reklama
 
 

Z Warholových filmů se v Rudolfinu staly klipy

15. 2. 2009 18:00
Výstava zneklidňuje nesnesitelně zbržděným časem

Recenze - Andy Warhola netřeba moc představovat. I kulturní ignorant si vybaví obrazy květin, portrét Marylin Monroe a Campbellovy plechovky s polévkou. Zkušenost valné většiny veřejnosti je nicméně dalece zprostředkovaná.

Konzumní doba si líbivého Warhola přivlastnila v nebývalé míře - a on jí v tom vlastně nikdy nebránil. Jeho obrazy známe z plakátů, triček, igelitových tašek i jako efekt, kterým může zpracovat snímky z mobilu. Přímou zkušenost s originálními sítotisky má přitom pouhý zlomek lidí.

Pro nejširší veřejnost jsou Warholovy obrazy také zdánlivě lehkým soustem. Jasné barvy, jednoduché tvary, srozumitelná nekonfliktní zobrazení. Elektrické křeslo, bité černochy nebo portréty vrahů, které jsou stejně podstatnou součástí Warholova díla, už tak často na hrníčku na ranní kávu nevidíme.

Warholovy filmy jsou v této obrazové záplavě rovněž zcela neznámé. Jsou na první pohled naprostým protikladem jeho obrazů. Černobílé, beze zvuku, bez děje, někdy nesnesitelně dlouhé. Nudné k uzoufání. Nesrozumitelné.

Změnit to má velkolepá putující výstava sestavená pod taktovkou kurátora MoMA Klause Biesenbacha, která se dostala po čtyřech letech putování po předních světových galeriích do pražské galerie Rudolfinum.

Herci si dělají, co chtějí

Herci Warholových snímků natáčených na 16mm materiál si před kamerou dělají, co chtějí, kameraman během natáčení většinou ani za kamerou nestál; jen ji nastavil, pustil a šel si vyřizovat telefony. Jindy natáčení trvalo přes osm hodin v kuse - to je případ snímku Empire (1964) znázorňujícího hru světla na nejznámějším newyorském mrakodrapu.

V sériích Screen Tests použil formu kamerových zkoušek nikoli za původním účelem, ale jako finální produkt. Na portrétech můžeme spatřit známé osobnosti své doby i Warholovy spolupracovníky, jak bez jakékoliv režie prožijí své čtyři minuty před kamerou.

Klidně, nervózně, kouřící, během jídla, žvýkající žvýkačku, čistící si zuby. Takových krátkých filmů pořídil Warhol okolo pěti set. Z nich pak sestavoval projekce, jejichž dramaturgie se měnila dle složení publika a v závislosti na tom, čí přízeň potřeboval získat.  

Warholovy manipulace s lidmi (zejména jeho superstars z dobrých rodin elity společnosti) jsou známé a projekce testů byly jedním z projevů této jeho moci nad nimi. 

Osm hodin existence mrakodrapu

V podobném duchu se nesou další filmy. Kromě Empire je to Kiss (1963), kde se na pohovce střídají líbající se páry různých pohlaví, Eat (1964), na kterém protagonista 39 minut bez jakéhokoliv pokroku pojídá neznámý pokrm, nebo Blow Job ze stejného roku - snímek tváře herce, kterému je mimo záběr (zřejmě) prováděna felace.

Čtěte také: Česko poprvé vidí ne-pohyblivé obrázky Andyho Warhola
 
O čem to tedy celé vlastně je? Filmy rozhodně provokující nejsou. Jak napsala jedna kolegyně z konkurenčního serveru, „dnes dráždí leda banálností". Tomu rozumím, pokud spěcháte do redakce, osmihodinový film, ve kterém se nic neděje, vás rozdráždí i ve zkrácené padesátiminutové verzi.

A tím se dostáváme k jádru těch filmů- nefilmů. Kromě současné dokumentární hodnoty - u testů, kde vidíme kulturní elitu 60. let - mají pozoruhodnou vypovídací hodnotu zejména o médiu samotném. 

Jako na speedu

Pro diváka poněkud masochistickým způsobem vyprávějí o konvencích filmového vyprávění jeho naprostým popřením. Zatímco pro klasický film by obsah Empiru vyřízen pěti vteřinami rychlých střihů, Warhol nás stylem útrpného práva obdaruje možností znovu prožít osm hodin existence této budovy.

Podobně skandálnost snímku Blow Job je dána především jeho názvem a potenciálně tím, co by mohlo být mimo záběr. Stejně tak snímek Eat, kde po čtyřiceti minutách protagonista ve svém neustálém pojídání nikam nepokročil, svačinka se ke svému konci nepřiblížila ani o kus.

A jako by nestačilo, že ve filmech nic neděje, Warhol šel ještě dál a zpomalil je z 24 na 16 políček za vteřinu. Ať už tím odkazoval k éře němého filmu, nebo se pokoušel přiblížit fotografii, jak předpokládá kurátor Biesenbach, divákova muka tím rozhodně prohloubil.

Při jejich sledování cítíte zejména neklid. Neklid, plynoucí z toho, že se nic neděje. Warhol by byl nadšen z dnešní zrychlené doby, která ještě umocňuje jím vytvořený efekt zpomalení. Před jeho filmy si musíte připadat jako na speedu, protože vše okolo vás se nesnesitelně zbrzdilo a čas se skoro zastavil. 

Expozice v Rudolfinu je podle kurátora Biesenbacha velkorysá. Já bych klidně řekl, že bombastická. Profesionálně provedená nákladná instalace ve stylu, který známe právě ze zahraničních megainstitucí typu MoMA. Obrovské projekce v černých rámech, potemnělé tiché sály. Prostor celého Rudolfina zabralo pouhých 19 projekcí.  

Jako problematická se nicméně jeví, co vlastně výstava nabízí. Původní 16mm filmy byly digitalizovány, zrestaurovány, převedeny na DVD a jsou promítány pomocí dataprojektorů. Dlouhé filmy byly zkráceny.

To vše ve jménu technických možností realizovatelnosti výstavy. Na DVD se osm hodin nevejde a paní v galerii by těžko obsluhovaly devatenáct klasických promítaček.

Všichni o nich mluví, málokdo je viděl

Otázkou pak je, co divákovi zbylo. Máme luxusně vypadající projekce na velkých plátnech, na kterých běhají digitální kostičky vyčištěného digitálního záznamu. Silná atmosféra projekce z promítačky se všemi ruchy a kazy je v nedohlednu; velký kontrast obrazu také.

Nejdelší snímky jsou v zájmu ušetření diváka zkráceny na desetinu. Intimita prožitku malého projekčního sálu je také pryč. Od originálního Warhola jsme se dostali zpátky k tomu rannímu hrnečku na kávu.

Kurátor Rudolfina Petr Nedoma uvedl výstavu slovy, že konečně máme možnost vidět filmy, o kterých všichni mluví, ale málokdo je viděl. Pořád má pravdu. A výstava v Rudolfinu nám v tom příliš nepomůže.

Andy Warhol Motion Picture. Experimentální filmy ze 60. let. Galerie Rudolfinum Praha, výstava se koná do 5. dubna 2009.

autor: Filip Láb | 15. 2. 2009 18:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama