Seriál Westworld rozdělil publikum. Aby si ho divák užil, musí se jím nechat unést

Martin Svoboda Martin Svoboda
5. 12. 2016 15:35
Na HBO prozatím skončil Westworld. Seriál, který část publika nadchnul a část naštval. Jonathan Nolan v něm nevytvořil pevný a soudržný svět. Chce po divákovi, aby se zabýval jen tím, čím se zabývá on. Ne každého tím uspokojí. Je osvěžující vidět tak drahý seriál tak ostře rozdělující publikum.
James Marsden.
James Marsden. | Foto: John P. Johnson/HBO

Sledovat a chválit tvorbu HBO už začíná být poněkud ohrané. Diváci se dělí na ty, kteří ji oceňují, a na ty, co ji jen respektují, i když se o ni zrovna nezajímají. Opravdové "hejty", tedy nenávistné reakce části publika, jež "miluje nenávidění" konkrétního díla, zde takřka nenajdeme. Až doposud.

V pondělí skončila první (již víme, že ne poslední) série Westworldu, pokusu o vytvoření nového masového kultu, jenž by převzal žezlo krále televizní tvorby, až skončí Hra o trůny. Jde však o seriál, který vzbudil nejen nadšení, ale i odpor. Už jen tím je osvěžující.

K čemu by přece byla divácká komunita, kdyby neměla svého oblíbence proti komu bránit? A aby vznikl takový "nepřítel", je nutné naštvat diváky, jimž dané dílo není natolik vzdálené, aby se o něj rovnou přestali zajímat.

Otazníky. Všude otazníky

HBO celkem pochopitelně koncipuje své seriály tak, aby se cílové skupině vždy líbily. Její produkty jsou tak přesně zacílené a realizované, že se proti nim ani nejde ohradit. U Westworldu však přímo vyskakují důvody, proč se proti němu "vzbouřit". Těžko říct, nakolik jde o záměr režiséra a scenáristy Jonathana Nolana a jeho týmu a nakolik se dílo prostě vymklo z otěží, ale na tom zase tolik nezáleží. Westworld rozděluje.

Provokuje především viditelná snaha tvůrců svést k tomu, aby divák propadnul vyprávění a nekladl otázky krom těch, které jsou jasně vytyčeny. Začíná to už u premisy zábavního parku plného robotů, kam unudění boháči jezdí zakusit vzrušení. Jak ho mohou cítit, když vědí, že se jim nemůže nic stát a hra na western není reálná?

Je třeba opustit tuto otázku a přijmout jako fakt, že většina lidí dá nemalé vstupné za to, aby stříleli do neživých strojů a měli s nimi sex. Pak se ale nabízí další, nad čím tápat: Jak funguje tento park jako instituce? Kde je umístěn tak obrovský prostor? Kolik zaměstnanců asi má? I to musíme zahodit a vnímat daný park jako projekt, který se zkrátka "nějak“ podařilo zrealizovat a udržovat.

Jenže pak by se chtělo zeptat: Na jakém principu fungují bezpečnostní opatření? A ostraha? Jak se zabraňuje samovolným mechanickým zraněním? Kolik toho programátoři vědí o robotech, když jednou s nimi vedou výslech a podruhé čtou jejich myšlenky přímo z monitoru? Ani zde tvůrci nezajišťují pevnou půdu pod nohama a neumožňují publiku utvořit si jasnou představu.

Otázky na logiku Westworldu musíme opustit, neexistují na ně uspokojivé odpovědi a nepředstavuje uvěřitelnou síť pravidel. Nezbývá než nekriticky přijmout fakta jako "park existuje“, "lidé jsou tu nesmrtelní“, "tohle hrdinové dělají bez povšimnutí“ a "tohle naopak Velký bratr vidí“.

Je nutné Westworld přijmout jako tezi, jako proklamaci. Sledovat, co z onoho stroje vychází, a nepřemýšlet o jeho mechanismu.

Drzejší než Ztraceni

Mnozí se pokoušejí uniknout k vysvětlení, že Westworld je sebereflexivním komentářem samotné tvorby HBO. Funkčnost parku spoléhajícího na násilí a sex má odrážet to, jak se na slavné stanici dávají dohromady seriály. Jenže i tímto směrem najdeme spíš řadu metafor, jednotlivých podobností, než funkční alegorii, která by komplexně komentovala nějaký systém jako celek.

I z tohoto úhlu pohledu vypadá Westworld jako perpetum mobile – stroj, co nemůže existovat, když se nad ním někdo kriticky zamyslí. I alegorie, jejíž premisu přijmeme bez odporu, potřebuje vnitřní soudržnost. Tu Westworld postrádá.

