Jejich autorka se ovšem posléze stala obětí kruté ironie: coby vášnivá čtenářka psala léta do šuplíku, než se její knihy staly v 80. letech bestsellery, aby nakonec přišla o zrak. Což ovšem zvládá s nadhledem. V neděli bude anglické spisovatelce, publicistce a dramatičce šedesát let.
Dávno před Bridget Jonesovou a v dobách, kdy byl Harry Potter světelné roky daleko od kouzelnické školy, uchvátil britský národ Adrian Mole. Sympatický hrdina s literárními ambicemi se poprvé objevil v roce 1983 a ve svých análech zaznamenal muka puberty; jedinečné i ovlivněné příslušností jeho rodiny k nižší střední vrstvě v Anglii.
Hned první dva díly - Tajný deník Adriana Molea a Hořké zrání Adriana Molea - se staly bestsellery. V roce 1991 k nim přibyl třetí - Pravdivá zpověď Adriana Molea; o dvě léta později čtvrtý (Adrian Mole - léta v divočině) a v roce 1999 pátý: Adrian Mole - léta u kapučína.
Celkem se jich prodalo deset milionů kopií a byly přeloženy do 42 jazyků včetně češtiny. Poslední, šestý díl Adrian Mole and the Weapons of Mass Destruction vyšel předloni.
Přitom jejich autorka na publikování dlouhá léta ani nepomyslela. Narozená 2. dubna 1946 ve středoanglickém Leicesteru, odešla v patnácti letech ze školy bez jakékoliv kvalifikace, v osmnácti se vdala a čekala dítě, nakonec vychovala čtyři, pracovala střídavě v továrnách, obchodech a garážích.
Plných 20 let byla ženou v domácnosti a psala do šuplíku: "Nemůžu říct, že by mě to tak uspokojovalo, ale smířila jsem se s tím, že to tak bude. Nesnesla jsem představu, že by někdo mé dílo četl." Ale poďobaný teenager jí záhy změnil život navždy.
Jeho fenomenální úspěch z ní učinil slavnou a bohatou autorku. A měl podle ní i silný podprahový účinek: "Mole v tichosti ovlivnil celou generaci. A myslím, že si to ani neuvědomili, což mě těší." Sama však zůstala plachou osobou, záměrně se vyhýbající statusu celebrity typu J. K. Rowlingové.
A jak mohla žena v domácnosti ve středním věku natolik proniknout do vnitřního světa teenagerů? "Pracovala jsem s nimi celá léta v klubech a na dětských hřištích. Všímala jsem si těch drobností, které dělají člověka legračním i smutným - té nekonečné směsi obav, předstírání a lstí. Mole se ničím neliší od normálních lidí."
Napsala i další romány (Veřejná zpověď ženy ve středních letech, Inkognito) a divadelní hry (Womberang). Její život v kruhu početné rodiny však dostal s léty nečekanou ránu. "Jednoho dne jsem se probudila a vše bylo jakoby pokryté hustým černým kouřem. Málem jsem telefonovala hasičům," líčila později okamžik, kdy ji dlouholetý diabetes připravil o zrak. Zůstala jí pouze schopnost rozeznat hrubé obrysy, světlo a stín - a rodina, jež pro ni představuje záchrannou síť.
Nejtěžší prý není pro někdejší nenasytnou polykačku knih ani tak ztráta možnosti si sama číst: "Nevadí mi, že mi musí předčítat manžel." Nejhorší je prý nemožnost pozorovat ony malé detaily života. "Vždycky jsem měla pocit, že právě z těch detailů se skládá velký obraz. Že drobné maličkosti - způsob, jakým se člověk dívá - jsou tak důležité. Prostě postrádáte kontext," říká.
Přesto to nevzdala. Svůj předposlední román o policistovi před Downing Street psala na velké listy papíru tlustým černým fixem. Na stránku napsala pouhých 30 slov a četla je s pomocí zvětšovacího přístroje připojeného k počítači. Kniha s názvem Number Ten vyšla v roce 2003.
