Praha - Ve věku 75 let zemřela významná básnířka a překladatelka Viola Fischerová. Autorka náležející ke generaci tzv. šestatřicátníků, kam patří i Václav Havel, podlehla na onkologickém oddělení v pražské motolské nemocnici těžké nemoci.
"Václav Havel navštívil předvčírem Violu Fischerovou v nemocnici a rozloučil se s ní. Věděl, že je nevyléčitelně a těžce nemocná, přesto ho její dnešní úmrtí zasáhlo. Znali se od mládí a patřili k téže umělecké generaci," řekla Havlova tajemnice Sabina Tančevová.
Fischerová se narodila v Brně v rodině filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894-1973), prvního rektora na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Její nevlastní sestrou je básnířka Sylva Fischerová. Viola po studiu slavistiky na univerzitách v Brně a Praze pracovala v 60. letech v literární redakci Československého rozhlasu.
V roce 1968 odešla se svým budoucím manželem Pavlem Buksou - jenž se proslavil jako spisovatel pod pseudonymem Karel Michal - do Švýcarska. Zde pracovala jako asistentka režie, učitelka a garderobiérka. V letech 1972 - 1977 absolvovala na zdejší univerzitě germanistiku a historii.
Po smrti manžela v roce 1984 odešla do Německa a spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa a časopisem Svědectví. Znovu se vdala; až od roku 1994 žila v Praze. Clé její básnické dílo je poznamenáno zkušenostmi z emigrace, k níž se váží i témata uplývání a smrtí.
"Píšu proti věcem, které mě nějak tísní a zraňují, s kterými ale mohu udělat něco právě jen v poezii - i když v jiné dimenzi. Nejsme schopni uchopit přítomnost - přítomný okamžik, protože nám do ní neustále vstupuje minulost nebo podmíněné tušení budoucnosti," popsala svou poezii v rozhovoru pro Festival spisovatelů Praha.
Psát poezii začala Viola Fischerová už na gymnáziu. Její první sbírka Propadání nemohla v roce 1957 vyjít, oficiálně tedy debutovala až roku 1993 sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu. Celkem jí po revoluci jí vyšlo devět básnických sbírek - mimo jiné Babí hodina, Odrostlá blízkost, Nyní, Předkonec či Písečné dítě. Její verše byly přeloženy do několika jazyků, kromě básnické tvorby psala pro rozhlas.
Dvakrát získala cenu Magnesia Litera: poprvé v roce 2006 za knihu Co vyprávěla dlouhá chvíle (v kategorii Nejlepší kniha pro děti a mládež) a druhou převzala letos za za sbírku poezie Domek na vinici z nakladateltsví Fra. Pro knihu, která je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo tu již nejsou, autorka zvolila motto ze své předcházející knihy Písečné dítě: „Jak křehké jsou stěny / mezi bylo není / a jsem."
| Porota Magnesie o nominaci Domku na vinici |
"Pozdní debut umožnil autorce plně se soustředit na to nejpodstatnější v lidském osudu, klást váhu na hledání odpovědí k položeným otázkám po smyslu bytí, partnerských vztahů, lásky. Třebaže její volný verš se čím dále tím víc prohlubuje při uvědomování si konečnosti do mollovějších elegických tónin, i při reflektování tragična je prost rezignace, a naopak nabízí čtenáři možnost souznít v laskavém porozumění. A načerpat energii při poznání univerzálnosti lidského bytí."
