Recenze - Pokud byl Khaled Hosseini, autor knihy Lovec draků, placen z kulturního fondu CIA, nebyly to vyhozené peníze. V třísetstránkovém románu najde čtenář dost důvodů, které by vysvětlily nutnost svržení tálibánského režimu americkou armádou.
Příslušníci Tálibánu byli zločinci, kteří se inspirovali Hitlerem a podobně jako on považovali teror vůči civilnímu obyvatelstvu nikoli za prostředek, ale přímo za cíl své politiky.
Nechybí detailní scéna kamenování o přestávce fotbalového zápasu, aby byla zajištěna dostatečná divácká účast. Hladovějící a zneužívané děti i poctiví a čestní afghánští venkované očividně uvítali západní intervenci, protože sami si pomoci nemohli.
A Amerika se podle knihy stala nejlepším domovem uprchlíků z Afghánistánu, kteří opouštěli zemi už od počátku sovětské okupace v roce 1979.
Sanfranciský lékař Khaled Hosseini, jehož kniha se stala bestsellerem nejen ve Spojených státech a západní Evropě, ale také na Indickém poloostrově, však do románu dostal víc.
Závěr, že kniha slouží propagaci americké přítomnosti v Afghánistánu, by byl stejně zpozdilý jako označit reportážní román Kůže za dílo americké propagandy po 2. světové válce.
Curzio Malaparte v něm Američany chválí a děkuje těm, kteří položili život za osvobození Itálie. Jenže zároveň jeho kniha popisuje, jak příchod osvobozenecké armády likviduje hodnoty staré Evropy, protože Američané jim nerozumějí.
Hosseiniho román není paralelou k Malapartemu už proto, že končí roku 2001 a líčí Afghánistán ještě před "osvobozením". Hodnoty Hosseiniho islámské Asie se však pod americkým vlivem rozpadají stejně jako hodnoty Malaparteho křesťanské Evropy.
Adaptace Lovce draků právě čeká na premiéru a není divu: dost dlouho, téměř do svého konce vypadá jako dobře filmovatelný námět o tom, jak se americký spisovatel afghánského původu Amír vypraví do rodné země zachránit Sohrába, desetiletého syna nevlastního bratra Hasana.
Sohráb je zavřen do sirotčince a týrán Tálibánci; Amír tak chce odčinit osudovou vinu a dluh vůči Hasanovi. Všechno by šlo dobře, blíží se happy end. Kdyby k němu došlo, kniha by se všemi drastickými momenty mohla sloužit slušným lidem k příjemnému voyerství.
Vyprávění o neštěstí, které potkává druhého, utvrzuje v pocitu, že všechno dělám dobře, protože podobné hrůzy mě nemohou potkat.
Jenže pak nastane nepříliš krutá scéna, která smysl knihy úplně změní. Zachráněný Sohráb má být dočasně umístěn v pákistánském dětském domově, aby ho Amír mohl legálně adoptovat. Chlapcova zkušenost s kábulským sirotčincem je však až příliš živá.
"Voda kapala z kohoutku do krvavé lázně ve vaně, levá ruka visela přes okraj ven a zakrvácená žiletka spočívala na nádržce u záchodu - ta žiletka, s níž jsem se den předtím oholil a jeho oči, pootevřené, ale bez života. Hlavně ty oči. Na ně chci zapomenout," popisuje vyprávěč Amír scénu Sohrábovy sebevraždy v islámábádském hotelu.
Tragédií kniha ještě nekončí, je ale rozhodujícím obratem v chápání příběhu. Způsobila ji americká byrokratická mašinérie, jíž se hlavní hrdina bezmyšlenkovitě přizpůsobil a podle níž chtěl řídit život afghánského chlapce.
Hotelová scéna zdůrazní zdánlivě vedlejší linii příběhu o tom, jak se Amír se svým otcem usazují po emigraci v San Francisku. Hlavní hrdina se ožení podle afghánských a islámských tradic a široká manželčina rodina je pro něj ve skutečnosti novou vlastí.
Infobox
Lovec draků
Bez velké propagace se z knihy vydané v roce 2003 postupně stal hit. Příchod Američanů do Afghánistánu a další vlna debat o střetu kultur z Lovce draků udělaly v roce 2005 třetí nejprodávanější titul roku v USA. Dnes je přeložen do skoro padesáti jazyků a uspěl na celém světě. Někteří kritci míní, že román není formálně výjimečný a nedosahuje kvalit jako kupříkladu britští "postkoloniální" autoři. Ale Hosseini je každopádně velmi dobrý vypravěč a srozumitelně podává příběh o celoživotní vině a rodné zemi.
Vztahy v ní mohou fungovat pouze tehdy, když se drží zvyků dovezených z Afghánistánu a nepropadne nihilismu americké konzumní společnosti, kterou reprezentují příslušníci někdejší generace "dětí květin".
Ve výsledku tak kniha není zdůvodněním intervence, ale varováním pro Američany. Nemají dost prostředků ani schopností, aby napravili všechny tragédie, které se během čtvrtstoletí v Afghánistánu odehrály. Někdy je mohou i prohloubit.
Název Lovec draků by slušel spíše knize populárního žánru fantasy. V Hosseiniho románu ovšem připomíná dětskou hru s papírovými draky, která patřila k zábavám kábulských kluků, než ji Tálibán zakázal.
Nešlo jen o to, aby draci dobře létali. Kluci se navzájem snažili, aby ostrým dračím ocasem přeťali šňůru ostatním. Pak nastala chvíle lovců, kteří vyrazili spadlé draky lovit.
Amír s nevlastním bratrem Hasanem patřili k nejlepším dvojicím. Bohatý Amír draka řídil a srážel je ostatním, chudý Hasan lovil. Jednou ho při tom ale přepadli a znásilnili darebáci ze sousední čtvrti.
Amír se mu neodvážil pomoci, posléze se za něho začal stydět. Emigroval a pak už o něm jen dostával zprávy končící dopisem, jak Hasana i jeho ženu zastřelili ozbrojenci Tálibánu.
Postava Hasana symbolizuje Afghánce, který musel žít (a zemřít) ve své zemi v dobách vlády komunistů, Tálibánců i občanské války. A Lovec draků knihou o nezměnitelném osudu, který nutí Afghánce žít se svou vlastí, i když jsou v emigraci za oceánem.
Khaled Hosseini: Lovec draků. Překlad Eva Kondrysová. 360 stran, náklad a cena neuvedeny. Vydala nakladatelství mozArt a Ruzmluvy, Praha 2007.
