reklama
 
 

Výtvarník Sýkora se rozvedl s přírodou, aby s ní mohl vytvářet geniální levobočky

30. 3. 2019 15:11
Klíčový český poválečný malíř Zdeněk Sýkora s láskou opakovaně vysklíval rám, ve kterém malba organizuje přírodu dle pragmatických lidských potřeb. Ve zkratce lze říci, že abstrahující demiurg, jenž žil v letech 1920 až 2011, se rozvedl s impresionisticky vnímanou přírodou, aby jejího vlastního výtvarného génia vedl k plodnosti a svobodě.

Právě na Sýkorův vztah k přírodě se soustředí aktuální retrospektiva jeho děl v pražské Galerii Zdeněk Sklenář, která v prodlouženém termínu do 27. dubna představuje necelých padesát Sýkorových obrazů a fotografií.

Hlavní předností výstavy je - i vzhledem ke zdůrazněnému vůdčímu motivu - její komorní otevřenost. Expozice se sice volně odvíjí k autorově pozdnímu dílu, Linii č. 199 z roku 2000, do chronologického řazení nicméně neustále skáčou starší a jakoby zpátečnické krajinomalby. Na první pohled mezi všechny ty abstraktní kompozice, struktury a linie nepatří. Jejich sousedství však odhaluje niterné souvislosti, jež rozvité struktury mají tendenci beze stopy vstřebat.

Výstava takto fyzicky akcentuje téma formulované v necelé třicítce stručných komentářů, přibližujících Sýkorovo výtvarné uvažování: totiž že malíř, jenž proslul především geometrickými kompozicemi, se neustále vracel k přímé zkušenosti se svébytnou lounskou krajinou. Jen tuto zkušenost překládal do čím dál elementárnějšího jazyka.

Výstižnými slovy samotného Zdeňka Sýkory, jak řekl roku 1995 v rozhovoru s Vítem Čapkem: "Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly. Z pocitu krajiny vedla moje cesta k umění. Nemám důvod ji opouštět."

Když prý Sýkora došel k programovým strukturám, uvědomil si, že jsou převedeným vyjádřením toho, oč usiloval v raných impresionistických plátnech. "Obrazy, které maluji v přírodě, mají v poslední době svou vlastní strukturu, ale respektují výchozí pocit. Posunuji jejich formu k co největší syntetičnosti a jednoduchosti. Nyní jsou redukovány jenom na linii horizontu jako hranici styku hmoty země s hmotou prostoru. Je to proces podobný přechodu od makrostruktur k liniím," pravil.

Nezpřetrhaná provázanost těchto aspektů zřetelně vystupuje na povrch právě na současné výstavě. Ta však díky své přehlednosti dovoluje číst Sýkorovo dílo i pozpátku. Stačí změnit úhel pohledu, o pár kroků poodstoupit: už v raných surrealistických a "barokních" fotografiích a avantgardních krajinomalbách vyniká Sýkorův smysl pro architektonické uchopení barvy, ovlivněný zejména Paulem Cézannem a Henrim Matissem, vedoucí až k osvobození tvaru jako elementárního prvku a k následné kombinatorice 60. let, poznamenané pro změnu Paulem Kleem.

Stejně tak je mimochodem vidět, jak instinktivně Sýkorovi nesedlo impresionistické a kubistické tvarosloví.

Zdeněk Sýkora byl každopádně mistrem v odečítání (v obou významech toho slova) a podchycení podstaty nazíraných fenoménů. Příznačný je na výstavě jeho přechod od makrostruktur k liniím, zrcadlící se v pastózních obrazech z lounského okolí a kompozicích evokujících ruského malíře Serge Poliakoffa.

Sýkora intuitivně nazřel, že to, co se v makrostrukturách děje mezi prvky, lze převést do společného jazyka linií. Že jejich vlastní krajní případy kulovitých struktur představují "výchozí body linií, které nemají prostorové lineární pokračování".

K liniím tak došel jako k elementární šroubovici malované přírody, která se začala chovat podobně jako DNA přírody skutečné. Teoretik Jindřich Chalupecký kdysi Sýkoru nenazval "hymnikem přírody" bezdůvodně. Autorovy lineární obrazy, tolik příbuzné genetickému či fyzikálnímu chápaní světa, rozvíjejí tvořivé principy podivuhodně souladné se stavebními principy mikro- i makrokosmu; snad jim propůjčují euforickou volnost, jako by svět neznal neděle a odmítl odpočívat se svým stvořitelem.

Jen v největší stručnosti připomeňme, že tento postup vedl Sýkoru k využití počítačového algoritmu, který původně intuitivní práci s opakováním a různěním strukturálních elementů výrazně zdokonalil. Sýkora tak své obrazy rozvíjel z náhodných či částečně vymezených "partitur", soustav náhodně generovaných čísel, jejichž hodnoty určovaly velikost, barvu a orientaci jednotlivých prvků či lineárních úseků.

Sýkorovy obrazy proto nelze označit za naprogramované, jak se občas dělo. Naopak. Výtvarník, který nijak neskrýval posedlost náhodou coby zakládajícím stavebním prvkem své tvorby, až prostřednictvím ručně malovaných obrazů doslova překládal a komponoval nesouvisející hodnoty do souladného systému, stejně jako je každý žijící tvor nikoli výsledkem, ale smyslem organické kombinatoriky.

