Hana Purkrábková žila v letech 1936 až 2019. Vyráběla převážně figurální plastiky z keramických hmot a šamotové hlíny. Zajímala se o člověka, jeho prostředí a také životy psů nebo koček. "Z důvěrného poznávání a porozumění obou těchto světů dokázala ve své tvorbě vytěžit výmluvné analogie," tvrdí kurátorka přehlídky Mahulena Nešlehová.
Sochařka pracovala v komorním měřítku i životní velikosti, a to zejména od 80. let, kdy na práci získala víc prostoru. Díky tomu vznikly třeba její dámy sedící v křesle, na židlích nebo v čekárně, které odpozorovala v reálných situacích. Působí opotřebovaně, vyhasle a znuděně, jako by vše podstatné již zažily a teď pouze přežívají.
Purkrábková plastiky spontánně modelovala z keramické hlíny, zachycovala nestřežená gesta a banální situace. Zhmotňovala úsměvné lidské slabosti a poklesky, ale také duševní prázdnotu a lstivost, záludnost, zlomyslnost či útočnou agresivitu.
Vlastní jí byly smysl pro humor a vrozené humánní či sociální cítění. "Ostatně i ty jsou patrné z jejích velkoformátových kreseb a pracovních skic, které jsou nedílnou součástí výstavy," dodává kurátorka Nešlehová.
Hana Purkrábková se narodila v Táboře. Vystudovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru Jana Kavana, kde našla celoživotního partnera, sochaře Karla Pauzera. Zatímco ona dala přednost lidské figuře, on si vybral zvířecí a následně rostlinné náměty. Jeho motivy mnohdy zdeformovaných zvířecích těl byly plné expresivity či agrese, měly v divákovi vzbudit otázky týkající se ohrožitelnosti lidské existence. Purkrábková se namísto toho zaměřila na psychologii lidských výrazů a situací.
Purkrábková s Pauzerem patřili k těm tvůrčím manželským párům v českém umění, které se poznaly už za dob studií a následně žily bok po boku, podobně jako Adriana Šimotová a Jiří John nebo Olbram Zoubek a Eva Kmentová.
