Praha - Letos devětapadesátiletá spisovatelka Alexandra Berková náhle zemřela v Praze. Oznámila to Literární akademie Josefa Škvoreckého, kde byla vedoucí katedry tvůrčího psaní.
Autorka narozená 2. července 1949 v Trenčíně se prosadila hned svou prvotinou: její Knížka s červeným obalem z roku 1986 byla jednou z nejvýraznějších próz své doby.
"Vše bylo v opratích, a to podněcovalo ohromný hlad po kultuře. Takže mi prvotina vyšla dvakrát za sebou, jednou ve dvaceti a podruhé v šedesátitisícovém nákladu. Všechno se prodalo - to první vydání za dopoledne. To jsou dnes neskutečná čísla. Honorář byl za první vydání pět a za druhé tuším sedm tisíc korun. Bylo to legrační, i když byl telefon za padesátník a tramvaj za korunu," vzpomínala na tehdejší dobu autorka.
Když se dnes řekne Alexandra Berková, čtenáři vytane na mysli jako první sousosloví "ženská literatura". Přesto Berková znamená víc než jen psaní ženami o ženách.
Obyčejné příběhy ze života nám Berková předkládá ve velmi neobyčejné formě, nesouvisle vyprávěné, přerývané v polovině, kdy všednodennost vzápětí mění za fantaskní výjevy, vážnost za tragikomiku a vše podryje ironií a opepří svým vlastním komentářem.
Dnes již téměř kultovní román Knížka s červeným obalem po listopadu vyšel ještě dvakrát v reedici v nakladatelství Petrov, ale až potřetí se knížka dočkala opravdu červeného obalu. Právě touto knihou představila Berková poprvé českým čtenářským vodám svůj originální rukopis.
Na pozadí osudů tří generací, kdy se děti mění v rodiče, rodiče v prarodiče a prarodiče umírají, Berková naznačuje, že všechny generace vždy trpí pod tíhou vyprázdněnosti denní komunikace a neschopnosti realizovat své touhy. Nenaplněnost osudů se týká zejména žen, které - ať už z nedostatku sebevědomí či času - nejsou schopny vymanit se z tradičních rolí, jež se od nich očekávají.
Taková byla už povídková prvotina, kde mezi příběhy tří generací vykrystalizovalo její celoživotní téma: žena a její nenaplněné touhy i hledání, jak změnit společností zažité stereotypy i svůj nelehký úděl.
V roce 1991 Berková obdržela Cenu Egona Hostovského za novelu Magorie z nakladatelství Horizont, alegorické zpodobení předlistopadového Československa.
Nakladatelství Petrov Berkové také vydalo i další knihy: Utrpení oddaného Všiváka (1993) a v roce 2000 monologický román Temná láska, který je čtenářskou i odbornou obcí považován za vrchol experimentátorského stylu Berkové.
V roce 2004 pak vydala v Mottu knihu Banální příběh, která nesla podtitul Filmová povídka o prostém životním příběhu a který je formálně o poznání jednoduší. Berková zde upouští od své oblíbené fragmentárnosti a nesouvislého vyprávění a onen "prostý životní příběh" vypráví zcela pro ni netypicky chronologicky.
Alexandra Berková před revolucí pracovala jako nakladatelská redaktorka, ale i jako uklízečka. Od 90. let let učila tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, Vyšší odborné škole a Literární akademii v Praze. Věřila totiž, že psaní se dá naučit: "Je to výcvik - a komu se to nezdá, ať si to ověří a napíše román."
Berková psala i televizní a rozhlasové hry a k tomu překládala. Do jejího spisovatelského repertoiru patří televizní cyklus o manželských krizích Co teď a co potom.
Berková byla také jednou z protagonistek dokumentu Olgy Sommerové s pro ni příznačným názvem O čem sní ženy. Se Sommerovou ji spojovalo téma ženy a boj proti společenským stereotypům.
Odmítala ovšem, že by byla zarputilou feministkou. "Já jsem k feminismu přišla, když jsem pochopila, že celá ženská populace byla manipulovaná do pocitu nedostatečnosti, viny, pocitu, že jsme méně dokonalá napodobenina muže. A musela jsem do nekonečna opakovat, že to není boj proti mužům."