To se každopádně více méně vše může divák dozvědět na výstavě, kde je k nahlédnutí i výběr z galerií vydaných katalogů. Co stojí za dodatečnou zmínku je klasický rozměr Sýkorových obrazů a jistá souvislost, která vyniká až s jejich zráním v digitálním věku.

Postřeh německého novináře Hanse-Petera Riseho, že Sýkora chápe "užívání počítačů ve své malbě stejně jako Michelangelo užívání kružítka", působí přesně.

Pozoruhodná je vzdálená příbuznost Sýkorových linií s renesanční koncepcí takzvané hadovité figury, spirály, jež byla vnímána nejen jako signatura ladného, svobodného a v nemenší míře živoucí pohybu, ale také jako spirituální trajektorie. Čára ostatně není nikdy jen tak: "něco" jí vždy vede, stejně jako ruku, která čáru zakresluje. Sýkorovy obrazy jsou v tomto ohledu důsledným osvobozením čáry. Její geometrický charakter byl vrácen "duchu" matematiky.

Duch či duše se tedy neztrácí ze zřetele. Snad jen že v případě Sýkorových čar je důsledně "vegetativní". A právě tady lze autorovo dílo číst v perspektivě "devoluce", hledání poslední instance, kdy vlnící se linii ještě můžeme označit za živou, kdy pohyb, který máme před sebou, není pouhou syntézou či rozkladem, ale vůlí.

Zároveň v této perspektivě vyniká jistý paradox: není divné, že Sýkorovy harmonie náhod, siločáry a pole, mající tak blízko ke strukturální povaze samotné tkáně světa, tak dobře fungují v ploše a v případě řady architektonických využití slouží za chodník, dlaždice či tapetu, například na komínech odvětrání pražského Letenského tunelu?

I trojrozměrné objekty v posledku představují pouhá zakřivení plochy, jako by Sýkorovy obrazy vzdáleně asociovaly teorie holografického vesmíru. Návštěvník výstavy si to může sám vyzkoušet: jen pohlédne v ose "topologických" a "asymetrických" struktur až k linii na konci poslední místnosti. Dostavivší se šilhavá závrať jako by odhalila skutečnost, že nikoli struktury na zdech, ale vzduch a jeho průhledný objem je pouhou iluzí, jejíž tkanivo nevidíme stejně jako elektrony či třeba kmitající struny.

S takovou četbou Sýkorových obrazů pak souvisí další paradox: obrazy, mířící k čemusi jako nejjednoduššímu společnému univerzálnímu principu (Sýkora sám hovořil o "hranici možností výtvarné výpovědi"), volně přecházejí jeden ve druhý a vynucují si další a další generace. Názorně to vloni ukázala instalace umělce Františka Pecháčka ve videogalerii Nové scény Národního divadla.

Tato vlastnost odlišuje Sýkorovu intuici od abstraktních tendencí, jež chtěly obrazům zajistit autonomii tak ryzí, až je přirozeně rozpustily do monochromatických polí. Taková abstrakce od počátku tíhla k počátku malby jako k její smrti. Pomyslné "minimum" života Sýkorových obrazů se naproti tomu projevuje tím, že tyto obrazy nelze dokončit, ale pouze típnout, a k "hranici možností výtvarné výpovědi" se tak pouze přiblížit.

Díky tomu nabízí Sýkorovo dílo ve svém celku zkušenost, která v binárním věku není vůbec samozřejmou. Totiž že "velká kniha přírody" je sice slovy Galilea "psána jazykem matematiky", ale tento jazyk není digitální, nýbrž analogový.

Zdeněk Sýkora – Moje příroda

Kurátorka: Lenka Sýkorová
Instalace: Josef Pleskot
Galerie Zdeněk Sklenář, Schönkirchovský palác, Praha, výstava potrvá do 27. dubna.

V Sýkorově díle je znát schopnost pozorného vnímání jen pozvolně se měnící přírody, jež se přenáší i do pozdních liniových obrazů. Sýkory obrazy trvají dlouho, lze-li to tak říci, a samo jejich sledování diváka učí ztracenému umění trpělivosti. To nespočívá v poklidném čekání na jedničku či nulu, nýbrž v přijetí faktu, že se zcela jistě nedočkáme konce nepoddajné čáry.

Sýkorovy obrazy na aktuální výstavě nakonec skýtají ještě jeden prožitek závrati, tentokrát historické. "Když se podíváte na moje nebo Sýkorovy věci, tak je nelze posuzovat na základě doby a politiky, to si šlo svojí cestou," pronesl kdysi Sýkorův souputník Hugo Demartini, vysvětlujíc tak nečasový charakter jejich díla, jehož vlastní podstatou není nic jiného než zachycený průběh nepředvídatelných reakcí. A skutečně: Sýkorova Šikmá struktura z roku 1968 neví nic o pražském jaru, stejně jako Linie č. 58 z roku 1989 neví nic o sametové revoluci. Rozmáhají se až nelidsky. Slovy Michela Houellebecqa z románu Mapa a území: "Triumf vegetace je naprostý".

autor: Ondřej Váša | 30. 3. 2019 15:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama