Výstava nazvaná Šílenství je stráž noci se koná do konce října v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci. Vedle podmořského světa představuje ještě kolekci expresivních autoportrétů a dvě sochařské instalace zobrazující milostné vztahy několika kulturních osobností konce 19. století.
Na tmavém podkladu evokujícím mořskou hlubinu šestapadesátiletá Bornová zachycuje pestrobarevné organické hemžení se zaujetím, jež se nenechává svazovat viditelnou realitou. I když, jak řekla v podcastu Petra Viziny, je členkou fanklubu britského přírodovědce sira Davida Attenborougha.
Díky němu začala podmořský mikrosvět zkoumat, zároveň si ale v obrazech hodně vymýšlí. Vzrušující kombinace zasvěcenosti a imaginace si všímá i kurátorka výstavy Martina Pachmanová. „Jakkoli Erika Bornová nezastírá svou fascinaci nevídanou přírodní ornamentalikou, stejně jako zázračnými schopnostmi některých vodních tvorů - například mořských slimáků, kteří díky autoregeneraci mohou oddělit hlavu od těla a vypěstoval na ní tělo nové -, jde jí o více než formu a rozhodně ne o naturalistickou ilustraci,“ píše v katalogu.
Je v tom nadšení z přírody, které ale překračuje biologii. Tvary i barvy si Bornová domýšlí a doplňuje inspirací z jiných zdrojů. Žížalovité organismy někdy připomínají například folklorní výšivky. Výtvarnice maluje olejovými pastely, jejichž charakteristická „chlupatá“ stopa se podobá vyšívací bavlnce.
Bohaté šlechtičny
Název výstavy Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického triptychu Kniha hodinek Rainera Marii Rilkeho, který Bornovou taktéž fascinuje. Vytvořila instalaci nazvanou Rilke a jeho ženy, sestávající z portrétu rakouského básníka přelomu 19. a 20. století a sedmi zámožných žen, jež byly často výrazně starší a měly šlechtický původ. Rilkeho obdivovaly, hmotně jej zajišťovaly a také byly jeho milenkami.
Z literáta, kterého kurátorka označuje za „estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka“, Bornová ztvárnila otisk tváře přízračně vystupující z překližky. Je to poněkud děsivý, téměř bezbarvý reliéf s prázdnýma očima. Působí dynamicky, na rozdíl od portrétů milenek, které evokují podobizny z medailonků, jaké se v minulosti nosily jako přívěšky v záňadří.
Na výstavě jsou také zavěšeny a lehce se pohybují v průvanu. Černobílé tváře Rilkeho žen autorka namalovala na tlustý karton, do akrylových barev přimíchala také písek.
Podle kurátorky rozehrává Bornová, jež je horlivou čtenářkou Rilkeho poezie, „imaginární představení pojednávající o milostných vztazích plných vášně, dramat, obětí i intrik“. To se podle Pachmanové netýká jen instalace Rilke a jeho ženy, ale také sousoší nazvaného Alma a její muži.
To je pro změnu věnované Almě Mahlerové, múze umělců i spisovatelů a také nadané skladatelce, jež mimo jiné zkomponovala písně na Rilkeho básně.
Ve středu sousoší je Alma otočená zády k mužům, kteří prošli jejím životem. Bornová vybrala čtyři: skladatele Gustava Mahlera, malíře Oskara Kokoschku, spisovatele Franze Werfela a architekta Waltera Gropia. Kromě Kokoschky byli všichni v určitou dobu jejími manžely, porodila jim čtyři děti.
„Postavy ‚geniálních‘ mužů, vytvořené z tvrzené polyuretanové pěny a zmenšené do velikosti a podoby hracích panenek, bez atributů své 'velikosti' a v nahotě, působí groteskně a ostře kontrastují s přísností gigantické ženské polopostavy, jejíž matronovitou nahotu skrývají splývající vlasy,“ vystihuje dílo kurátorka.
Ranní pohled do zrcadla
Poslední část výstavy tvoří soubor autoportrétů. Je jich přes šedesát a jde o výběr rychlých, divoce barevných podobizen z ánfasu. Akrylové malby na papíru visí na provázcích natažených přes celou místnost jako špinavé prádlo. Působí trochu depresivně, jako autoterapie psychotické, malířsky poučené pacientky.
Autoportréty skutečně vznikly coby doprovod léčby po úrazu. Bornová si při práci na soše Almy Mahlerové vážně poranila oko a částečně přišla o zrak.
Asi půlroční léčení, kdy zpočátku nebylo jisté, že se oko uzdraví, doprovázela každodenním malováním vlastního obličeje.
Ráno se podívala do zrcadla a zdeformovaný odraz se následně snažila po paměti přenést na papír.
Získala tak téměř deníkový záznam toho, co jí zrakový orgán dovoloval vidět. Mozaika proměnlivých portrétů jedné tváře ale zároveň vypovídá o nestálosti lidské identity nebo různorodosti pohledů na jednoho člověka.
„Ta totální deformace viděného byla zajímavá. Nelituju toho období, ale jsem ráda, že je za mnou,“ řekla Bornová v podcastu Petra Viziny.
Výstava
Erika Bornová: Šílenství je stráž noci
(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Praha, Colloredo-Mansfeldský palác, Praha, výstava potrvá do 31. října.
