Vary: Kdeže loňské pecky jsou aneb Čekání na velký hit

Jan Gregor, Tomáš Stejskal
7. 7. 2013 16:00
Jaký byl karlovarský festival podle recenzentů Aktuálně.cz?
Foto: Anna Vedralová

MFF KV 2013 - Festival v Karlových Varech po devíti hektických dnech skončil. Před zaslouženou rekonvalescencí se hodí malé shrnutí toho, čeho jsme byli letos svědky.

Jan Gregor: Za soutěž už se Vary nemusí stydět

Dobrou zprávou je, že výkladní skříň každého festivalu, tedy hlavní soutěž, měla letos vyrovnanou úroveň a neobjevil se v ní po kvalitativní stránce snad žádný jednoznačný průšvih. Programová spolupráce milovníka formálně radikálních snímků Karla Ocha s Evou Zaoralovou, která vychází spíše z kinematografických tradic, dala vzniknout hodně pestré kolekci filmů.

Foto: Anna Vedralová

O Křišťálový Globus se tak na jedné straně ucházely ulítlé experimenty jako Pole v Anglii Bena Wheatleyho nebo islandský alkoholový trip s názvem XL, na straně druhé tradiční dobová humanistická dramata jako Papusza a Velký sešit. Našly se tu divácky vděčné komedie, které vešly do top tenu v Ceně diváků (italská Ať žije svoboda a chorvatské Knězovy děti), stejně jako psychologicky drásavé snímky jako ruská Hanba nebo kanadské Ptáče.

Obecně řečeno se Karlovy vary nemusejí za svůj soutěžní výběr stydět a když člověk shlédne některé oceněné filmy z jiných festivalů, konkrétně třeba z posledního Berlinale, tak si říká, že lepší filmy z karlovarské soutěže by na tomto slavném festivalu nezapadly.

Čtěte také
Ve Varech vyhrál Velký sešit, Hřebejk má cenu za režii

Co se kvality celého programu týče, vládly letos v press centru a jeho okolí trochu rozpaky. Jako by filmová úroda z uplynulého roku byla slabší, než bývá obvyklé. Což je samozřejmě otázka subjektivního výběru, protože vidět víc než 25 filmů z celkového počtu dvou stovek zvládne jen opravdu velmi silný jedinec.

Foto: Anna Vedralová

Zvlášť první půlku festivalu charakterizovalo čekání na nějaký opravdu velký zážitek a v Thermalu bylo možné potkávat kolegy, kteří s protáhlými tvářemi vyprávěli o zklamání z filmů, na něž se těšili.

Přesto se našlo několik snímků, které mi i v tom náročném festivalovém provozu, při němž člověk běhá z filmu na film, utkvěly výrazně v paměti. Neviděl jsem řadu snímků, které provázela kladná šeptanda. Skvělé by měly být snímky jako Sobecký obr mladé Britky Clio Bernardové nebo rodinné drama Jaký otec, takový syn japonského festivalového harcovníka Hirokazu Kore-edy.

Můj žebříček pěti nejlepších filmů se nevztahuje ani tak k objektivním kvalitám, ale spíš k emocím, které ve mne dokázaly vyvolat.

Foto: Anna Vedralová

1. Miele (režie: Valeria Golino)

Debut italské herečky neoplývá nějakou formální extravagancí, ale zasáhl mě do srdce jako žádný jiný. Organické spojení provokativní tematiky asistovaných sebevražd a civilního ženského filmu se sympatickou a charismatickou hlavní hrdinkou (Jasmine Trinca), která hledá své místo v životě.

2. Velká nádhera (r. Paolo Sorrentino)

Zůstaňme v Itálii. V záplavě sociálních dramat s rozklepanou kamerou působil římský spektákl Paola Sorrentina jako živá voda. Opojný a filmově až marnotratný film o nesnesitelné lehkosti marnotratného bytí. Nomen omen.

3. Norte, konec historie (r. Lav Diaz)

Čtyřhodinový epický skvost z Filipín potvrdil skvělou pověst z Cannes. Na režiséra vlastně velmi krátký film (běžně točí i osmihodinové opusy) je po všech směrech pozoruhodnou variací na Dostojevského Zločin a trest, přinášející komplexní obrázek o tenzích ve filipínské společnosti. Ve volném tempu vyprávěný, úchvatně natočený film je dílem režiséra, který ví, že každý příběh potřebuje dýchat, a na to, aby jeho účinek byl nejsilnější, nelze se omezovat limity stopáže běžné filmové produkce.

