„Život nás semílá jako prádlo v pračce,“ říká výtvarnice Lucie Rosická

Výtvarnice Lucie Rosická v rozhovoru s kurátorem výstavy Thomem Oosterhofem mluví o tom, proč je pro ni textil sdílnější než obraz, jak pracuje s barvou a proč je každý steh vlastně drobná jizva.

Zobrazit
6 fotografií

Jak ti koncept moderní prádelny pomáhá vyprávět tvůj vlastní příběh i příběhy dalších mladých matek?

Koncept prádelny pro mě funguje jako zastřešující metafora mateřské zkušenosti. Vnímám ho především ve formě nekončící, repetitivní práce – cyklu, který se neustále opakuje, podobně jako praní prádla. Zároveň v tom vidím paralelu k lidské zkušenosti obecně: život nás určitým způsobem „semílá“, podobně jako prádlo v pračce. Procházíme situacemi, které nás promění, následně se z nich „vysušíme“, znovu se narovnáme, vyžehlíme do nějaké reprezentativní podoby a fungujeme dál – i když jsme pokaždé o něco opotřebovanější.

Prádelna pro mě ale není jen metafora cyklu, je to i konkrétní prostor spojený s domácností a každodenností. Odkazuje na stereotypně vnímanou ženskou práci, která je součástí mé vlastní reality. Nadto mě při pozorování mého syna vrací k vlastnímu dětství – k drobným, intimním momentům, jež si neseme v paměti. Ty se snažím do výstavy propsat, ať už skrze instalace, vůně nebo situace, které mohou divákovi připomenout jeho vlastní zkušenost: třeba moment, kdy jako dítě fascinovaně sledoval pračku, hrál si pod sušákem na prádlo anebo se jen přitulil k mámině voňavé sukni.

Jak práce s textilem a jinými alternativními materiály posiluje tvou výpověď?

Práce s materiálem je pro mě naprosto zásadní, a to nejen z osobního hlediska, ale i z pohledu sdělení. Miluji samotný proces – to, že něco vzniká pod rukama od úplného začátku. Zároveň ale věřím, že právě skrze materiál dokážu velmi silně zprostředkovat určitou zkušenost. Textil je něco, s čím má každý člověk přímý, tělesný zážitek – dotýká se ho, nosí ho, žije s ním. Díky tomu je podle mě mnohem sdílnější a umožňuje mi lépe přenést konkrétní emoce nebo situace na diváka. Není to jen vizuální, ale i fyzicky představitelná zkušenost.

Musela jsi při práci s látkou překonávat i nějaké technické limity?

Ano, práce s textilem přináší i technické limity, ale já je nevnímám jako překážky, spíš jako výzvy. Neustále se snažím posouvat své tvůrčí dovednosti a hledat nové způsoby, jak s materiálem pracovat, aby co nejlépe nesl význam, který chci sdělit.

Jak konkrétně svým dílem reaguješ na stereotypy spojené s mateřstvím?

Tohle téma je pro mě velmi osobní, takže ho vnímám především skrze vlastní prožitek. Pro mě je mateřství především o hledání rovnováhy. Cítím, že bych nemohla být dobrá máma bez možnosti se umělecky vyjadřovat, a zároveň právě mateřství zásadně posiluje moji tvorbu. Tyhle dvě roviny jsou pro mě neoddělitelné a neustále se navzájem ovlivňují. Každodenně se pohybuji mezi rolemi – mezi tím, kdy převažuje role umělkyně a kdy role matky. Je to neustálý proces vyvažování. Přitom si uvědomuji, že jak mateřství, tak práce s textilem s sebou nesou silné stereotypy – často jsou spojovány s jemností, měkkostí nebo „ženskou“ prací v domácnosti. Já se ale ve své práci snažím ukazovat i jejich druhou stránku. Mateřství je fyzicky i psychicky velmi náročná zkušenost začínající už náročným těhotenstvím a porodem.

Podobně i práce s textilem není jen jemná – každý steh je vlastně zásah (jizva), propíchnutí materiálu, které může evokovat zranění. Navíc pracuji s objemnými šicími stroji, velkými formáty, těžkými materiály, takže i fyzická náročnost je tam přítomná. Vnímám, že oba tyto světy jsou plné předsudků, nicméně ve své tvorbě se zmíněné stereotypy snažím narušovat a ukazovat komplexitu obou zkušeností.

Barva je pro tvoji práci ústřední. Co ovlivňuje její výběr a jak zesiluje tvé poselství?

Často začínám u světlých, tělových odstínů, které mi připomínají kůži. Možná si s sebou podvědomě nesu i vliv studia v malířském ateliéru – začínat od světlého základu, na kterém se postupně buduje dílo. Já ji ale nebuduji klasickou malbou, spíš skrze objem, reliéf a nit. Nepracuji s jemnými barevnými valéry jako v malbě, ale spíš s monochromatičností a strukturou. Důležitou roli hraje i světlo – v zimě tíhnu k tmavším nebo výraznějším barvám, protože lépe zvýrazňují reliéf, zatímco v létě si mohu dovolit pracovat se světlými tóny, které se díky přirozenému světlu krásně modelují.

Zároveň barvy používám intuitivně jako způsob vyvažování tématu. U těžších nebo citlivějších témat volím jemnější, světlejší odstíny, u lehčích nebo přímočařejších motivů sahám po výraznějších barvách. Konkrétně ve výstavě Laundromat pracuji převážně s pastelovými tóny doplněnými o chladnou stříbrnou, která evokuje určitý odstup nebo chladnější emoce. Součástí je ale i prostor v rudě červené barvě propojený se silnou asociací erotiky a tělesnosti.

Co by si podle tebe měl návštěvník z tvé výstavy odnést?

Tahle otázka je pro mě složitá právě proto, že pracuji s velmi osobními, autobiografickými tématy. Moje tvorba má blízko k osobní výpovědi, až k jakémusi mému deníku. Na druhou stranu ale věřím, že si v ní každý divák může najít něco vlastního – něco, co je mu blízké, možná až nepříjemné či bolestivé. Byla bych ráda, kdyby si dopřál čas a opravdu se u těch děl zastavil. Aby se skrze ně zkusil nacítit do určité situace, ale zároveň je nečetl jen jako můj osobní příběh. Spíš bych si přála, aby je využil jako jakési zrcadlo. Ať už je rodičem, nebo ne, může se skrze ně vrátit ke svému vlastnímu dětství, ke vztahu s vlastní matkou nebo obecně k sobě samému. Byla bych velmi ráda, pokud by výstava dokázala vytvořit prostor pro takové zastavení a sebereflexi.