reklama
 
 

Zemřel Irving Penn, fotograf asketické strohosti

8. 10. 2009 12:20
Dvaadevadesátiletý tvůrce pracoval do posledního dne

New York - "Fotografování koláče může být umění," zní nejcitovanější výrok Irvinga Penna, mistra fotografické strohosti a obrazově asketické jednoduchosti, který zemřel ve středu 7. října ve svém newyorském bytě ve věku 92 let. 

Ačkoli se nejvíce proslavil jako módní fotograf, který počátky kariéry spojil s časopisy Harper's Bazaar a Vogue, v jeho stylu vždy převládala precizní čistota a koncentrovanost na téma, které ani neglorifikoval, ani od něj neodváděl pozornost přehnanými efekty.  

To se projevilo i na jeho vůbec první obálce pro Vogue z roku 1943, kdy vytvořil zátiší z kožené kabelky, béžové šály, rukavic, pomerančů a citrónů naskládaných do tvaru pyramidy.

Penn si již od počátků vytvořil strategii, která vydělovala předměty, modely i portrétované z jejich přirozeného prostředí: pracoval takřka výhradně s nenápadným jednobarevným ateliérovým pozadím. Nezáleželo, zda se jedná o slavné herce, umělce, sanfranciské hippies nebo dělníky či původní obyvatele Nové Guineje, Penn na jakémkoli místě vždy improvizoval fotografické studio.

Šlo o radikální rozchod s tehdejší opulentní estetikou; na Penna mělo v tomto ohledu velký vliv spolupráce s Alexejem Brodovičem, od roku 1938 uměleckým šéfem Harper's Bazaaru, a také zaujetí pro technicky precizní tvorbu fotografů soustředěných kolem skupiny f64 (Ansel Adams, Edward Weston).

Ten přístup z něj udělal hvězdu, které ročně ve Vogue připadlo na 300 stran. Penn sám ale svůj úspěch definoval jinak.

"Spousta fotografů si myslí, že jejich klient je ten portrétovaný. Mým klientem je ale žena z Kansasu, která si prohlíží Vogue. Snažím se ji fascinovat, podnítit, uspokojit. Strohé portréty možná nejsou největší zábavou na světě pro portrétovaného, ale mohou být enormně zajímavé pro čtenáře," uvedl v interview pro New York Times v roce 1991.

Že to opravdu nebyla žádná sranda, mohly potvrdit i celebrity jako Miles Davis, Spencer Tracy nebo Pablo Picasso, které musely s Pennem kolikrát strávit v jeho ateliéru celé dlouhé hodiny - dokud je nedonutil odhodit masku a nepořídil portrét, s nímž byl spokojen.

K absolutní dokonalosti se přiblížil v roce 1975, kdy na kontroverzní přehlídce v MoMA vystavil 14 velkoformátových fotografií cigaret a oharků. Což kritiky rozdělilo v hodnocení od nadšených oslav monumentalizace banálních věcí až k obviňování z naprosté zahleděnosti do sebe.

Penn však pokračoval dál a námětem se mu brzy staly i zbytky potravin, plesnivějící jídlo nebo odpadky z newyorských ulic.

Střízlivou kompozici a aranžmá Penn vyvažoval úzkostlivou péčí, kterou věnoval zvětšeninám. Sám nanášel na papír platinové roztoky, aby docílil zamýšleného lesku. Přitom exkluzivní technika platinových tisků byla pro svoji náročnost masově opuštěna již začátkem dvacátého století, platinu nahradilo až padesátkrát levnější stříbro.

"Během těch let jsem musel strávit tisíce hodin se štětcem v ruce. Mlčky jsem nanášel roztok na každý papír v naději, že se dočkám perfektní zvětšeniny," přiznal v roce 1991 ve své knize  Passage: A Work Record.

"Nikdy nepřestal pracovat," prohlásil po Pennově smrti jeho přítel Peter MacGill, jehož galerie Pace-MacGill fotografa zastupovala. "Mohl se vrátit k podobným tématům, ale nikdy je neviděl stejně."

Penn patřil k nejvlivnějším fotografům dvacátého století, série jeho třinácti fotografií se bude dražit ve čtvrtek v Chrstie's a vyvolávací cena by se u některých mohla pohybovat mezi 40 a 60 tisíci dolary. Jeho snímek Cuzco Children byl loni vydražen za 529 tisíc.

autoři: Pavel Turek, tur | 8. 10. 2009 12:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama