světců. Celkem jich je více než 26. Přesný počet ani identitu většiny ostatků neznáme. Nemusejí se totiž nutně shodovat s osobami vyobrazenými na zmíněných emailech (svatý Petr, svatý Pavel, svatý Tomáš, svatý Jiří a další).
Na spodním konci vertikálního břevna se navíc nachází zaletovaná schránka, jejíž obsah je dalším tajemstvím, které si kříž zatím uchová. Co přesně, případně kolik ostatků se v ní nachází, totiž nelze současnými neinvazivními technologiemi zjistit.
Záhada „zapomenuté relikvie“
Lidská paměť je ošidná. V zapomenutí upadají věci, informace i místa během několika málo let. Omyly z tohoto faktu pramenící se nevyhnuly ani Závišově kříži. S jeho novodobým zkoumáním je spojen zejména uznávaný historik umění Klement Benda v letech 1985 až 1986. Nikdy potom už nebyl kříž rozebrán až do června 2026.
Benda pracoval na rozsáhlé monografii kříže, kterou však během svého života nestihl dokončit. Uveřejněna byla pouze část s jednou informací, která mátla odborníky celá další desetiletí.
Nejdůležitější relikvií uloženou uvnitř kříže je již zmíněné dřevo ze svatého Kříže. Otázkou bylo, který z několika kusů to přesně je. Benda pořídil dvě rozdílné fotografie, které však opatřil stejným popiskem – Relikvie ze svatého Kříže. Jeden snímek přitom zachycuje dvoudílný červeno-hnědý, zhruba dvaceticentimetrový, hrubě opracovaný a na několika místech navrtaný kříž z jakéhosi tvrdého dřeva. Odborníci se dnes kloní k názoru, že jde pravděpodobně o ořech nebo dub. Bez odebrání vzorku to však nelze říci zcela s jistotou.
Druhá fotografie zobrazuje menší, zhruba deseticentimetrový, vyřezávaný křížek z cedrového dřeva důkladně uchycený ke korpusu relikviáře zlatými sponami. Přitom právě na cedrovém, cypřišovém nebo borovém kříži mohl být podle botanických předpokladů Ježíš ukřižován.
Ve veřejně publikované textové části studie Benda doslova uvádí, že hlavní relikvií je „Latinský kříž sestavený ze dvou kusů dřeva…“. Jako materiál však uvádí cedr. Všichni další badatelé a autoři toto zmatené tvrzení převzali a historie byla na desítky let přepsána.
Teprve letošní zkoumání novodobý omyl vyvrátilo. Hlavní relikvií, o které se doboví autoři kříže domnívali, že pochází z Kristova kříže, je onen cedrový křížek. Dvoudílný kříž je pouze technickým doplňkem, který však i tak lze považovat za takzvanou dotýkanou relikvii. Byl totiž součástí starého dřevěného jádra, které v roce 1775 zlatníci kvůli špatnému stavu vyměnili za stříbrné. Po dlouhá staletí se však přímo dotýkalo originálního kusu ze svatého Kříže a samo se tak stalo relikvií. Právě proto jej řemeslníci v opraveném kříži koncem osmnáctého století využili. Zprávu o renovaci zanechal na pergamenu uvnitř kříže tehdejší opat kláštera.
Definitivní jistotu by badatelům poskytla až takzvaná autentika neboli destička (případně listina) s církevní autoritou potvrzeným popisem relikvie. A právě taková je v Závišově kříži dost možná skutečně ukryta. Pokud se pozorně podíváte na přiložené fotografie, mezi cedrovým křížkem a zlatým pláštěm uvidíte vyčuhovat ještě drobný kovový plátek jiné barvy. Odborníci zkoumající relikviář se domnívají, že právě to by mohla být hledaná autentika.
Dodejme, že běžně se jako relikvie ze svatého Kříže používala, byť i jen drobná, tříska. U Závišova kříže však máme předmět o výšce okolo deseti centimetrů. I jen tento samotný fakt podtrhuje nesmírnou hodnotu celého výrobku.
