Praha - Ve věku 87 let zemřela v pondělí v Praze výtvarnice Běla Kolářová - životní partnerka básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, jež stála se svojí tvorbou nezaslouženě v jeho stínu. Tuto nejčastější mediální charakteristiku totiž vždy doplňuje konstatování, že její dílo je pro českou výtvarnou kulturu neméně závažné a originální.
"To víte, že jsem umění musela vždycky šidit. Musela jsem vařit, starat se o domácnost - a Jiří byl velký pedant," vzpomínala vyrovnaná žena v pražském Veletržním paláci, kde měla v roce 2006 velkou výstavu.
Kolářová byla přirovnávaná i k Mileně Jesenské, přítelkyni Franze Kafky, nebo ke Gale, ženě Salvadora Dalího. Tedy k ženám, které měly patrně značný vliv na velké koncepce a dílo svých manželů, ale samy zůstávaly spíše skryty.
Jiří Kolář ji uvedl mezi českou intelektuální elitu a experimentující umělce, někdy se účastnila i jeho pověstného "semináře" u stolu v kavárně Slavia. Také její tvorba patří do okruhu dobývání nových estetických území - ale zároveň je z ní cítit hravost a právě jakási "pokora".
Narodila se 24. března 1923 v Terezíně. S Jiřím Kolářem se seznámila v polovině 40. let, v roce 1949 se vzali a dlouhá léta spolupracovali a vytvářeli i společná díla. Několik let po Kolářově emigraci nicméně manželé žili v odloučení. Básníkovi nebyl umožněn návrat a Bělu za ním úřady pustily až v roce 1985.
Vlastní tvorbě se Kolářová věnovala od poloviny 50. let. V době, kdy se zotavovala po tuberkulóze, se začala zabývat fotografií; zaujala ji městská periferie a poetika podobná Skupině 42.
Záhy ale zavrhla "fotografii zobrazující" a soustředila se na experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Světelné přeludy zachycené na fotografický papír nazývala umělé negativy a postupně k nim přidávala i svět drobných předmětů.
To už ale začínala fotografii opouštět a v polovině 60. let Kolářová přestala být spokojena s jejími možnostmi úplně. Jako finální dílo zvolila asambláže tvořené geometrickým uspořádáním drobných předmětů. Vytvářela obrázky z kancelářských sponek, sirek, žiletek, patentek, bižuterie či vzorků kosmetiky.
Od poloviny 70. let se v její tvorbě objevily i rozměrné kresby vytvořené líčidly a tělesnými doteky, řada užitých materiálů byla "příznačná pro ženskou existenci". Autorka tak jimi z dnešního pohledu vnesla do tuzemského umění feministický či genderový aspekt, který tehdy ještě ani nebyl pojmenován.
Slovy kunsthistoriků Běla Kolářová patřila k nepříliš četným českým výtvarníkům, kteří dospěli až ke krajní geometrické abstrakci hraničící s minimalismem; v souvislosti s její tvorbou se mluví také o neo-dadaismu i konstruktivismu. Už v 60. letech se účastnila několika zásadních výstav.
Přes svoji originalitu ale zůstávalo její dílo stranou širšího zájmu publika. Svoji tvorbu začala soustavněji prezentovat až po návratu - od 90. let a většinou v mimopražských galeriích. V roce 2006 jí nicméně zmíněnou větší výstavu uspořádala Národní galerie v Praze.
Před třemi lety se spolu s Jiřím Kovandou a Kateřinou Šedou - tedy umělci o generaci, respektive o dvě mladšími - zúčastnila jako jedna z mála českých autorů prestižních Document v německém Kasselu.
Jiří a Běla Kolářovi - pár symbolizující dědictví i pokračování české kultury - také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím než Kolář zemřel, pořádali v roce 2001 ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel. Tuto kolekci spolu s některými vlastními díly v roce 2002 věnovali pražskému Museu Kampa, které založili manželé Jan a Meda Mládkovi.
