Nově jsou zde vystaveny dvě stovky obrazů proslulého ilustrátora Zdeňka Buriana. Vedle indiánů a kovbojů také mamuti a praještěři, Mauglí s Baghírou, Hoši od Bobří řeky nebo Verneovo Ocelové město.
Výstava se jmenuje Širým světem. Nazvaná je podle časopisu, ve kterém Burian od třicátých let minulého století publikoval. "Do každého ročníku přispíval řádově desítkami ilustrací a ještě třemi čtyřmi velkými cestopisnými tably, která se jmenovala Země a lidé," vypočítává kurátor výstavy a galerista Jakub Sluka.
Přehlídku, která vychází ze sbírky jeho Retro Gallery a z dalších soukromých zápůjček, rozčlenil podle témat. Jsou tu ilustrace k dobrodružným příběhům Jacka Londona, Rudyarda Kiplinga či Karla Maye, k vědecko-fantastickým knihám Julese Verna či chlapeckému čtení Jaroslava Foglara.
Skici podle kostí
Obsáhlá je kapitola "paleoartu", tedy vědecky poučených výjevů s pravěkými zvířaty a lidmi. Burian na nich spolupracoval s vyhlášeným českým paleontologem Josefem Augustou.
"Burian chodil za Augustou do ústavu, tam si prohlížel kosti, dělal si skici. Augusta mu je opravoval," popisuje kurátor symbiózu malíře a vědce, která se otiskla do mnoha odborných knih. "Vycházela z nich řada světových paleontologů. Některé pravěké rekonstrukce jsou už samozřejmě poopravené, věda a výzkumy se vyvíjejí. V té době to však bylo naprosto ojedinělé," domnívá se Jakub Sluka a přidává příklad jedné inspirace. "Když se režiséra Stevena Spielberga ptali, co bylo předlohou k jeho Jurskému parku, řekl, že to byl jeden významný evropský malíř pravěku. Myslel Buriana," dodává.
Malířovo objevování pravěku přinášelo i hodně odpadu. "Říká se, že u Burianů se zatápělo skicami z pravěku. Měl štos pomalovaných papírů, které považoval za nekvalitní, zkušební kresby. Měl je na hromadě na podpal," cituje kurátor historku, ze které se dnešním sběratelům dělá mdlo.
Burian si o hodnotě svých prací nedělal velké iluze, obzvláště v meziválečné době ilustrace nepatřily k vysoko ceněným komoditám. "Ve třicátých letech, kdy ještě tisková reprodukce fotografií nebyla tak kvalitní ani obvyklá, brakovou literaturu běžně ilustrovali malíři," líčí kurátor.
"Burian vytvořil několik stovek obálek, hodně z nich je dnes nezvěstných. Originální malby se braly čistě jako pracovní nástroj k reprodukování, skončily většinou někde zapadlé, ani se autorům nevracely. Podle mě se to použilo a vyhodilo," popisuje dobové praktiky Sluka, podle něhož vydavatelství chrlila desítky brakových románů ročně. "Také ilustrátoři to brali jako spotřební věc. Teprve po druhé světové válce si toho lidé začali všímat, braková literatura a její ilustrace se staly zajímavým fenoménem."
Ve čtrnácti na Akademii
Výstava se věnuje i Burianově volné tvorbě, která se od jeho ilustrací příliš neliší. I bez zakázky, sám pro sebe maloval například Venuši věstonickou, výjev z pravěké vesnice.
Zdeněk Burian měl přitom nakročeno k velké umělecké kariéře. Pro neobyčejný talent byl už jako čtrnáctiletý chlapec původem z moravské Kopřivnice přijat na pražskou Akademii výtvarných umění. Výběrová komise, ve které zasedali Max Švabinský nebo Vojtěch Hynais, poslala Buriana rovnou do druhého ročníku.
Psal se rok 1919. On ale školu, kde mezi výrazně starší spolužáky nezapadal, do roka opustil. "Nedokončil ani ten druhý ročník," vysvětluje kurátor a jako hlavní důvod uvádí nutnost obživy.
Burian zpočátku nosil lidem na nádraží kufry, vypomáhal na stavbách nebo aranžoval výklady. První nabídku k ilustrování dostal, když mu bylo šestnáct let. Byla to kniha Dobrodružství Davida Balfoura a brzy následovaly další. "V Praze se uchytil také díky trampské partě, kterou si našel. Měl rád přírodu, jezdil s nimi za Prahu. Díky tomu a práci poměrně rychle překlenul dobu osamocení. Neztratil se ani se nedostal na šikmou plochu. Láska k trampingu ho ochránila," míní Jakub Sluka.
Podle něj se Zdeněk Burian nikdy necítil nedoceněný ani nelitoval, že se nestal akademickým malířem. "Myslím, že ho pohltila práce. Velmi si jí vážil. Měl štěstí na vydavatele, jeho obzor se rozšiřoval, oslovovali ho další a další. Neměl čas přemýšlet, jestli chtěl být umělec, nebo ne. Řemeslo, které špičkově ovládal a neustále piloval, ho dovedlo k nejlepším knihám, které mohl ilustrovat," popisuje Burianův vzestup Sluka.
Zátiší za hrnec sádla
Nakonec Zdeněk Burian vytvořil přibližně deset tisíc ilustrací, které jsou doložitelné, a neznámý počet děl volné tvorby. Zřejmě během války, kdy mnoho dobrodružných knih nevycházelo a on nedostával zakázky, maloval pro sebe.
Podle kurátora ale spousta obrazů vznikla kvůli výměnnému obchodu. "Někomu maloval zátiší s jelenem za hrnec sádla, jinému indiána na kanoi a dostal za to králíka. To bylo běžné. Mnoho Burianových obrazů není dodnes zmapovaných. Neustále se vynořují nové věci," říká kurátor a galerista, jenž má osobní zkušenost s identifikováním Burianových děl.
Zdeněk Burian: Širým světem
Obecní dům, Praha, výstava potrvá do 30. června
"Například jeden obraz objevila rodina v Plzni. Byl to zabalený předmět po jejich předkovi. Když obraz rozbalili, nevěděli, co na něm je - nějací kluci s indiánskou hlavou. Poslali fotku mailem do muzea Zdeňka Buriana ve Štramberku a tam málem omdleli, když zjistili, že jde o kultovní obálku knihy Hoši od Bobří řeky od Jaroslava Foglara. Sedmdesát let byla nezvěstná, nevědělo se, kdo ji má," popisuje Sluka a přidává další, méně radostný objev. "Jiný obraz dlouhé roky visel v jedné trampské klubovně, kde do něj trampové házeli nožem. Z toho obrazu ale nezbylo vůbec nic," uzavírá.