Ne náhodou je už od svého počátku často přirovnáván ke Ztraceným. Seriálu, jenž stál na počátku současné televizní renesance, ale ke konci spíš provokoval a testoval trpělivost publika, než že by ho uspokojoval. Předně kvůli předkládání záhad, jejichž zodpovězení se nakonec ukázalo být celkem nepodstatné pro ryze osobní a emocionální pointu.

Ztraceni však svůj nečitelný a neodhadnutelný svět osídlili silnými charaktery (polovinu epizod tvořily pohledy do jejich minulosti), Westworld je v tomto ohledu mnohem abstraktnější.

Vlastně nemá postavy, s nimiž by se dalo sžít a jejichž psychologii by postupně odkrýval. Lidé jsou tu zrůdy nebo slaboši a u strojů nevíme, jestli vůbec nějakou psychologii mají. Nezačneme je poznávat jako jedince už proto, že si jedním kliknutím mohou změnit inteligenci, strach i pocit zodpovědnosti, takže nic z toho, podle čeho většinou postavy zařazujeme, tu nemá pevnou hodnotu. A zde už se blížíme k jádru věci.

Klíč ke spokojenosti?

Zatímco ve Ztracených velmi detailně vykreslené postavy čelily různým paranormálním hrozbám a skrze ně otázkám o víře, zodpovědnosti, svobodné vůli a síle rozhodnutí, ve Westworldu nedefinované entity zjišťují, jestli se těmito otázkami vůbec někdy budou moct zabývat. Klíč ke spokojenosti je ale u obou seriálů podobný: přijmout, že ony hrozby, onen strašidelný svět tropického ostrova a uzavřeného zábavního parku, nemusí dávat smysl. Na což není snadné divácky přistoupit.

Smysl má dávat, co si z onoho nesmyslu odnesou postavy, co z něj tematicky vyplývá. Příběh pak funguje na té nejzákladnější rovině, kdy o něm celou dobu uvažujeme jako o vyprávění na téma, nikdy jako o tom, co by se mohlo v jakkoli nadpřirozeném světě dít. (I proto, že tato základní logika je zachována, mohli fanoušci odkrýt většinu hlavních záhad předem.)

Ono téma je „najít vědomí uvnitř přednastaveného mechanismu“. A ptát se na cokoliv jiného vede u Westworldu do slepé uličky odmítnutí nebo konspiračních teorií. Což není špatně. Rozporuplnost posledního seriálu HBO a možnost mu prostě říct "ne" je v mnoha ohledech jeho největším kladem.

Škoda, že sci-fi Westworld plná hereckých hvězd není na filmovém plátně, tvrdí recenzent Aktuálně.cz Martin Svoboda. | Video: Martin Svoboda
 

Právě se děje

před 48 minutami

Microsoft koupí za 19,7 miliardy dolarů firmu Nuance. Ta pomáhala vyrobit asistentku Siri pro Apple

Americký softwarový gigant Microsoft dnes potvrdil, že koupí společnost Nuance Communications, která se zabývá mimo jiné vývojem umělé inteligence a rozpoznávání řeči. Microsoft se snaží svou strategii přechodu ke cloudovým službám posílit i o odvětví zdravotnictví. Do hodnoty transakce 19,7 miliardy dolarů (430,3 miliardy korun) je zahrnut i čistý dluh.

Nuance asistovala společnosti Apple při spuštění osobního asistenta Siri a produkuje software, který se používá například v automobilovém průmyslu. Nuance i Microsoft nyní těží z rozmachu medicíny na dálku, neboť během pandemie covidu-19 se část styku s lékaři přesunula na internet. Produkty Nuance používá přes 55 procent amerických lékařů a 77 procent amerických nemocnic. 

Zdroj: ČTK
před 51 minutami

Stát zatím kompenzaci regionální dopravy nechystá, počká na stanovisko Evropské komise

Stát zatím kompenzace pro kraje za ztráty v regionální dopravě nechystá. Pro případná jednání s kraji o podpoře bude klíčový výsledek současných jednání s Evropskou komisí o kompenzacích pro železniční dopravce, pro které stát připravuje kompenzace až za 1,5 miliardy korun.

Pokud komise dotace pro dopravce schválí, bude stát jednat s kraji. To se podle ministerstva dopravy dá očekávat na konci května. Sdělil to dnes řekl mluvčí ministerstva František Jemelka. Kraje v minulých dnech oznámily, že loni na jízdném z veřejné dopravy ztratily 3,7 miliardy korun, žádají proto o pomoc stát.

Zdroj: ČTK
Další zprávy