Člen činohry ND zemřel ve středu večer po dlouhé těžké nemoci v nemocnici v Kladně. V lednu mu bylo 55 let.
Boris Rösner byl složitá osobnost; jasným názorem na divadlo mnoho lidí iritoval, a kdo s ním nesouhlasil, často slyšel od tohoto herce velkých gest nelichotivá slova. Jak se sám několikrát vyjádřil, alfou a omegou v herecké práci pro něj bylo sexuální napětí mezi mužem a ženou, které herce nutí k maximálním výkonům.
"Navenek jsem posuzován jako extrovert, suverén, někdy nepříjemný - ano, neberu si servítky - a jako ten, co je prý na ženský. Ale ve skutečnosti se stydím," mírnil však tato slova sám Rösner, jenž se angažoval během listopadové revoluce a vše pak skepticky komentoval slovy: "Že vývoj půjde pomalu, že neumíme žít v demokracii, to se dalo očekávat."
Onemocnění ho odvolalo z herecké práce loni v květnu. Na prkna se vrátil ještě jednou - když předával Cenu Thálie jako její předchozí nositel za roli Harpagona v Moliérově Lakomci.
První angažmá našel v Liberci, hrál v Městských divadlech pražských a od roku 1987 byl sólistou Národního divadla. Sólistou v tom pravém slova smyslu: režiséři ho obsazovali jen do hlavních rolí. Z těch posledních to byl Othello, Antonius v Shakespearově Antoniovi a Kleopatře (zde se šťastně setkal s Evou Salzamannovou, herečkou stejného výrazu), Mefisto ve Faustovi nebo Malvolio ve Večeru tříkrálovém.
Diváci Rösnera vnímali hlavně jako herce vážných kusů, a proto byla překvapením jeho komická kreace v Moliérově Lakomci - v jak jinak než ústřední úloze Harpagona. Ta byla i jeho poslední.
Z Rösnera-komika nebyli udivení jen diváci, u kterých sklízel veliký aplaus, ale i kritici, kteří ho za Harpagona korunovali hned třemi poctami: kromě Thálie i Cenou Divadelních novin a Cenou Alfréda Radoka. Pro Rösnera, už tehdy vážně nemocného, to muselo být velké zadostiučinění za to, že veškerou sílu věnoval "jen" divadlu, přesto se proslavil a získal respekt.
Konec však nebyl šťastný. Ke zdravotním komplikacím se přidala plicní choroba. Premiéra Pygmalionu na domovské scéně už musela být odložena a Rösnerovu roli narychlo přezkoušel Igor Bareš.
Televize a film mu naopak nedaly velké příležitosti, natočil povedenou inscenaci Milenec lady Chatterleyové se Zdenou Studénkovou, objevil se v seriálech Případy detektivní kanceláře Ostrozrak nebo Drákulův švagr, ale jeho robustní expresionistické herectví se filmovým režisérům nehodilo.
Rösner naopak vynikal jako interpret čteného textu, často spolupracoval s rozhlasem a vystupoval v divadle Viola či Lyře Pragensis.
Narodil se 25. ledna 1951 v Opavě a jako herecké dítě se na jeviště dostal prvně už jako batole. Jak často říkal, nad jeho kolébkou nestály sudičky, ale herečky. Zpočátku také sice koketoval s medicínou, ale nakonec skončil na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Absolvoval ji v roce 1973 a později měl touhu být děkanem školy; ale to se mu nesplnilo, stejně jako jeho zájem vést činohru Národního divadla.
Výraznou stopu však zanechal na svých žácích jako pedagog a herecké povolání sobě ani studentům nijak neidealizoval. Občas o něm dokonce říkal, že to je duševní prostituce. "Herectví a sláva jsou pomíjivé. Vlezete na jeviště v sedm hodin a v deset představení končí. Když vyrobíte poličku a nebo vysekáte elektřinu, tak to tam zůstane," řekl jednou.
Přesto byl přesvědčen, že herec má divadlu obětovat vše, co může. Boris Rösner to sám tak dělal.
