Recenze - Michael Jai White is Black. Black Dynamite. Což je ten nejhustší negr pod sluncem. A negr mu samozřejmě můžou říkat jen negří bráchové. Jinak použije své kung-fu, které je i podle zlotřilých Asiatů "velmi dobré". Navíc má dost velkou bouchačku. A taky sexuální apetýt. A kníra. A afro. A vůbec všechno.
Jestli nějaké dílko zapadá do festivalové sekce Půlnoční filmy úplně dokonale, tak je to letos ve Varech právě Černej dynamit. Jednak má rozumně krátkou dobu 83 minut, takže není problém dokoukat ho do konce, i když projekce začíná kolem půlnoci.
Ale hlavně navazuje zcela otevřeně na poetiku snímků, které v 70. letech podnítily vznik škatulek jako midnight movies, grindhouse cinema či exploitation. Přesněji řečeno v tomto případě blaxploitation, což v překladu znamená cosi jako "senzacechtivé využívání témat rasové emancipace černošského obyvatelstva v amerických velkoměstech".
V praxi to znamenalo, že se zhruba jednu dekádu točily filmy, v nichž se objevovali černošští akční supermani, kteří nakopávali zadek bělochům (a občas také Asiatům, i když ti je v Americe nijak neutlačovali). Morálka těchto filmů byla velice zvláštní směsicí alfasamčího machismu a revolučních myšlenek, týkajících se sexu, drog či autority státních institucí. Hrdinové zkrátka byli tak trochu (nebo hodně) ilegálové, buřiči, samozvaní mstitelé a také mesiáši.
Čtěte také: Nejzajímavější filmy karlovarského festivalu
Většina blaxploitation filmů byla natočena hodně amatérsky, ale kupodivu měly svůj styl. Ten se týkal hudby, jazyka, oblékání, účesů i akčních scén, které byly ovlivněny hodně Brucem Lee.
V současnosti, kdy se vrací móda retra (vím, problematické tvrzení, retro je v módě už desítky let) se kinematografie začíná obracet do minulosti 70. let - a díky Tarantinovi se postupně seznamujeme s různými podobami grindhousu a exploatací.
Čisté blaxploitation je však pořád velmi vzácný úkaz. Black Dynamite je každopádně dosud nejdůslednější nápodoba vzorů, které nelze nazvat klasickými, ale určitě jen zažranými v povědomí.
Tato důslednost, která se projevuje i v používání "zašlého snímacího materiálu" (či alespoň jeho zpětném patinování), je však jak výhodou tak limitou. Režisér Scott Sanders spolu s hlavním hercem, spoluproducentem a spoluscenáristou Michaelem Jai Whitem sice mají v malíku všechny sémantické i syntaktické prvky negro-braku, ale narážejí na strop humornosti a atraktivity původních filmů.
Objeví se tu vtípky typu "mylného" rozostřování záběrů, které se tvůrci "neobtěžovali" vystřihnout, viditelné nahrazení herce kaskadérem, kterého nebaví být bit, opakované výbuchy jednoho auta, přestože ve filmu vybuchují auta různých značek na různých místech, naivní flashbacky, kde hrdina říká "to jsem já, Dynamit v osmnácti letech a ptám se tě brácho..." a podobně.
Zachovává je i typografická estetika, hudební leitmotivy postav a objevují se vychytané vizuální vtípky, jako je zabírání soulože ze subjektivních pohledů, kdy nejprve vidíte zespodu přirážejícího Dynamita a pak jeho pohled na postel, kde nějakým záhadných způsobem zvládá tři holky (černošku, bělošku a asiatku) najednou. (Mám jistý tip, jak by se mu to mohlo povést, ale každá teoretická hypotéza by měla být ověřena experimentálně...)
Film je sofistikovaný i na úrovni dvojaké morálky hrdiny, který odmítá prodej drog jen v rámci černošské komunity a přestože jinak chrání čest nevinných žen, vypadá to, že část jeho obživy plyne z pasáctví. Hlavní zápletku pak tvoří dekonstrukce mýtu nezdolné černošské sexuální potence vyplývající z jejich nadřazené velikosti pohlavních orgánů.
K tomu připočtěte momenty, kdy se Dynamit vyžívá v sadismu, jenž stvrzuje ďábelským smíchem, jaký nepřísluší klaďákovi, a vychází vám, že na tvorbu podobné legrace musíte mít doktorát z popkulturní antropologie. Politický náboj pak film opráší ve finále, kdy si to Dynamit pomocí nunčaků vyřídí s Richardem Nixonem.
Takto předběžně rozloženo a při samotném sledování filmu bleskově složeno to vtipné docela je. Většinou to ale vede jen k pobavenému úsměvu nebo ironickému úšklebku kopírujícímu úšklebek postavy na plátně. Opravdu spontánní výbuch smíchu, jaký lze zažít u těch nejlepších parodií, ovšem asi zažije málokdo. A to přesto, že Dynamit se řídí hlavním přikázáním mistrovské parodie - miluj žánr, který zesměšňuješ.
Jistě, ženy tu jsou krásné, Michael Jai White je borec až na půdu, a film má potenciál být nakoukáván opakovaně. Jen smíchometr nebude stoupat moc vysoko, ať budete jakkoli high.
