Praha - Ve věku 84 let zemřel v úterý svérázný fotograf Miroslav Tichý, který se proslavil až na sklonku života svými potají nasnímanými obrázky žen z Kyjova, kde žil. Autorovo úmrtí oznámil Roman Buxbaum - Čechošvýcar, který stál jako jweden z prvních za jeho pozdní kariérou. Tichý zemřel několik týdnů poté, co se výběr z jeho díla představil na Staroměstské radnici na první velké pražské výstavě.
Čtěte také:
Šmírák Tichý si zasloužil lepší výstavu než katalog těl
Šmírák Tichý tyje z upírské podstaty fotografie
Praha poprvé pořádá výstavu voyeurovi Tichému
Miroslav Tichý čili Jak vyrobit umělce
Autorův příběh je dnes už dobře známý; ostatně tvoří nezbytnou součást mýtu, jenž vznikl kolem jeho osoby a díla. Ústředním prvkem je na okraji společnosti žijící autor, který si vlastnoručně vyrábí primitivní fotoaparáty z nejrůznějších materiálů a předmětů a s nimi pak fotí.
Hlavním, vlastně jediným předmětem jeho zájmu byly ženy, dívky, slečny, nejlépe spoře oděné. Přesněji řečeno nejde ani tak o celé ženy, jako spíš jejich jednotlivé partie - nohy, poprsí, zadky, rozkroky, sukně, šortky (právě tento maniakální zdůraznila pražská výstava).
Fotografie pořizované od 60. let do konce minulého století (obůlíbené bylo taní koupaliště) jsou „postiženy" silnou stylizací, nekvalitou "domácích objektivů" i nedbalým vyvoláváním a zpracováváním zvětšenin. Výsledkem jsou přitom efektní, otrhané, flekaté, špatně ustálené snímky, které Tichý podle všeho ani nezamýšlel vystavit, nebo s nimi dokonce obchodovat. Každopádně si jich příliš nevážil.
Přesto se z neznámého skoro-bezdomovce stala ikona české fotografie na zahraničním trhu. Tichého dílo se díky činnosti několika obchodníkům s uměním dostalo z krabic jeho kyjovského brlohu na mezinárodní scénu a vydělává částky v řádech desetitisíců eur.
Není pochyb, že důvodem je Tichého příběh. Umělec na pokraji společnosti i šílenství; malíř, který opustil svůj obor; vyhnán režimem z ateliéru žije ve špíně, holduje alkoholu. Věnuje se vytváření fotografií s živočišným nábojem, jako stalker pronásleduje ženy a dívky z celého města. Detaily těl zachycuje v reáliích komunistického maloměsta šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let.
Už tahle část příběhu by byla lákadlem. Druhou částí story je technické provedení - Tichého fotografie jsou esencí manuální výroby. K tomu se přidalo také idelání načasování: story přišla právě v okamžiku, kdy digitální technologie prakticky vymazaly klasickou fotografii.
Tichý sám zřejmě o žádný "svůj příběh" nestál. Legendu, jež spíše škodí nepředpojatému přemítání o jeho díle, za něj paradoxně vytvořili jiní. Nicméně na druhé straně - bez oné story bychom o Tichém nejspíš ani nevěděli.
Hlavně zahraniční kurátoři a insituce vyznávají pohled na Tichého coby poetického a spontánního umělce, který nepracuje v sepětí s uměleckým světem, ale v ústraní „sbírá malé okamžiky". K tomu se často přidává i motiv východoevropského divouse i jakéhosi "uměleckého boje" proti komunismu.
Naopak část domácích kurátorů zastává podobně vyhrocený postoj s opačným znaménkem. "Tichého umění" je podle nich konstrukce. A galerijní provoz a umělecký byznys, které by měl autor svou "čistotou" demaskovat, tady jen znovu ukazuje svou sílu a manipulaci.
Neznamená to, že všichni kritici "mýtu něžného barbara" a priori odmítají i Tichého dílo. I ti negomatičtí však namítají, že Tichého fotky jako výsledek vlastně nezajímaly; jeho "amatérství" bylo protikladem estetického záměru a motorem jeho prací byla hlavně sexualita, kterou ale mnozí vytěsňují ve prospěch kurátorských konceptů a vznešenějších impulsů.
Příliš jednoznačných příznivců Tichý doma neměl. Asi nejvstřícnější názor vychází z pozice média, jež autor používal, a míní, že "Tichý není pouze kurátorským vynálezem, ale ani fotografem, kterému má význam udílet ceny jakožto kunsthistorické štemply - neboť esence jeho tvorby tyje z něčeho v neutrálním slova smyslu primitivního, z upírské a voyuerské intence fotografie".
Na jednom se ale nyní všechny tábory asi shodnou: Tichého smrt ještě zvýší hodnotu jeho fotografií.
Veřejnosti toho kyjovského podivína poprvé představil zmíněný umělec a psycholog Buxbaum v roce 1989. Mezinárodní proslulost Tichého stvrdily bienále v Seville (2004) a fotofestival v Arles (2005). V roce 2006 byl představen ve vlasti - výstavou v Brně a monografií, kterou vydal Torst.
V roce 2008 Tichému uspořádalo výstavu Centre Pompidou v Paříži; jen letos byly Tichého snímky vystaveny v Haagu, New Yorku a San Franciscu, loni v Galerii Jiřího Švestky v Berlíně a v galeriích v Rakousku, Německu a Španělsku.
Ani tento přehled význačných štací ale nemá naznačovat, že zahraniční teoretici i provozovatelé umění jsou k "výrobě fenoménů" jaksi obecně náchylnější než ti domácí. Jde o konkrétní ukázku, jak také funguje současný trh s uměním - i když tu může hrát svou roli, že právě za hranicemi je tento byznys mnohem rozvinutější a má víc zákazníků.
Nicméně podmínkou pro podobné "manipulace" - ať za nimi stojí obchod či objevitelské ambice - je spíš bezpečná vzdálenost od zdroje a exotičnost, která zafunguje na publikum i potenciální kupce. Ostatně kdyby to měla být úvaha o národní povaze, pak Tichého vzývaný i kritizovaný objevitel Buxbaum je přece Čechošvýcar.
