reklama
 
 

Zrůdy Flannery O´Connorové nevraždí frajírky z města

7. 6. 2013 18:20
Recenze povídek Flannery O'Connorové Všechno, co se povznáší, se musí setkat

Recenze - Americká prozaička Flannery O'Connorová (1925-1964) píše v jednom ze svých mnoha esejů - v češtině pohříchu neznámých -, že tradice dobrých jižanských autorů jako například Williama Faulknera zavazuje k vytříbenosti stylu i pádnosti myšlenky.

Ve dvou románech, dvaatřiceti povídkách i esejích dostála tomuto požadavku bez výhrad. Po jejím debutu Moudrá krev (1950, česky Argo 2011) a první sbírce povídek Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky Argo 2010) vychází v edici Jiný Jih nakladatelství Argo její druhá povídková sbírka Všechno, co se povznáší, se musí setkat, posmrtně vydaná roku 1965.

William Faulkner, Flannery O'Connorová, Truman Capote, autoři generačně rozdílní, přesto čerpají ve svých dílech z živné půdy amerického Jihu. Raší tu témata hluboké sounáležitosti s rodným krajem a jeho zakonzervovaným obrazem, touha po starém řádu, v němž se nad bavlníkovými poli chvěl horký vzduch a dokonale upravené dámy upíjely na verandách rodinných usedlostí slámkou citronádu, zatímco patriarchové vládli železnou rukou celým generacím afroamerických otroků a vlastnímu pokolení.

Tato nostalgie se však tříští o nové společenské uspořádání po Občanské válce (1861-1865) a růst velkoměst, z ráje venkova odchází stále více lidí a na druhé straně do něj vstupují vrstvy, jež tu dříve neměly vůbec místo. Pevně zakořeněný sociální řád podepřený pilířem oddané víry, který metaforicky zobrazuje Faulkner ve fikčním světě fiktivního okresu Yoknapatawpha, se u O'Connorové a Capota již zcela zřetelně rozpadá, což se nejnázorněji ukazuje na mezilidských vztazích.

Mrzáci duše

Krajina amerického Jihu neinspiruje jen zobrazení literární, filmový subžánr hillbilly pictures těží z expresivního zpodobňování zdegenerovaných venkovanů s vybraně násilnickými sklony (nejznámější pravděpodobně Texaský masakr motorovou pilou z roku 1974 režiséra  Tobea Hoopera).

V díle přesvědčené katoličky Flannery O'Connorové hraje zvrácenost neméně zásadní roli, avšak neukazuje se vždy jen na povrchu, není čitelná ze vzhledu postav (byť mezi její postavy patří mimo jiné stará panna s dřevěnou nohou, mumifikované nemluvně, lotr s koňskou nohou, muž s vytetovaným Kristem na zádech).

O'Connorová zvrhlosti ve svých dílech vysvětluje v eseji Aspekty grotesknosti v jižanské literatuře (1960) tím, že „jižanští autoři zachycují zrůdy proto, že jsou ještě stále schopni je rozpoznat", a v jiném eseji Spisovatel a jeho kraj (1957) pak, že „autoři, kteří se na svět dívají skrze křesťanskou víru, (…) dokážou nejlépe postihnout grotesknost, perverznost a události pro společnost nepřijatelné".

Impulsem je jí řád etický, ne snaha čtenáře děsit nebo šokovat. Ty největší zrůdy v jejích povídkách a románech nevraždí frajírky z města (výjimkou budiž titulní povídka z první povídkové sbírky), ale jde tu o mrzáctví duše. A je ve své podstatě děsivější než zločiny jmenovaného snímku, protože k němu dochází neuvědoměle, ba přímo v dobré víře.

Jak je z citovaných esejů zřejmé, právě víra a její různé podoby jsou pro O'Connorovou klíčové téma. Povídky nově vydané sbírky sdílejí základní významový konflikt, jehož kořeny lze hledat až ve starozákonním Desateru. Běží zde o hřích pýchy, falešného milosrdenství a nadřazenosti vůči druhému. Postavy jsou v zajetí klamných představ o vlastním charakteru, hodnotě druhých a své domnělé schopnosti druhé prokouknout a přetvořit.

Všichni lidé jsou si však rovni, takže jejich snahy někoho jiného spasit vedou do záhuby. Známé rčení, že nevědomost hříchu nečiní, zde rozhodně neplatí. Postavy pykají za své přečiny bez milosti a mnohdy musejí dát cenu nejvyšší, jako například kurátor.

Sheppard, který kvůli „záchraně" výtržníka Rufuse Johnsona přehlédne, jak jeho syna pohlcuje šílenství, nebo děda Fortune, jenž tolik touží přesvědčit svou vnučku Mary, aby zavrhla v jeho prospěch svou rodinu, až ji nechtěně zavraždí. Rufus dobře ví, že Sheppard „není správnej", ten to však nazře až příliš pozdě. Ony okamžiky prozření, epifanie, jsou ve většině povídek spojeny až se smrtí.

Čtenář je zde v jisté výhodě, protože špatné konce jsou zde již od počátku předjímány jasnými symboly, zejména přírodního charakteru nebo ironicky mluvícími jmény (zmíněný Sheppard - pastýř - nebo Fortune) - „Připadalo mu v té halucinaci, jako by za lesy byl někdo poraněn a stromy se koupaly v krvi. (…) Děda se vrátil do postele, zavřel oči a za zamčenými víčky mu vyrůstaly pekelně rudé kmeny černého lesa."

To, že čtenář ví víc než postavy, je obvykle prostředkem odstupu. Zde je však překážkou sympatie k postavám především fakt, že zde v podstatě neexistují postavy kladné. Ať už jde o děti, úctyhodné majitelky plantáží, dědečky či přespříliš laskavé matky, je na nich cosi pokřiveného a nepostižitelného, lze k nim cítit soucit, odpor, ale nelze je docela „přečíst".

Zdá se, jako by O'Connorová záměrně ilustrovala klam postav - druhého nelze nikdy zcela pochopit, natožpak mu vnucovat vlastní smysl. Ukázková je v tomto ohledu povídka Pohodlí domova, v níž iluze všech zúčastněných postav korunuje v závěru bryskní, leč zcela mylný odhad šerifa, který tragické vyústění celé historie přičte nevinnému. I když - lze za nevinného považovat člověka, který se rozhodl křivě nařknout druhého?

Skutečnost podle starých map

Konflikty knihy Všechno, co se povznáší, se musí setkat se odehrávají v prostoru rodiny, matky se snaží ovládat své syny a přivést je k rozumu dle vlastních pravidel, manželé se přou o postavení víry, děti pohrdají rasovými předsudky a netolerancí rodičů, a přitom jednají neméně omezeně.

Čtěte také
Perverzní Jižané jsou směšní až k pláči

Stydí se za přezíravost, již rodiče chovají k nové společenské vrstvě „bílé chátry" (white trash), kterou považují za ještě podřadnější než Afroameričany, a nedůvěřivost vůči afroamerické emancipaci, přesto se však ani na okamžik nepokusí tyto zakořeněné postoje předchozí generace pochopit a jejich krutost nemůže nikdy rodiče poučit, jen zranit.

Dysfunkční rodiny jsou obrazem dysfunkční situace umírajícího Jihu, kde si i ti nejbližší přestávají rozumět, kde se stále skutečnost vykládá dle starých map, a kde se ze života proto stává nesmírně nebezpečný podnik, v němž lze snadno sejít na scestí.

Nad povídkami Flannery O'Connorové vyplouvají z mysli dokola tytéž idiomy - až za hrob; až na dřeň; jen přes mou mrtvolu; hlas krve. Jsou to příběhy mytických rozměrů, s poselstvím tak univerzálním, že i přes lokální ukotvenost neztrácejí sílu ani dnes. Nesuď, abys nebyl souzen, ale zachovej si rozum, neboť, jak praví protagonista románu Moudrá krev Hazel Motes: „Pravda nečíhá za každým rohem".

Flannery O'Connorová: Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Přeložili František Vrba, Petr Onufer, Tomáš Vrba. 264 stran. 328 korun. Vydalo Argo, Praha 2013.

autor: Anna Vondřichová | 7. 6. 2013 18:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama