Z modelky válečnou fotografkou. Výstava v Paříži připomíná život Lee Millerové

Američanka Lee Millerová byla modelkou, fotografkou módních časopisů i válečnou zpravodajkou. Jako jedné z prvních se jí podařilo vstoupit do osvobozených koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Slavnou se pak stala fotografie, na které je zachycena ve vaně Hitlerova mnichovského bytu. Příběh výjimečné ženy poodhaluje nynější výstava v pařížském Muzeu moderního umění.

Expozice patří k největším retrospektivám Lee Millerové za posledních dvacet let. Nabízí kolem 250 fotografií a v deseti tematických celcích mapuje její život od modelky Vogue přes surrealistickou fotografii až po válečné reportáže.

Dlouhá desetiletí byla Millerová veřejnosti představována hlavně jako krásná modelka nebo partnerka slavného fotografa a představitele meziválečné avantgardy Mana Raye. To se ale výstava v pařížském muzeu snaží změnit. „Chtěli jsme ji představit jako jednu z nejvýznamnějších fotografek 20. století,“ uvedla v rozhovoru s listem Le Monde kurátorka výstavy Fanny Schulmannová. „Vedle jejího neuvěřitelného životního osudu bylo pro nás zásadní vrátit pozornost k samotným fotografiím. Proto jsme se zaměřili na dobové autorské zvětšeniny,“ dodala.

Fotografie se nacházejí v několika místnostech a prohlídku zakončuje videoprojekce. Dovnitř neustále proudí desítky nových návštěvníků a podle zaměstnanců muzea je lepší kupovat lístky předem, protože může být vyprodáno.

Moderní, štíhlá, ležérní

Život slavné Američanky je zčásti spojen právě s Paříží. Vůbec poprvé přijela do francouzské metropole v roce 1925, o několik let později si zde otevřela vlastní ateliér a v srpnu 1944 se sem vrátila jako válečná fotografka, aby zachytila osvobození města.

Narodila se jako Elizabeth Lee Millerová v roce 1907 v americkém státě New York. Lee byla její přezdívkou už od dětství a později ji začala používat jako své profesní jméno. Její otec byl amatérský fotograf a před jeho objektivem stála už jako malá holčička. S profesionálním modelingem začala v roce 1926, o rok později se její portrét objevil na obálkách britského i amerického vydání časopisu Vogue.

„Byla ztělesněním ženskosti, která se tehdy prosazovala. Její androgynní, mladistvý styl byl velmi moderní - krátké vlasy, štíhlá postava a ležérní elegance vyjadřovaly osobnost nové, sebevědomé ženy,“ říká o Millerové průvodce pařížské výstavy. Ve 20. a 30. letech mladá modelka spolupracovala s nejvýznamnějšími fotografy tehdejší doby a postupně to v ní probudilo touhu nestát jen před fotoaparátem, ale sama fotografovat. Když se v roce 1929 přestěhovala do Paříže, učila se u dvou předních fotografů města - Mana Raye a George Hoyningena-Hueneho. O rok později si otevřela vlastní fotografický ateliér a její fotografie se poprvé objevily v časopise Vogue.

Ve svém ateliéru v pařížské čtvrti Montparnasse přitom Millerová žila a pracovala přímo v centru pařížské avantgardy. „Spřátelila se tam se surrealistickými umělci, jejichž díla a texty zpochybňovaly zažité konvence, oslavovaly náhodu a zdůrazňovaly sílu nečekaného a tajuplného. Z těchto myšlenek čerpala při utváření vlastního, nezávislého uměleckého projevu,“ vysvětluje průvodce pařížskou výstavou. Na jejích pařížských fotografiích se často objevují odrazy v zrcadlech či výlohách, nezvyklé detaily či hra světla a stínu.

Nové světlo na obzoru fotografie

Na konci roku 1932, když jí bylo pouhých 25 let, se přestěhovala zpět do New Yorku a v galerii Juliena Levyho uspořádala svou první samostatnou výstavu. Levy, jeden z nejvýznamnějších obchodníků s uměním ve Spojených státech, ji tehdy označil za „nové světlo na obzoru fotografie“. Její snímky byly následně vystaveny v Evropě i Spojených státech.