Špatně otočená noha
Kříž byl za svou existenci pravděpodobně rozebírán pouze ve zcela výjimečných případech. Zprávy o jedné takové operaci máme z roku 1775, kdy muselo dojít k již zmíněné výměně dřevěného korpusu za současné stříbrné jádro. V letech 1811 až 1812 zasáhla i Vyšebrodský klášter krize spojená s bankrotem rakouského císařství. Klášter se tehdy musel vykoupit, a aby zachránil to nejcennější, odevzdal eráru podstavec kříže a zlatou plastiku Krista. Obojí bylo nahrazeno novými kusy v roce 1840, o čemž nás informuje nápis na vnitřní straně nohy. Od té doby se památky podobným způsobem už nikdo doložitelně nedotkl.
Až ve zmíněném roce 1985 začala velká restaurátorská kontrola. A pravděpodobně v této době také došlo k dalšímu omylu. Někdo totiž otočil podstavec tak, že jeho přední strana s dominantním modrým kamenem (barva symbolizující nebeskou modř a Krista) se stala stranou zadní. Chybu současným badatelům kromě symboliky prozradila i fotografická dokumentace z roku 1920, kde je podstavec prokazatelně obráceně. Zainteresovaní památkáři nyní zvažují postup provedení nápravy.
Speciální nástroje a 3D model
Před samotnou demontáží kříže museli odborníci a přítomný restaurátor vyřešit řadu technických otázek. Vše probíhalo v jistém časovém rámci, za přítomnosti bezpečnostních složek policie a řady odborných hostů. Relikviář je přitom místy spojen šrouby se zcela specifickými květinovými hlavami. Takovými pochopitelně nelze otočit žádným šroubovákem a při použití kleští by hrozilo reálné poškození předmětu. Navíc jsou některé úchyty velmi špatně přístupné. Proto tým badatelů využil vlastní virtuální 3D model původně zhotovený pro budoucí vědecké zkoumání relikviáře a dané části si vytiskl na 3D tiskárně. Podle plastových modelů šroubů následně technik Josef Vandělík vymyslel a vyrobil speciální „udělátko – klíč“, kterým bylo možné veškeré šrouby na dílu bezpečně povolit i zpětně utáhnout bez poškození památky.
Cesta do Čech
První přímá písemná zmínka o kříži pochází z klášterního nekrologu z roku 1479, kdy byla pašijová relikvie již ve Vyšebrodském klášteře uchovávána a uctívána. Text uvádí, že „léta Páně 1290 zemřel vzácný pan Záviš z Falkenštejna, který daroval dřevo Páně ve zdobeném kříži“. Původní objednatel však zůstává neznámý. Mohl pocházet z Francie, ze Sicílie, ale i autorský tým se kloní ke zmíněné uherské variantě. Ta by totiž mimo jiné vysvětlovala i to, jak se mohl dostat právě do Závišových rukou. První polovina 13. století byla obdobím jeho největší moci.
Záviš byl milencem a později manželem královny Kunhuty, která po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli ovdověla. Ona sama přitom byla vnučkou uherského krále Bély IV. A aby to bylo ještě nápadnější, její matka Anna po nástupu svého bratra Štěpána V. roku 1270 uprchla z Uher do Čech. Uherská cesta Závišova kříže do Vyšebrodského kláštera tedy klidně mohla začít tady.
Záviš kříž klášteru věnoval mezi lety 1280–1288. Pravděpodobně to byl pragmatický krok, aby vyrovnal prestiž tohoto kláštera s královským klášterem Zlatá Koruna, kterému Přemysl Otakar II. dříve daroval trn z Kristovy koruny.
Mohlo by vás také zajímat: Archeologové objevili ztracený hrob první abatyše nejstaršího českého kláštera Mlady
Sdílet
Nejnovější videa
