Jeho rukopis paradoxně nejvíc vzrostl na ceně v době normalizace, kdy nesměl publikovat. Ze svobodných poměrů se těšil jen 16 let. V roce 2006 upadl po nehodě do kómatu. Tento čtvrtek je to právě právě pět let, co ve věku 80 let zemřel.
Vdova Johana Saudková vzpomíná na procházky Prahou za normalizace. S mužem prý s pobavením sledovali, jak z inzertních ploch mizí jeho plakáty, kdykoli šel do kin film, na němž spolupracoval.
Kája Saudek svými komiksy a ilustracemi zasáhl několik generací. V časopisu Mladý svět publikoval dobrodružství Lipse Tulliana, spolupracoval s Jiřím Grygarem a Vladimírem Železným na vědecko-populárním televizním seriálu Okna vesmíru dokořán.
Celý život ji hledal
Jeho nejslavnějším komiksem se stal příběh Muriel a andělé, kterou stvořil s režisérem Milošem Macourkem. Ze zamýšlené knižní podoby vyšla jen časopisecká ukázka. Po roce 1969 cenzura komiks zakázala a objevil se až po sametové revoluci.
Originální předloha byla dlouho považována za ztracenou. Kresby se našly až po Saudkově smrti a rodina se o jejich navrácení dlouho soudila. Nakonec úspěšně. Po letošním rozhodnutí soudu oznámila, že originální komiks Muriel vystaví a potom také vydá.
"To je můj sen," říká Saudkova dcera, výtvarnice a pořadatelka jeho výstav Berenika Saudková. "Nebyla jsem u toho, když otec komiks kreslil, ale byla jsem u toho, když jej hledal. Celý můj život po něm pátral, netušil, kam zmizela první část. Sama jako výtvarnice vím, co to muselo dát za práci. Kolik času a nápadů ho to stálo. Muriel a andělé má 131 listů, každý list má v průměru čtyři až pět políček, to je celkem přes 500 obrázků. Pečlivých a pracných obrázků," vypočítává Berenika Saudková.
Komiks Muriel stál také na začátku důležitého přátelství, díky kterému kreslíř téměř dvacetileté období oficiálního zákazu nepřežíval v úplné izolaci.
Matematik, speleolog, milovník sci-fi literatury a navíc zdatný organizátor Pavel Nosek byl nejprve jen velký Saudkův fanoušek. "Někdy kolem roku 1970 jsem šel na výstavu Káji Saudka ve výstavní síni Mladé fronty ve Spálené ulici, kde se nabízela možnost objednat si chystanou Saudkovu knihu. Zapsal jsem se, a když pak čas plynul a nic se nedělo, začal jsem do vydavatelství volat," vzpomíná Nosek.
Ve vydavatelství mu asi nesměli říct, že kniha Muriel a andělé byla zakázána a už nevyjde. Někomu se ale nešťastného dotazovatele zželelo a dal mu telefon na autora.
Ani Jirásek neobstál
"Ze začátku jsem se s ním setkával jen občas, pak se z toho stala pravidelná páteční návštěva u něj v ateliéru. Tedy on původně neměl ateliér, pracoval doma," vzpomíná Nosek, který se Saudkem prožíval jeho "vyhazovy".
V roce 1974 dostal Saudek v Mladém světě druhý a už definitivní zákaz. Do té doby tam na pokračování publikoval komiks Lips Tullian podle scénáře Jaroslava Weigela.
"Poprvé to zatrhli o dva roky dříve, to cenzorům vadilo, že jako předloha sloužila loupežnická sága od Kvidona z Felsů. Pan Weigel si proto vzal napodruhé za námět dílo Aloise Jiráska, se kterým loupežníka Lipse Tulliana propojil. Jirásek se ale ukázal také nevhodný, protože se tam mluvilo o zakázané literatuře. Takže když se tam měli objevit jezuité a pálit knihy, přišel cenzor a komiks v Mladém světě skončil," líčí Nosek konec dnes slavného Saudkova komiksu.
Dvojice Saudek-Weigel to zkoušela ještě v časopise Pionýrská stezka, kde publikovali 30 případů Majora Zemana. "To byla probolševická kriminálka, ale ani to nakonec neprošlo," říká pamětník. "Takže jako jediná tiskovina, kde ještě mohl publikovat své komiksy, zůstaly Kájovi už jen slovenské Technické noviny. Bylo to sice neuvěřitelné spojení, ale skutečně mu tam jednou týdně vycházely seriály, dvouřádek dole na stránce."