Několik let strávila Millerová v Káhiře se svým egyptským manželem, téměř rok nefotila. Následně se v roce 1937 opět vydala do Paříže, kde poznala anglického umělce a sběratele Rolanda Penroseho, který se později stal jejím partnerem. Když v roce 1939 propukla druhá světová válka, byli Millerová a Penrose na jihu Francie a rychle se vrátili do Londýna. Začala pracovat jako fotografka pro Vogue a její fotografie z tehdejší doby zachytily zničenou britskou metropoli po německém bombardování. V roce 1942 požádala o akreditaci k americkým jednotkám jako válečná korespondentka, do válečné zóny se ale dostala teprve v létě roku 1944 po dni D, vylodění amerických jednotek v Normandii. Její reportáže zachytily dění ve Francii, Belgii, Německu, Lucembursku, Dánsku, Rakousku, Maďarsku i Rumunsku. Na pařížské výstavě je k vidění i její oficiální uniforma americké válečné zpravodajky.

Druhá světová válka po sobě zanechala obrovskou zkázu, Millerová, která cestovala se spojeneckými silami napříč Evropou tehdy ve svých reportážích zachycovala nejen radost z osvobození evropských měst, ale také utrpění civilistů, hlad, nucené vysídlování a následky války. „Fotím hodně fotografií dětí, protože jsou těmi jedinými, pro které existuje nějaká naděje,“ citoval průvodce výstavou její tehdejší slova.

Ve vaně Adolfa Hitlera

Asi nejvíce návštěvníků na výstavě obklopuje malou fotografii z roku 1945, na které je Lee Millerová zachycená ve vaně Adolfa Hitlera. Snímek je považován za jednu z nejslavnějších fotografií 20. století. Americká fotografka dorazila do Hitlerova bytu ve stejný den, kdy byla v koncentračním táboře v Dachau, kde dokumentovali jeho osvobození i oběti. Spolu s kolegou byli vyčerpaní a špinaví a Lee se rozhodla vykoupat. Před vstupem do vany si nechala špinavé vojenské boty, pak si sedla do vany a její kolega David E. Scherman ji vyfotografoval. Právě díky tomu snímek působí podle mnohých historiků tak silně - není to naaranžovaná inscenace, ale okamžik po jednom z nejotřesnějších dnů jejího života. Na okraji vany přitom stojí fotografie Hitlera.

Snímek má rovněž symbolický rozměr. Jak americká fotografka později napsala v reportáži pro Vogue, do Hitlerova bytu přijela přímo z Dachau. Bláto z místa nacistických zločinů tak symbolicky skončilo na Hitlerově koupelnové předložce.

Hrůzy války z bezprostřední blízkosti

Jedna z částí výstavy přináší právě fotografie z osvobozených koncentračních táborů a je jedinou místností, kde je kvůli hrůzám znázorněným na snímcích zakázáno fotit. Millerová zachytila zubožená mrtvá těla i těla přeživších, navíc často z velké blízkosti. Pracovala totiž s fotoaparáty s pevnými objektivy, které neumožňovaly přiblížení pomocí zoomu. Její fotografie tak působí mimořádně bezprostředně, jako by divák stál přímo uprostřed dění.

„Znala jsem její příběh jen zprostředkovaně z filmu s Kate Winsletovou, vidět její fotografie na vlastní oči je něco zcela jiného,“ řekla ČTK jedna z návštěvnic, která na výstavu dorazila až z New Yorku.

Po válce v roce 1947 se Millerové narodil syn Antony Penrose. O dva roky později si spolu s manželem koupili statek Farleys Farm na jihu Anglie a fotila už jen výjimečně. V dopisech z té doby psala, že už nemá potřebu fotografovat. Historici se domnívají, že ji poznamenala válečná traumata a trpěla posttraumatickou stresovou poruchou.

O svých zážitcích z Dachau nebo Buchenwaldu téměř nemluvila, její novou vášní se stalo vaření a pro své přátele pořádala velkolepé večeře. Syn Antony později uvedl, že kuchyně byla místem, kde byla jeho matka nejšťastnější. Po její smrti v roce 1977 našel Antony na půdě domu asi 60 000 negativů, tisíce fotografií, rukopisů, dopisů, deníků a osobních dokumentů, o kterých mu matka nikdy neřekla. Právě díky tomuto objevu se Lee Millerová začala od 80. let znovu dostávat do dějin fotografie.