Praha - Dagmar Hochová byla uznávanou představitelkou české humanisticky orientované fotografie. Její černobílé snímky jsou oceňovány hlavně pro autentický výraz a schopnost zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru. Z jejích portrétů je pak patrná vzácná dovednost postihnout kromě tváří také mezilidské vztahy. Hochová, nositelka medaile Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky, zemřela ve věku 86 let.
Během druhé světové války a těsně po ní vystudovala fotografii na střední grafické škole v Praze pod vedením velkých jmen české fotografie, Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma; později studovala filmovou fotografii na tehdy nově založené FAMU. Od 50. let pracovala na volné noze jako reportérka pro časopis Vlasta, Literární noviny či pro nakladatelství Albatros.
Dílo Dagmar Hochové se hlásí k tradici humanistické fotografie a fotožurnalismu, které prožívaly největší rozkvět v poválečných letech. Autorce se paradoxně podařilo udržet si tento specifický náhled na svět až do současnosti. Humanistický přístup ve fotografii pro ni nebyl pouhou škatulkou, do které je možné její tvorbu snadno zařadit a kategorizovat, ale přístupem k životu obecně.
Dobrý fotograf musí mít téma, říkala Hochová. Jejím nejznámějším se staly děti, viděné převážně na pozadí ulice města. Aby zachytila objekty svého zájmu v jejich autentickém prostředí, obcházela Hochová pražské periferie, dvorky, prašná hřiště, poutě. Fotila dětské hry, věk vypadaných mléčných zubů, shrnutých punčocháčů, rádiovek a tepláků. Když v roce 1994 vydala soubor těchto fotografií pod názvem Deset, dvacet, třicet, už jdu, stal se svérázným dokumentem o 50. a 60. letech v tehdejším Československu.
Z každé její fotografie je cítit jistá hravost, snad i naivita či pohled na svět dětskýma očima - a stejný pocit vyvolávalo i čtení jakéhokoliv rozhovoru s ní. V humanistické fotografii se jí podařila naprosto unikátní věc. Nesklouzla k mentorování jakéhokoliv typu, stejně jako se jí obloukem vyhýbala fotografická klišé. Zároveň její snímky postrádají onu někdy až otravnou dokonalost a perfekcionismus, jimiž oplývají některé fotografie Bressonovy či Kolářovy, které už neponechávají naprosto žádný prostor pro diváka.
Hochové snímky tuto obrazovou sterilitu nemají. Přesto to neznamená, že by nebyly kvalitní, silné, fantastické. Jsou - ale stále ještě máte jako divák možnost do snímku vstoupit. Její fotografie jsou určitým způsobem otevřené diváckému čtení, interpretaci, projekci. Žádná z jejích fotografií nezůstává pouze na povrchu u popisu skutečnosti, má další významové a symbolické roviny, které můžete, ale nemusíte odkrývat a číst. To platí i pro její snímky z dalších souborů, kde se místy mísí odkaz humanistické fotografie s vlivy výtvarného umění, surrealismu či Funkeho.
Významnou položku v celoživotní tvorbě Dagmar Hochové tvoří také portréty známých literátů. Josef Váchal, Jaroslav Seifert, Jáchym Topol a další. "Spisovatelské portréty vznikaly zejména v šedesátých letech. Nejprve na objednávku redakce Literárních novin jako obrazový doprovod k rozhovorům, později pokračovaly na vlastní pěst," líčila autorka. Vypravila se za Bohuslavem Reynkem na Petrkov, za Váchalem do Studeňan, zajela do Brna za Janem Skácelem, který ji zavedl za Oldřichem Mikuláškem. Fotila Ludvíka Aškenazyho, Ivana Diviše, Václava Havla a další.
V roce 1990 kandidovala za OF do České národní rady a dva roky zasedala v parlamentní lavici. Ani setkání s politikou neodvrátilo Hochovou od její celoživotní lásky - fotografie. Jako jedna z mála nezrušila svoji fotokomoru a až do pozdního věku v jejím tichu přihlížela, jak ve vývojce vzniká z bílého papíru obrázek. Teprve v posledních několika letech už kvůli zdravotním obtížím nefotografovala a věnovala se především třídění své celoživotní tvorby.
