Recenze - Ve Vídni sice skončily výstavy Hanse von Aachena, Pabla Picassa i Michelangela, leč pokud jste je nestihli, nesmutněte. Upřímně řečeno, poslední víkend bylo v Albertině stejně tak narváno, že v sálech nebylo k hnutí. Císařská metropole každopádně nabízí i tak řadu výstav, na které stojí za to se vypravit.
Dlouhý nos Williama Kentridge
![William Kentridge: Self-Portrait [Testing the Library], 1998](http://cdn.xsd.cz/resize/02a7b95f3eac3b358baf0288880f24ca_resize=240,180_.jpg?hash=3afa5d33aea903451568d12d539a35fa)
Ve třetím patře Albertiny pokračuje ještě do 31. ledna rozsáhlá retrospektiva jihoafrického umělce Williama Kentridge (1955). Na šedesát děl zahrnuje jak animované filmy, kterými se proslavil, tak velkoformátové "přípravné" kresby, které fungují i jako samostatná a - to se musí nechat - působivá díla.
Tak nějak se rozumí, že stěžejním motivem pro někoho narozeného v Johannesburgu budou témata politického či společenského útlaku, degenerace autority a moci, popřípadě ekonomického vykořisťování či ideové absurdity.
Výstava ale pokrývá i Kentridgeovu reflexi tvůrčího aktu, zahrnující sérii autoportrétů a vrcholící v instalaci sedmi filmů, jež jsou mimochodem i poctou snímku Cesta na měsíc jednoho z průkopníků filmu Georgese Mélièse (1902).
Další čtyři okruhy výstavy se už nicméně točí okolo více či méně explicitních či zastřených motivů apartheidu, kolonizace, ujařmení. Ať už prostřednictvím Kentridgeových hrdinů, továrníka Soho Ecksteina a umělcova (částečného) alter ega Felixe Teitlebauma, krátkometrážních filmů (Monument, Důl i Felixe v exilu naleznete kromě dalších na YouTube) či animovaného/loutkového zpracování Mozartovy Kouzelné flétny a Krále Ubu Alfreda Jarryho.
Nechybí velkolepá filmová instalace Já nejsem já, ten kůň není můj z roku 2008, inspirovaná Gogolovým příběh Nos z roku 1836 a Šostakovičovou operou z roku 1930 na stejné téma. Tato kromě jiného kritická odpověď ruské revoluci by u českého publika měla zvláště zapůsobit. Tedy asi.
William Kentridge: Pět témat. Albertina, Albertinaplatz 1, Vídeň. Kurátorka Monika Faber. Výstava trvá do 31. ledna.
Mezi vznášením a pádem
It’s funny how fallin‘ feels like flyin‘ for a little while, zpívá Jeff Bridges ve filmu Crazy Heart. Rakouská umělkyně Eva Schlegel (1960), jejíž výstavu jsme vidět před třemi lety v Galerii Rakouského fóra v Praze, sice nezpívá, ale její expozicí v Rakouském muzeu užitého umění (MAK) prochází podobná fascinace. Tenká červená linie mezi vznášením se a pádem, popřípadě vazba mezi tíhou a lehkostí.
Výstava příznačně nazvaná In Between zahrnuje jak starší díla - zrovna snímky mraků na olověných deskách z roku 2007 jsme měli možnost vidět v Rakouském fóru, nechybí tu ani série rozostřených módních fotek či poukaz na autorčinu práci s nečitelným rozmazaným textem - tak artefakty vytvořené speciálně pro vídeňský prostor.
Kromě olověného kvádru, v němž se ukrývají pornografické sítotisky, se jedná zejména o působivou instalaci tří masivních rotujících vrtulí, na něž projektory promítají snímky i citace na motivy pádů a levitace; jako by i podstatou obrazů byla lehkost, efemérnost a unikání v pohybu, neboť jakmile se vrtule zastaví, neuvidíme nic.
Ambivalentní vztah tíhy a lehkosti se ukazuje už v úvodní instalaci desítek obrovských bílých balonů, které se vznášejí až k tuhému, nehybnému, a tedy těžkému zablokování průchodu místnostmi; aspoň pokud tíhu spojujeme především s nehybností, kdežto vznášení naopak s pohybem.
Snímky mraků na olověných deskách tento elementární vztah obohacují o další významy. Zatímco oblaka v sobě nesou až nebeské konotace spasení, neurčitosti, "nespoutané imaginace", a tedy i naděje a svobody, těžké a jedovaté olovo rezonuje ozvěnou otravy, ale coby ochrana i jadernou explozí. A stejně tak "nasypat do někoho olovo" znamená přiřknout jeho tělu definitivní hmotnost a nezvratnou tíhu.
Tíha vztažená k lidskému tělu se promítá i do starých nalezených pornografických snímků, kde je to pro změnu sex, který těla nadnáší a odlehčuje touhou. A zejména pak do centrální obří instalace oněch tří masivních (a rotujících) vrtulí.
Autorka do jisté míry parafrázuje slavnou fotomontáž Skok do prázdna (1960) Yvese Kleina, přičemž chtě nechtě fyzická zkušenost s jejími díly v sobě nese i pozoruhodný moment nespoutaného myšlení. Ještě než klesne a napřímí se v argumentaci, drží se chvíli v intervalu mezi levitací a dopadem (pokud možno) nohama na zem. Nebo hlavou.
Eva Schlegel: In Between. MAK, Stubenring 5, Vídeň. Kurátorka Bettina M. Busse. Výstava trvá do 1. května 2011.)
Andělé Bruce Connora
Retrospektiva amerického umělce Bruce Connora (1933 - 2008) ve vídeňské Kunsthalle se soustřeďuje na tvorbu 70. let, tedy na "střední období", dalo by se říci. Připomeňme, že Connor tvoří od padesátých let, kdy se uvedl obrazy, grafikami, ale i slavným filmem A MOVIE z roku 1958.
Výstava zahrnuje fotky americké punkové scény, sérii surrealistických koláží, inspirovaných Maxem Ernstem (a pojmenovaných po kamarádovi Dennisovi Hopperovi, budiž mu země lehká), poctu Marcelu Duchampovi i umělecká svědectví Connorova guerillového odboje proti uměleckému marketingu - to když začal svá díla označovat otiskem prstu a nechal si vyrobit sérii dvaceti archů na policejní stanici.
Expozice pokrývá i akrylové, hnědé monochromní abstraktní obrazy, mandaly, krátké filmy (estetickou fascinaci jaderným výbuchem Crossroads z roku 1976), působivé kresby na motivy noční oblohy, kde na pečlivě vyšrafovaném pozadí vyskakují bílá světla coby sen městského člověka žijícího pod klenbou světelného znečištění, či fotogramy Andělé, na nichž Connor zachytil sám sebe coby zjevující se stín, fotografickou stopu vlastního mizení.
Pomyslným vrcholem výstavy je rekonstrukce nedokončeného projektu Three Screen Ray pro Rose Art Museum v Brandeis University z roku 1965, video triptych sestávající z prostřihů nablýskané i ušmudlané Ameriky 60. let do rytmu písně What’d I Say od Raye Charlese. O Connorovi se hovoří jako o jednom z průkopníků videoklipu: jen namísto prostřihů z pláže se tu do záběrů zábavy a idyly promítají obrazy násilí, agrese a bolesti.
Bruce Conner: Sedmdesátá léta. Kunsthalle Wien, Museumsplatz 1, Vídeň. Kurátoři Gerald Matt a Barbara Steffen. Výstava trvá do 30. ledna.
Protofeminismus v kostce
A pokud toho pořád nebudete mít dost, pak Kunsthalle nabízí ještě přehledovou výstavu ženského pop artu Power Up vycházející z celkem rozumného předpokladu, že pop art bývá nejčastěji prezentován jako ryze chlapské umění, ale na šikovný sprostý holky se poněkud zapomíná.
Hloupý vtip, ale ne zas taková nadsázka. Umělkyně Evelyne Axell, Sister Corita, Christa Dichgans, Rosalyn Drexler, Jann Haworth, Dorothy Iannone, Kiki Kogelnik, Marisol a zřejmě nejznámější Niki de Saint Phalle do značné míry čerpají ze stejného zdroje obrazů a produktů poválečné doby rozmachu a prosperity jako jejich kolegové - leč převažujícím tématem výstavy je ženská sexualita, vnímaná a prezentovaná ironicky, ikonicky, konceptuálně i konfrontačně.
Především se tedy setkáváme s různou tematizací ženského těla či ironizací těla mužského - což vypadá zhruba tak, že i variace na Matissovy tančící postavy najednou získávají sexuální nádech. Faktem je, že s odstupem času všechny ty genitální obrazy poněkud vyčpěly: společenská revolta prostě splnila svůj účel, z pohledu dneška je to kromě dokumentační hodnoty někdy spíš k smíchu, nebo rovnou k ničemu.
Expozice, jíž prolínají melodie Elvise Presleyho i Velvet Underground, zahrnuje profily jednotlivých umělkyň, přičemž kromě děl obsahuje i videorozhovory či dokumenty, včetně krátkých úvodů do zásadních tematických okruhů pop artu a uvedení do kontextu.
Power Up: Female Pop Art. Kunsthalle Wien, Museumsplatz 1, Vídeň. Kurátorka Angela Stief. Výstava trvá do 6. března.
