Recenze - Egyptskou revoluci, která před rokem přinesla pád třicetiletého režimu Husního Mubaraka, se pokouší zobrazit norsko-kanadský dokument Zpátky na Tahrír, jenž v úterý zahájil letošní festival jeden svět. Režisér Petr Lom přinesl rychlý - zčásti novinářský, zčásti cestovatelský - pohled na aktuální dění v Egyptě.
Název zní trochu jako extatické heslo bezprecedentní revoluční vlny, která se loni šířila od Maroka přes Egypt a Libyi po Sýrii. Stejně tak ho můžeme chápat jako zoufalé zvolání, které varuje, že tamní revoluce nebyly dotaženy do konce. Lomův snímek líčí příběhy několika lidí z Egypta, kteří po týdnech masových protestů zažili loni v únoru na káhirském náměstí Tahrír pád Mubarakovy vlády.
Pro českého diváka je autorův „výlet" do turistické země příležitostí, která nenabízí pouze panorama pyramid, pláže, moře či prostituty pro opuštěné paničky. Najednou můžeme vidět, co se skrývalo za fasádou režimu, který lákal západní turisty a v zájmu výnosů předstíral navenek lidštější tvář. Ve skutečnosti byl ale policejním státem několika téměř mafiánsky sdružených rodin ovládajících společnost penězi z turismu a strukturou, která měla v každé komunitě dohlížitele - své malé Mubaraky.
Být první
Na začátku můžeme sledovat ozvuky pouliční revoluce, která tu ukazuje bezprostřední tvář: rozzářené obličeje, zahalené arabské ženy skákající štěstím na ulici, zvednuté ruce na znamení vítězství. Každý se snaží na kameru projevit radost, která na chvíli ovládla zemi a dala jí novou naději - byť s úzkostmi a nejistotami. Od té chvíle však Lomova kronika sleduje probouzení Egypťanů do postrevoluční reality, která nese všechna neblahá dědictví totality.
Namísto „chytráckých" spekulací o politice, o vlivu a souboji stran nabízejí autoři optiku lidských osudů, jako by šlo o publicistický materiál ze západního křídového časopisu. Výsledek má svou logiku: „krásné" novinářské obrazy, imprese, poctivé popisy, ale i ambice „být na místě první" a dostat cenu.
Autoři přijeli do Egypta, aby rychle složili zajímavé, silné i šťavnaté svědectví. Obešli čajovny, zeptali se na nádraží i průvodců před pyramidami. Právě z takového okruhu se rekrutují mluvčí filmu. Káhirský autobusák ukazuje stopy ze svého těla po mučení, které mu zůstaly po policejním zadržení, když odmítl odvážet zraněné demonstranty k výslechu. Mladá manželka popisuje peripetie svévolného zadržení a věznění manžela v autě na ulici. Následně přišel o práci a ona se vydává do boje se soudy.
Vesnická studentka z pouličních protestů vypráví o svém příkoří: v rodné vesnici ji zavrhli, neboť o ní místní začali šířit lži, že na náměstí Tahrír spala s demonstranty. Musela dokonce podstoupit ponižující zkoušku panenství, přišla o svého přítele. Film pak vrcholí bojem o propuštění blogera Michaela Nabila, jejž vede jeho bratr.
Záběry od boku pořízené z taxíku a z ulice sice můžou vyvolávat podezření z přílišné lehkosti. Na druhou stranu tato „náhodná setkání" pomáhají udržovat napínavost snímku, jenž postupně odkrývá přetrvávající konflikty. Můžeme mít i dojem, že emocionální a apelativní film je lehce nesoustředěný, či dokonce trochu povrchní. Přesto dokáže chytlavou optikou to hlavní: bilancuje rok jednoho porevolučního střízlivění a ukazuje autentickou atmosféru současného Egypta.
Jaká byla egyptská revoluce, v níž stáli v jednu chvíli lidé vlastními těly proti namířeným zbraním? Co může vzejít ze situace, kdy sice padla Mubarakova vláda, ale zkorumpované ekonomické a represivní struktury zůstaly na místě?
Dovolí armáda ustanovení vlády Muslimského bratrstva, jež vzešla ze svobodných voleb? Jak Egypt dovede spojit demokracii západního typu s islámem? Vydá se cestou jakési autoritářštější sekulární společnosti typu Turecka, které má však problémy s dodržováním lidských práv? A co vůbec udělá výtrysk občanské angažovanosti s arabským světem.
Naděje i obavy
V Lomově filmu nejde největší strach z Muslimského bratrstva, které líčí některá média v nejčernějších barvách. Tím nejvarovnějším zůstává právě svědectví o policejní šikaně, která přetrvává i pod dozorem armády. Jen na sebe bere nové skrytější podoby. Jedním z nejsilnějších míst je situace, v níž policejní náčelník nechá předvést unavené vězně, aby na kameru potvrdili, že se s nimi zachází "humánně" a nic jim nechybí.
Hranice mezi starým světem a revolucí vzešlou ze sociálních sítí a nových technologií od sebe odděluje světy vzdálené mnoho desítek let, které spolu v Egyptě zvláštním způsobem sousedí. Někdejší prominenti, policajti, udavači i vesničtí muslimští pantátové jsou stále u moci, jejímž mechanismem není v posledku ideologie, ani náboženství, ale jen korupce. Zvykli si na moc a neumějí se jí vzdát. Vlastně ani nechápou, proč by měli.
Film útočí i na předsudky, s nimiž jsme si zvykli nahlížet arabský svět a islám: popírá jednoduché západní rovnice, v nichž si jej spojujeme s terorismem, nevzdělaností a chudobou. V rychlém snímku sledujeme naopak obrysy vzniku občanské společnosti, v níž se lidé učí otevřeně mluvit a nebát se. Svěřují se z vlastních křivd před západním kameramanem, utvrzují se v odhodlání čelit svévoli úřadů.
Vesnická dívka vysedává v káhirském podniku s evropským dekoltem. Vidíme, jak se stydí za odhalená ramena, ale zároveň čelí předsudkům okolních prudérních mužů, kteří po ní šlehají nenávistnými pohledy. Takhle vzniká křehká demokracie; alespoň o něco svobodnější společnost, v níž si lidé nechtějí nechat líbit dozor náboženských autorit ani policejních hlídek.
Egypťané zjišťují, že politická revoluce nekončí návratem z náměstí, jak jsme si mysleli i my. Vyžaduje dlouhodobou občanskou a každodenní práci. Aby se společnost proměnila, nerezignovala, zbavila se starých struktur a starých způsobů myšlení, v nichž lidé zůstávají bezbranní vůči moci a korupci. Svoboda není po třiceti čtyřiceti letech poroby samozřejmostí, vyplývá z filmu, který do budoucnosti hledí s nadějí i obavami.
