Londýn - Když Pablo Picasso vzpomínal na své dětství, vyprávěl, jak ho maminka přesvědčovala, že v životě dokáže, co si zamane. Pokud se dá k armádě, stane se generálem, pokud se stane knězem, dotáhne to na papeže, říkala. A protože rodiče mají vždycky pravdu, Picasso dovětil, že si zvolil dráhu malíře a stal se Picassem. Jak se to stalo, vypráví skromná, ale působivá výstava Becoming Picasso v londýnské Coutrauld Gallery.
Pablo Picasso zemřel před čtyřiceti lety, 8. dubna 1973.
"Na tomto projektu jsme pracovali téměř čtyři roky a výsledkem je výstava, na kterou jsou návštěvníci naší galerie zvyklí - precizní selekce obrazů soustředící se na jedno konkrétní období, které bylo něčím přelomové," uvedl Ernst Vegelin, ředitel Courtauld Gallery, k výstavě, která potrvá do 26. května. Nelze než mu dát za pravdu, všechny vystavené obrazy vznikly v roce 1901.
Totálně nepřipravený Picasso
V prvním roce dvacátého století vystavoval tehdy devatenáctiletý Picasso v Paříži na pozvání vizionářského sběratele a obchodníka s uměním Ambroise Vollarda. Ten geniálně vycítil potenciál nastupujících malířů a rukama mu prošla všechna důležitá i méně důležitá jména moderního umění. Picasso přijel do Paříže totálně nepřipraven. Pod paží měl pár pláten a do začátku výstavy zbývalo něco málo přes měsíc. Pro někoho úzkostlivá situace, pro Picassa výzva. Pronajal si ateliér na Montmartre a občas dokončil i tři plátna denně. Vystaveno jich nakonec bylo šedesát čtyři.
Byla to teprve jeho druhá návštěva Paříže a plátna odrážela aktuální dění v "hlavním městě umění." Mladý Picasso vstřebal a přepracoval motivy a styly kolegů. Trpasličí tanečnice je provokativní odpovědí na Degasovy baleríny, motivem má blízko i k Toulouse-Lautrecovým výjevům ze světa kabaretů a cirkusů. Barva již zaschla, energie a elán, s nimiž byla namalována, z pláten téměř odkapává dodnes.
Neskrývanou poklonu kolegům složil Picasso v obraze Modrý pokoj, jehož scéna je zasazena do malířova ateliéru. Motiv koupající se ženy je typický pro Degase, nad postelí visí Toulouse-Lautrecův plakát May Milton (1895). Nereálná perspektiva, silné tahy štětce a barevnost nezapřou inspiraci Van Goghem a Gauguinem.
Tehdejší kritiky zaujal autoportrét Já, Picasso (Yo - Picasso). Jako by autor vyhlásil, že našel vlastní styl, když nad podpis napsal velkými písmeny Yo, což ve španělštině znamená já. Právě tehdy se začal podepisovat typickou signaturou, která se později stala jeho obchodní značkou. Picasso s odhodlaným výrazem vystupuje z černého pozadí, zdobí ho honosná oranžová kravata a bílá košile. Ta byla v záchvatu tvořivosti barvou jen naznačena, většinu výplně tvoří bílé plátno.
Výstava u Vollarda měla úspěch a nového majitele našla přibližně polovina pláten. Picasso se ale nenechal ukonejšit a v druhé polovině roku 1901 se vydal úplně jiným směrem. "Vypadá to, jako bychom tu vystavovali tři umělce, nebo alespoň průřez kariérou jednoho. Všechny obrazy přitom vznikly v témže roce," žasne Dr. Ernst Vegelin nad Picassovým stylovým veletočem. Nebyla to ale jen touha okusit nové vody, která Picassa nutila k proměně stylu.
Casagemas v rakvi
Ještě v Madridu, těsně před odjezdem do Paříže, se Picasso dozvěděl o dramatické smrti svého nejlepšího přítele. Dvacetiletý básník a malíř Carlos Casagemas pozval sedm přátel do kavárny Hippodrome v Montmartre, aby se s ním mohli rozloučit před jeho údajným návratem do Barcelony.
Večer se chýlil ke konci, Casagemas vstal od stolu, namísto očekávaného proslovu ale vytáhl revolver a vystřelil po milované dívce, která ho krátce předtím odmítla. Minul, načež si přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl kohoutek. Tou dívkou byla Germaine Pichot, která se později objevila například na plátně Tři tanečnice (1925).
Vystavený obraz Casagemas in his Coffin je intimní výpovědí malíře o ztrátě přítele, nejspíš by se dal nazvat i meditací, nejspíš by se dal nazvat meditací nad smrtí obecně. Casagemas leží v rakvi, propadlé tváře vylévají stíny stejně jako těžká víčka. Dojemný obraz se nese v barvě, která předznamenala Picassovo první ucelené období.
"Bylo to přemítání o Casagemasovi, které mě přivedlo k modré," řekl o pětašedesát let později francouzskému novináři Pierru Daixovi. Bylo to vůbec poprvé, kdy Picasso obraz někomu ukázal.
Casagemasova smrt naplnila Picasovu tvorbu melancholií. Obrazy jsou niterné a jazykem předjímají vývoj, kterým se umění vydalo do 20. století. Harlekýni i matky s dětmi vystupují jako osamělé charaktery hledící do prázdna, pozornost je soustředěna na jejich nitro. Pro inspiraci Picasso chodil do ženské věznice Saint-Lazare, kde byly v mizerných podmínkách vězněny bývalé prostitutky, mnohdy těžce nemocné, se svými dětmi.
Cestu, kterou Pablo Picasso toho roku ušel, nejlépe ilustrují oba vystavené autoportréty. První ukazuje sebevědomého malíře se staromistrovskými atributy, druhý, jen o pár měsíců starší, oplývá až munchovským nádechem.
Neprávem opomíjená galerie
Výstava zabírá jen dvě místnosti, stálá sbírka galerie jí ale poskytuje přebohatý kontext. Degasovy balerýny a koupající se akty najdete na stejném patře, o poschodí níže visí nad krbem plátno od Toulouse-Lautreca. Vedle něj je Van Goghův autoportrét se zabandážovaným uchem, ve stejné místnosti je i uhrančivé plátno Nevermore (1897) od Paula Gauguina.
Becoming Picasso
14. února až 26. května 2013
The Courtauld Institute of Art
Somerset House, Strand, London WC2R 0RN
Otevřeno denně od 10.00 do 18.00
vstupné do galerie je 6 £, každé pondělí 3 £
Courtauld Gallery svou neuvěřitelnou sbírkou vysoko převyšuje galerie podobných parametrů, návštěvníky Londýna přesto bývá neprávem opomíjena. Ti dají přednost výstavním domům typu Tate nebo National Gallery, od níž je Courtauld Gallery paradoxně vzdálena jen pár minut chůze.
Tradici galerie založil v roce 1932 Samuel Courtauld svou štědrou sbírkou převážně francouzských impresionistů a postimpresionistů. Katalog galerie se významně rozrostl díky darům v průběhu 30. let, po druhé světové válce přibyl nezanedbatelný počet pláten starých mistrů. Tehdejší dědictví zahrnovalo například renesanční skvost v podobě obrazu Adam a Eva Lucase Cranacha a téměř třicet Rubensových olejů.
Nejen obrazy je Courtauld Gallery unikátní. Bohatě zdobené interiéry pokojů v Somerset House působí víc než galerie jako luxusní byt nebo studovna. To dělá kontakt s mistrovskými díly napříč historií výtvarného umění nečekaně silný a zároveň příjemně uvolněný.
