Recenze - Festivalový provoz si koncem týdne žádá své. Doba, kdy se věřilo na objektivitu, je sice už dávno pryč, nicméně pod náporem filmů, únavy a psaní se člověk v některých okamžicích přistihne ve zvláštním stavu, kdy se mu kritická měřítka zcela rozpouštějí pod nápory náladovosti a ryze subjektivních pohnutek. Film, který by ho jindy v lepším případě unudil k smrti, jej zastihne v rozpoložení, kdy mu stačí pomalý pohyb kamery a zenové tempo, aby zapomněl na všechny jeho zápory. Pohyby unavené mysli se sladí s táhlými záběry a veškerá vykonstruovanost je vytěsněna.
Řecké alegorické filmy na sebe v posledních letech strhávají pozornost, radikální koncepty odráží neutěšenou společensko-politickou situaci, přitom však nacházejí též svébytné možnosti užití filmové řeči. Debut Chlapec pojídající ptačí zob z nabídky hlavní soutěže vyčnívá svou nekompromisností, která je patrná už z katalogových anotací. A svou spartánskou estetikou opravdu ční nad ostatními. Z novinářské projekce se houfně odcházelo a při uvedení ve Velkém sále prý došlo i na nesouhlasné bučení, jev ve Varech opravdu nevídaný.
Toto minimalistické sociální drama zachycující tři dny ze života mladíka bez práce a prostředků jsem sledoval ve skoro zenové náladě, způsobené festivalovým vyčerpáním a přehlceností pohyblivými obrázky. Pomalá ruční, v detailech operující kamera mě prvních dvacet minut vysloveně sedla, koncentrovaná na protagonistu, o jehož chování, povaze, natož minulosti se vůbec nic nedozvíme. Přes vršící se množství laciných, či nepodařených momentů mi snímek připadal uvěřitelný jakožto záznam zkušenosti hladem strádajícího člověka, který se v této extrémní zkušenosti automaticky oprošťuje od společenských zábran a i všechny ty nepřirozené pohyby zkroušeného těla ze začátku nabízely poměrně intenzivní zážitek.
Čtěte také
Alpy hrají absurdní řečové hry jako od Wittgensteina
Karlovarská soutěž vsadila na nováčky a hrdiny v krizi
Skrze tuto ryze percepční, pozorovatelskou optiku jsem dlouhou dobu měl tendenci zapomínat na všechna ta symbolická klišé, která se ve snímku objevují. Chlapec, který se stará o svého ptáčka, s nímž pojídá zobání, přičemž oba mají jen svůj krásný hlas… Kdyby mi někdo tento příběh osamocené duše zkoušel převyprávět, měl bych jej za blázna, že na takové pseudoumění skočí. Pravdou však je, že při sledování jsem v sobě objevil tendenci všechny přešlapy omlouvat a sledovat film čistě jako intimní záznam zkušenosti jednoho outsidera. Nehledě na to, že scén, které smrdí falší a tlakem na artovou pilu, v druhé půli víc a víc přibývá.
Přesto si stojím za tím, že začátek, kdy pozorujeme hrdinu převážně v jeho bytě, je vcelku silnou, intimní diváckou zkušeností. Poté, co dochází na symboliku kostela, rozpadlých budov s troskami antických soch a nevinné duše, která žije v poněkud jiném světě než ostatní, se však naplno projevuje divadelní zázemí debutujícího režiséra. Používání typicky jevištních prvků působí křečovitě a celá snaha dát chlapcovu počínání metaforický přesah je trapná. S každým výkřikem bezmoci, s každou tajnosnubnou promluvou se vzdalujeme počátečnímu terénu, v němž šlo opravdu jen o pohyby těla a pohyby kamery.
Film sice nesklouzne zcela k festivalovému vydírání podle pravidla „a bude hůř", místo vršení nepravostí pro spokojenost diváka lačnícího po sociální kritice však střílí slepými patronami artového ozvláštňování, které může fungovat na poli absurdního divadla či suverénního experimentu, ale nikoli u osobního příběhu, který se v katalogu holedbá adjektivem „bressonovský".
V karlovarské soutěži dlouhodobě chybí odvážná díla. A snahu experimentovat Chlapci nelze upřít. Oproti alegorickým filmům Yorgose Lanthimose (oscarový Špičák, letos ve Varech uváděné Alpy) a dalších mladých řeckých tvůrců však místo radikálně odlišné verze světa, chování a užívání jazyka nabízí tento soutěžák jen povrchní alegorii řecké krize a osud jednoho ublížence, který zpočátku má potenciál zaujmout, ale s přibývající stopáží spíše diváka odradí od vyhraněné tvorby.
