Epos 257 začal svou kariéru umělce jako teenager. Ve dvanácti propadl skateboardové subkultuře, díky níž se zakrátko dostal ke graffiti. "Bylo to pro mě spojení všech věcí, které jsem tehdy dělal - chodil jsem do skauta, dělal jsem závodně atletiku a chodil na výtvarku do lidové školy umění," popisuje.
Kdo je Epos 257
Pouliční umělec, který se proslavil graffiti i instalacemi ve veřejném prostoru. V roce 2009 rozmístil po Praze balíky sena tak, jak se to dělá po sklizni na venkově. Ve stejném roce začal se střílením na billboardy pomocí paintballové pistole. V roce 2010 pak na Palackého náměstí ohradil prostor plotem s názvem 50 metrů čtverečních veřejného prostoru. 54 dní na ni nikdo nezareagoval.
Retroreflexe, Eposova výstava ve Veletržním paláci, je nově vytvořeným prostředím ‒ paralelou k autorovým výpravám městem. Symbolicky se k nim vztahuje skrze dopravní značení. Je ztělesněním člověka proplouvajícího městskou krajinou a ikonickým znázorněním jeho tras.
V graffiti období vznikla i jeho přezdívka. "Je to jméno, které jsem dřív psal, a 257 byl paragraf poškozování cizí věci. Nechal jsem si to jako odkaz ke svým kořenům." Paragraf si ostatně dobře zapamatoval díky svým oplétačkám s policií. Ti jej při oficiálně nedovolené činnosti chytili asi desetkrát.
Na graffiti ho lákalo objevování neprobádaných prostorů a pronikání do uzavřených míst. "Jedno období mě nejvíce bavily vlaky a metra. Hodně jsem jezdil i po Evropě, nejčastěji do Berlína, je to evropská Mekka graffiti. A taky je to kousek od Prahy." V maďarské Budapešti zase třeba lezl po spuštěném provazovém žebříku větrací šachtou do metra. Kromě svého výtvarného nadání tak často využil i oblíbenou atletiku.
Ve skautu i graffiti je dobrodružství
Podle Epose se graffiti v lecčems podobá skautingu. "Ve skautu je zakořeněné dobrodružství a parta kluků, družina. I graffiti je skupinová záležitost, málokdo maluje sám. Je z principu bezpečnější chodit malovat v partě, víc očí víc vidí. Dodáváte si navzájem kuráž a člověk se taky tolik nebojí a víc se otrká," popisuje.
Za skautskou výpravu před rodiči ostatně označil i jednu z akcí, při které ho chytila policie a on pak ještě jako nezletilý musel na mámu a tátu čekat na stanici. "To nebylo úplně OK," říká dnes s úsměvem. Starost rodičů o budoucnost syna podle Epose skončila na prahu dospělosti. "V sedmnácti už to vzdali. Věděli, že to asi nemá smysl mi v tom bránit."
Navzdory rebelii úspěšně vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a dneska vystavuje své instalace v Národní galerii.
Galerie, v níž má místo tradiční stejně jako současné umění, nabídl svůj projekt s názvem Retroreflexe sám. "Přišlo mi zajímavé vystavit ho tady. Hledal jsem totiž adekvátní prostor pro prezentaci celého projektu, na kterém jsem pracoval přes tři roky. A takových v Čechách moc není," říká.
Rád totiž konfrontuje pouliční umění s galerijním prostorem. "Mám pocit, že v galerii se věci často zakonzervují a umrtví. Tím, že zatáhnu veřejný prostor včetně paragrafů dovnitř, se naopak snažím o otevřený dialog," dodává.
Pohyb po městě z graffiti perspektivy
Umělce dnes zajímá především specifický pohyb po městě z graffiti perspektivy. "Vypěstoval jsem si potřebu zasahovat do městského prostoru kolem sebe. To mi z graffiti zůstalo," říká s tím, že ve veřejném prostoru se stále může vyjadřovat dostatečně svobodně. "Benevolence způsobuje, že si člověk pořád může dělat tak trochu co chce, což je osvobozující."
Epose umělecké instalace zatím stále naplno neživí. A to i proto, že jeho cílem není vytvářet komerční produkt. "Postupem času zjišťuji, že pokud se tomu chci věnovat naplno, potřebuju občas něco prodat. Peníze, které vydělám, vracím zpátky." Od výtvarného umění se však zcela neodchýlil a pracuje v kulturní sféře.
Dominantní instalace Retroreflexe se nachází na smíchovské křižovatce nedaleko zastávky Na Knížecí. Sledovat ji lze také v živém přenosu na YouTube. Výstava ve Veletržním paláci trvá do 4. června.