4. Ve jménu syna (r. Vincent Lannoo)

Největší překvapení festivalu. Téhle černé proticírkevní komedii se podařilo bezešvým způsobem propojit poetiky Michaela Hanekeho a Quentina Tarantina. Moderátorka katolického rádia se se seznamem pedofilů v církevních řadách vydává na cestu pomsty za sebevraždu svého syna. Ďábelská jízda, která nepřestává překvapovat.

5. Perverzní průvodce ideologií (r. Sophie Fiennes)

Zábavná exkurze po snech filmových i revolučních. Slavoj Žižek je Slavoj Žižek je Slavoj Žižek.  

Čtěte také
Hřebejkovy drásavé Líbánky zrazuje scénář

Bez ironie bych byl ztracený, říká Paolo Sorrentino

Michel Gondry: Audrey Tautou je křehká i silná zároveň

Mé filmy by dnes už nevznikly, říká Jerry Schatzberg

Do kina lidi dostane jen šeptanda, říká Ben Wheatley

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Tomáš Stejskal: Poněkud nevýrazná sezona

Jak už jsme několikrát v blogu Aktuální Varování zmínili, oproti minulému ročníku nebyla letos filmová nálož ve Varech tak třaskavá. Mnoho těch filmů, z nichž člověk oněmí úžasem, prostě letos nebylo – celý festival jsme spolu s kolegy vzpomínali na loňské pecky jako Holy Motors či Je to jen vítr a čekali, zda přijde něco podobného.

Na druhou stranu nebylo ani mnoho vyslovených průšvihů, spíše spousta filmů, na nichž je něco sympatické a něco nepovedené, případně působí jako slabší verze děl, která pokládáme za opravdu výjimečná. Když tohle píšu, mluvím samozřejmě o svém osobním výběru. Chodím každoročně převážně na filmy oceněné na velkých festivalech, takže něco málo ta osobní zkušenost s určitým vzorkem filmů o kvalitě festivalové sezóny vypovídá.

Foto: Anna Vedralová

Dá se určitě říci, že byla poměrně slabá berlínská soutěž. Její vítězný snímek Pozice dítěte jsem ještě předevčírem považoval za nejhorší film, který jsem na festivalu viděl. Gloria, která dostala cenu za ženský herecký výkon, je slušný mainstream a jediný výraznější film z Berlína pro mě byl Prince Avalanche, který si odtamtud odnesl cenu za režii. Taky šlo o jedno z nejvýraznějších překvapení festivalu.

Kvalitu canneské soutěže ve Varech posoudit příliš nešlo, protože hned několik nejočekávanějších filmů tu scházelo. Politika distributorů je neúprosná a snímky, které si vytipovali jako oscarové favority, nechtějí nikam pouštět, dokud nezačne na podzim oscarová sezóna. Bohužel se to už netýká jen amerických filmů, ale i evropského či asijského artu. Takže nových Coenů, Jarmusche, ale ani Farhadiho jsme se nedočkali.

A držitel Zlaté palmy z Cannes La vie d’Adèle se zase přestřihává. Festivalová politika zkrátka je také byznys, nejde jen o přehlídky ušlechtilých děl, tvůrců a záměrů. Filmy (nejen) slavných autorů jsou mnohdy na festivaly vybírány v podstatě na objednávku už v době jejich vzniku, takže se často dokončují na poslední chvíli a tak jsme svědky takových paradoxů, jako je třeba fakt, že letošního vítěze z Cannes skoro nikdo neuvidí v podobě, v jaké tam vyhrál.

Foto: Anna Vedralová

Letos sice nebylo ve Varech méně lidí, ale vynikli domorodci, které zajímaly o dost jiné věci než návštěva kinosálů. Ale festival se snaží být akcí pro všechny, takže nabízí program všeho druhu. To nechci nijak hodnotit, natož kritizovat, ale pakliže se dramaturgové v čele s uměleckým ředitelem Karlem Ochem snaží vyprofilovat soutěž Na východ od západu a vtisknout tak festivalu nějakou opravdu filmovou tvář, pokud zakládají nové sekce experimentálních filmů a pokud se jim daří získávat do soutěže známá jména, mohli by se některých všelidových aktivit vzdát.

Stejně jako loni mě iritovalo, že anglická sekce Festivalového deníku je obsahově odlišná a mnohem kvalitnější než česká a také fakt, že se na stránkách plátku, který návštěvníci mají za bernou minci, objevují názory uživatelů čsfd, které jsou místy obstojné, místy neumětelsky napsané, místy vysloveně úsměvné.

Nebudu se po bůhvíkolikáté rozepisovat o specifické atmosféře festivalu, kde se více tleská festivalovým znělkám a chlapíkovi, který ve Velkém sále pokládá mikrofon, ale dovedl bych si představit vhodnější maskoty.

