reklama
 
 

Zemřela Adriena Šimotová, první dáma české výtvarné scény

19. 5. 2014 14:49
Známé malířce a grafičce bylo 87 let. Patří mezi významné představitele české výtvarné scény druhé poloviny 20. století, renomé má i v zahraničí.

Praha - V pondělí ráno zemřela ve věku 87 let významná česká malířka a grafička Adriena Šimotová.

Adriena Šimotová patří mezi přední představitele české výtvarné scény druhé poloviny 20. století, renomé má i v zahraničí. Tvorba Šimotové úzce souvisí s jejím životním osudem. Promítá do ní zkušenosti, radosti, ale i bolest a prožité tragédie.

Šimotová patřila k umělcům, kteří mohli v době normalizace vystavovat svá díla jen neoficiálně. Přesto o její tvorbě věděli i v zahraničí, v roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani. V roce 1991 byla vyznamenána Rytířským řádem za literaturu a umění ve Francii, později byla oceněna i doma.

V roce 2005 dostala jako jedna z prvních cenu ministra kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Šimotové si ale vážili i její kolegové včetně mladých výtvarníků, o tom svědčí například udělení ceny pro umělce starší 35 let, kterou Šimotová získala také jako jedna z prvních a která vznikla jako protiváha většiny tuzemských výtvarných cen určených mladým umělcům.

Její lyrické obrazy z 60. let byly blízké informelu. Malovala figurální náměty, zabývala se i krajinou, ale později se definitivně vrátila k figuře.

Dílo Adrieny Šimotové je tak intenzivní už jen tím, že díky přirozené a plynulé kontinuitě je minulým svědectvím i aktuální, přítomnou výpovědí autorky zároveň. Nemluvě o tom, že osobní v případě Šimotové zdaleka neznamená sentimentální.

V 70. letech znamenala velký zlom v osobním i tvůrčím životě Šimotové smrt jejího manžela, malíře Jiřího Johna (1923 - 1972). V posledních letech také smrt syna ji přivedly k intenzivnějšímu zkoumání vlastního nitra.

Opustila klasickou malířskou techniku a jako základní výrazový prostředek zvolila přímý fyzický dotek. Přešla k instalacím a prostorovým realizacím a zaměřila se na lidskou figuru a tvář.

"To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti," přiznávala Šimotová. Ale dodávala, že její východisko bylo vždy pozitivní. "Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není málo," vyznala se výtvarnice.

Pracovala s textilem i papírem, který prořezávala, muchlala, různě drásala a tvarovala. Vznikly tak křehké papírové sochy - obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru.

Krizi po manželově smrti v 70. letech překonala prací. Tehdy změnila i své výrazové prostředky. Přestala malovat. "Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem," popsala nový styl založený na fyzickém doteku.

Začala pracovat s kresbou, prostorem a zaměřila se na lidskou figuru a tvář. Využívala textil a další materiály, především papír, který prořezávala, muchlala, drásala a tvarovala do křehkých papírových soch. Vznikaly tak otisky člověka - tváře, dlaní, chodidel i celého těla, závěsné reliéfy složené z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru, malby na skle technikou pigmentu.

Přestože v posledních letech byla Šimotová limitována fyzickými možnostmi svého těla, tvořit nepřestávala, stále vznikaly nové práce zobrazující lidské tělo - tím jemnější a niternější, čím těžší bylo pro autorku se pohybovat.

Před třemi lety měla u příležitosti pětaosmdesátých narozenin výstavu v Museu Kampa, kde byly starší práce, společně s Galerií Rudolfinum, která uvedla právě tehdejší nejnovější díla.

autoři: ČTK, Kultura | 19. 5. 2014 14:49

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama