Recenze - Počet návštěvníků na vernisáži výstavy Vnitřní okruh: plno. Dokonce tak plno, že bylo jen stěží možné se protlačit k fotografiím a alespoň trochu si je užít. V Městské knihovně v Praze bylo skoro tak plno, jako když k nám zavítal LaChapelle. Situace několik dní po vernisáži: opět spousta návštěvníků, na fotografickou výstavu množství až nevídané.
Takže lidi to zajímá a zdá se, že autorům se návštěvníky podařilo přilákat na zprávu o zásadní a průřezové výstavě současné fotografie. Láká je asi jméno kurátora Vladimíra Birguse, který moderní české fotografii věnoval ohromný kus práce, ať z pozice pedagoga, nebo z pozice vykladatele. Lákají je asi mnohá vystavená autorská jména, která se velmi často v mnoha výstavách věnovaných tomuto období opakují, lákají je asi až nadšené recenze, které je možné si o této výstavě přečíst a které píší o této výstavě jako o novátorské nebo zlomové.
Výstava Vnitřní okruh (…) je až nečekaně výtečnou přehlídkou současné české fotografie. (ČT24) S rozmachem technologií a internetu jsme denně zahlceni záplavou privátních fotografií. (…) U nás bylo až na výjimky toto téma ve fotografii dlouho opomíjeno. (Radio Wave) Emocím se lze v galerii místy vyhnout jen těžko. Fotografové odhalují vše, včetně bolestných vzpomínek. (Aktuálně.cz)
Přesto si pojďme nalít čistého vína. Ta výstava je špatná. Velmi špatná.
Je odvozená, vykradená z desítek předchozích Birgusových výstav. Je sterilní, je plytká. Nenabízí návštěvníkovi žádný přesah, žádnou myšlenku, která by se alespoň nějak pokusila ten pytel blech nazvaný velmi široce Vnitřní okruh uspořádat, katalogizovat, setřídit, škálovat. Nenabízí žádné vodítko, jak těmi aseptickými bílými zdmi s halasně velkým uměním procházet. Jako by samotným a jediným konceptem bylo jen to všudypřítomné, jednorozměrné šmírování přes klíčovou dírku, na které lze snadno nalákat diváky.
Omračující, ale příliš velké množství autorů
Padesátka vystavujících autorů. Množství omračující, ale také množství, které ten prostor pro přílišnou změť rukopisů neumí zvládnout. Nikoli snad obecně, ale určitě ne v této předvedené koncepci. Ze všeho nejvíce výstava připomíná Salón Spolku výtvarných umělců Mánes, kdy si každý před zahájením přinesl Něco (něco s tím Vnitřním okruhem, jo?), a to se nalepilo na zeď.
Nejde o to, že by tam byla špatná jména. Jistě, najdete tam úplné umělecké prohry. Soubor Julie Štybnarové - mechanicky se opakující postavy ze školního cvičení bez špetky nápadu. Třeba. Nebo soubor Pavly Ortové, která nám „vtipně" předvádí na mnoha fotografiích otoman bez Ortové a otoman s Ortovou, aby tím už vyčerpala veškerou další invenci. Ostatně právě zde, na zdi „vážné" galerie, se navýsost ukazuje, jak strojeně a vyumělkovaně působí na soutěži Frame vysoce ceněný soubor Jakuba Jurdiče. Ano, těchto Birgusových oblíbených kompozic „stoupni si tamhle po kolena do vody, spusť ramena a tvař se existenciálně", těch je na výstavě k vidění dost a jsou dávno známy jako ITF rukopis.
Ale bylo by naprosto nespravedlivé hovořit jen o těchto prohrách. Na výstavě najdete i soubory naprosto excelentní. Jen je těžké si k nim na těch bílých, bezpohlavních zdech najít vztah. V jedné z místností najdete třeba vynikající zátiší Ivana Pinkavy. Ale proč se právě tyto fotografie ocitly právě zde? Vnitřní okruh? Ale kdeže, to už rovnou udělejme výstavu Fotíme digitálem a bude tam autorů pětinásobek. I když vlastně Pinkava zrovna ne.
Skvělý je soubor Libora Fojtíka Laciní fórové. Ale kdybych ten soubor neznal z knihy, kde má přesnou dramaturgii, svoji obrazovou, přesně odměřovanou punkovou melodii, nikdy bych si těch podivných fotek promítaných v televizi bez ladu a skladu nevšiml. A zdá se, že nejsem sám, místo před televizí bylo vždycky prázdné.
Velmi podobně dostal v této výstavě za uši soubor Libuše Jarcovjákové. Je to jeden z nejnádhernějších českých niterných dokumentů o lásce matky a dcery v krajní životní situaci. Je brilantně nafocený, ale to není na něm to podstatné. Podstatná je energie a množství těch nejbanálnějších denních střípků, které diváka zahlcuje a uchvacuje právě tím množstvím valícím se na něj ze všech stran.
Na výstavě Vnitřní okruh je tento vulkán ohromné síly a výboje však bohužel vypreparován a jako motýl přišpendlen a označen. Ty nádherné, syrové polaroidy jsou lapeny do skel, zarámovány a ze stovek snímků bylo v laboratoři vybráno pod dohledem lékařů v bílém plášti jen pár.
Je až fascinující, že i přesto si z těchto skleněných hrůz ten skvostný soubor dokáže prorazit cestu ven, a byť je v té nejokleštěnější podobě, pořád ještě je schopen diváky intenzivně oslovovat.
Najdi si, šmíráku, nahotiny
A tak vlastně nečekaně výstavu zachraňují soubory, které si s omezením bílé plochy dovedly nějak poradit a nenechaly se jí svázat. Soubory, pro které byla fotografie jen východiskem, počátečním materiálem, aby posléze autoři z ní vystoupili a odnesli ji do svých Vnitřních okruhů.
Soubor manwomanunfinished jako jeden z mála se skutečně nějak emočně a ne jen mechanicky snaží pracovat s párovou identitou a skutečně dospívá k nebanalitám, které jsou schopné diváka k sobě vtáhnout, udržet jeho vnímání a nechat skutečně pracovat jeho emoce.
Pavel Baňka zde na výstavě opět opakuje svoji oblíbenou koncepci tapetování stěn vlastními rodinnými snímky. Přesto i tady mu to zase vychází. Není to sice žádná moderní fotografie z období po Miléniu, jak říká katalog, na to je Mistr Baňka na fotografiích příliš mladý a příliš rozjívený, ale to čisté dada z vytapetovaných, v podstatě zcela banálních rodinných fotografií, je osvěžujícím koutem této výstavy pro svůj čistý humor. Vidíte, nakonec toho Mistr Baňka nepotřeboval mnoho. Dokonce ani nemusel umět pořádně fotit.
Podobně jako Pavel Baňka pojal svoji prezentaci i Jiří David. I v jeho případě byly fotografie jen spouštěčem prostorové hry, do které vlákal diváky. Každý divák je bytostný voyeur, správně David kalkuloval, a tak ho nechal, aby fotografie rozpohybované na vlascích musel vysledovat a až teprve poté jako odměnu dostat svůj odpovídající kousek odporné šmírácké nahotiny. Fotografie u Davida vykročila ze své estetické podstaty „tady visím a ty se kochej" a stala se hravou součástí svislého kaleidoskopu a hry s divákem. Zábavné, pane Davide, a děkujeme.
Bez názoru
Jak se na tuto výstavu vybíralo, není jasné. Dojem, který v návštěvníkovi z výstavy zůstane, bude však bohužel jednoduchý. Je to další výstava ITF, kterou už tolikrát viděl. Opět a po sté přemáchaní ti samí koně profesora Birguse, tentokrát alespoň trochu doplněné pár přespolními.
Na to, aby se dalo hovořit o tom, že je to výstava průřezová, která nás provádí Vnitřními okruhy nového Milénia, na to bohužel nestačí. Ne proto, že tam někteří autoři jako třeba Tereza Vlčková chybí. Ale proto, že výstava nepřinesla žádný ucelený pohled na tento druh fotografického vyjadřování a ani náznakem se nepokusila zformulovat nějaký názor.
Pamatujete si ještě na výstavu Now and Wow pečlivě uspořádanou švýcarským kurátorem Walterem Kellerem? Pokud ano, pak víte, co je to mít zformulovaný a výstavou ukázaný názor. Ostatně, ta výstava tehdy pro české fotografické povědomí objevila Vnitřní okruhy snapshotové módní blogerské kultury. Proč na této dnešní výstavě tahle fotografická subkultura zcela a naprosto chybí?
Vnitřní okruh. Galerie hlavního města Prahy. 15. 5. - 18. 8. 2013. Městská knihovna, 2. patro, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Út-ne 10:00-18:00. Kurátor: Vladimír Birgus. Vstupné 120 / 60 korun.