Letošní znělka s Helen Mirren je každopádně natočená poněkud jiným stylem než dosavadní – spíše než ucelený skeč připomíná hororově laděný trailer, je v ní příliš mnoho střihů a je hrozně zdlouhavá.

Foto: Anna Vedralová

Že letos hlavní cenu vyhraje Velký sešit, se tak nějak čekalo. János Szász je zkušený tvůrce, za zády měl renomovaného kameramana Christiana Bergera a válečné téma muselo zcela jistě konvenovat i Agnieszce Hollandové, která předsedala porotě. Ale Velký sešit rozhodně patří k tomu lepšímu z celého festivalu. Není nijak oslnivě režírovaný, ale svébytně využívá některých formálních a vypravěčských kódů z žánru dětského filmu, aby postihnul zcela nedětské téma. A výsledek je místy opravdu mrazivý.

Že druhý z nejočekávanějších soutěžáků, Pole v Anglii Bena Wheatleyho, dostane zvláštní cenu poroty, mě naopak dost zaskočilo. Jde o ambiciózní experiment kvalitního režiséra, který je navzdory pár světlým momentům pro mě jedním velkým omylem.

I cenu za režii dost překvapivě získal Hřebejk se svými Líbánkami. Nebudeme škodolibě a podpásově spekulovat, jestli se náhodou nevyplnila slova písně Všichni už jsou ve Varech. Každopádně podle všech soudných lidí, kteří film viděli, jde o naprosto nesourodé dílo.

Ale i tak je fajn, že se do soutěže dostávají filmy, na které je člověk opravdu zvědavý a nechodí na ně jen z povinnosti.

Foto: Anna Vedralová

Nejvýraznější filmy

Velká nádhera
Nejvelkolepější film, italská óda na krásu, přitom plná deziluzí a prázdnoty.

Sobecký obr
Nejvýraznější debut, britský sociální realismus plný energie a skvělých scén.

Jaký otec, takový syn
Nejsubtilnější a nejkomplexnější film, hluboký ponor do problémů japonské společnosti

Heli
Nejtajuplnější film, byť poněkud ve stínu režisérova velkého vzoru Carlose Reygadase.

Omyly a zklamání

Pole v Anglii
Podle ostrovní kritiky „very british“, podle mě režisér musel spolu s postavami pojíst halucinogenních hub. A s nimi nejspíš i porota.

Fruitvale
Když se sejde zručné zpracování s poselstvím, které hraničí s parodií. Óda na svaté černošské dealery, která má s realitou opravdu málo společného, byť jde o film podle skutečné události.

Pozice dítěte
Snaha ukázat, že rumunská vlna neskončila. Neinspirovaný pokus o kopii stylu i způsobu vyprávění, jehož zápletka je navíc skrz naskrz banální. Zbytečný film.

Čtěte také
Aktuální varování

Holčičí film Frances Ha ukazuje půvab nedospělosti

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Tenisté Evropy vedou v Laver Cupu po prvním dnu nad světem 3:1

Tenisté Evropy vedou po úvodním dnu Laver Cupu nad výběrem světa 3:1. Body výběru kapitána Björna Borga získali ve dvouhrách v Ženevě Dominic Thiem a Stefanos Tsitsipas, v týmu Johna McEnroea uspěl Jack Sock. Čtyřhru na závěr dnešního programu vyhrál domácí favorit Roger Federer s Alexandrem Zverevem nad Denisem Shapovalovem se Sockem 6:3, 7:5.

Rakušan Thiem v úvodním duelu třetího ročníku Laver Cupu odvrátil v duelu se Shapovalovem tři mečboly a nakonec Kanaďana porazil 6:4, 5:7 a 13:11. Američan Sock pak vyrovnal výhrou 6:1, 7:6 nad Italem Fabiem Fogninim a Evropu pak dostal znovu do vedení Tsitsipas, který v duelu debutantů přehrál dalšího Američana Taylora Fritze 6:2, 1:6, 10:7.

Úvodní ročník, který v roce 2017 hostila Praha, vyhrál tým Evropy a vloni v Chicagu trofej obhájil. V Ženevě bude vítěz znám v neděli.

Tenisový Laver Cup v Ženevě:

Evropa - Výběr světa 3:1 po prvním dnu

Thiem - Shapovalov 6:4, 5:7, 13:11, Fognini - Sock 1:6, 6:7 (3:7), Tsitsipas - Fritz 6:2, 1:6, 10:7, Federer, A. Zverev - Shapovalov, Sock 6:3, 7:5.

Další zprávy