Jeden z příběhů byl inspirován jeskyněmi - a tehdy Noska napadlo, že by komiks mohl zajímat jeho kolegy jeskyňáře. "Byla to Legenda o pasáčkovi, která se vztahovala na Koněpruské jeskyně. Vydali jsme to později jako samostatný sešitek. Kája to pro nás překreslil, protože jsme potřebovali výškový formát, ale v novinách to vycházelo na šířku. Mělo to 24 stránek a vyšlo to nelegálně, bez povolení. Prošlo to, a tak jsme pokračovali dál," popisuje začátek neoficiální edice, která nakonec čítala 11 sešitů.
Foglarovi se líbil
Dalším z námětů pro jeskyňářský komiks byl příběh od autora sci-fi románů Josefa Nesvadby. Nosek se dál obracel také na Jaroslava Weigela a oslovil dokonce i slavného meziválečného autora Jaroslava Foglara.
"Přišel jsem za ním, aby mi podepsal nějakou knížku, a při tom jsem se zeptal, jestli by měl zájem napsat scénář pro našeho kreslíře. Ze začátku byl nedůvěřivý, ptal se, kdo to je. Nechtěli jsme mu to říct, protože Kája byl mimo jiné známý autor erotických kreseb, které se samozřejmě nehodí k foglarovské chlapecké literatuře. Ale přinesl jsem mu nějaké Kájovy obrázky na ukázku a pan Foglar byl spokojený. Měl rozepsanou knížku, tak ji přepsal do komiksového seriálu, který nazval Modrá rokle," líčí Pavel Nosek.
Tehdy se pokusil vydání komiksu zlegalizovat, ale protože byl i Foglar zakázaným autorem, povolení nedostal. "Zkoušeli jsme odbor kultury v Berouně, středočeský krajský výbor i ministerstvo kultury. Nakonec jsme to vydali jako interní tiskovinu, přílohu jeskyňářského zpravodaje, a tak jsme to pak dělali i s ostatními komiksy," dodává Pavel Nosek, podle kterého tehdy bylo českých speleologů asi tisícovka, kreslené příběhy ale vycházely ve dvoutisícových nákladech.
"Nesmělo se to oficiálně prodávat, to by po tom vyjela hospodářská kriminálka. Členové si to ale mohli pořídit a také to mohli rozdávat. Jen když nás pan Foglar požádal o větší množství výtisků, aby je měl k dispozici, viděli jsme v tom nebezpečí," líčí nastalý problém, který se mu podařilo šalamounsky vyřešit.
Pomohl antikvariát
Nosek balík komiksů nabídl v jednom antikvariátu a vzápětí je koupil zpět. "Tak jsme získali účtenku a byli jsme krytí. Pan Foglar byl potěšen a s Kájou Saudkem vytvořili ještě další dva díly, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn. Pan Foglar se snažil vyjít nám jeskyňářům vstříc, i když o jeskyních psal i dříve."
Podnik na hranici legality financovali z interních zdrojů. Tiskárna prý nebyla drahá, největší částku představovaly honoráře pro autory. "Nechtěli jsme využívat jejich tísnivé finanční situace. Měli jsme finance z různých prací, s lanovou technikou jsme natírali mosty, opravovali střechy. I po zaplacení odměn pro pracovníky zbývaly peníze, které jsme mohli dát na vydávání tiskovin," vysvětluje Pavel Nosek.
"Jeskyňářské" komiksy se nejprve tiskly s jednou doplňkovou barvou, ale nastaly problémy se soutiskem, a tak se brzy přešlo na černobílé vydání, což mělo výhodu: lidé je mohli xeroxovat a dál šířit.
Po revoluci Kája Saudek se speleology vydal poslední komiksový sešit a také vytvořil řadu obálek pro jejich časopis i sborníky. Několik obálek nakreslil i pro Zlatého koně, nově vzniklé nakladatelství Pavla Noska. Tím spolupráce s jeskyňáři skončila. "Nechtěli jsme Káju, který měl v devadesátých letech hodně jiných zakázek, zatěžovat," říká Pavel Nosek, který zůstal Saudkovi nablízku až do konce jeho života.
Jeden z komiksů Lipse Tulliana, který v osmdesátých letech vydali černobíle speleologové, vyšel poprvé barevně loni před Vánocemi. I tato verze je však původním dílem Káji Saudka. Komiks dodatečně koloroval pro speciální vydání, které však před 40 lety nedostalo úřední povolení.
Léčba angíny
Kreslířova dcera vzpomíná na Saudkovu pracovitost a také velkorysost. "Nepamatuji si, že by se otec někdy přede mnou zavíral kvůli malování. Naopak, můj čas z dětství se skládal z velké části pozorování jeho kreslící ruky. Tím, že maminka chodila do práce a on pracoval ve vlastním atelieru, jsem se stala jeho přídavným zařízením. Navíc jsem kvůli věčným angínám skoro nechodila do školy a pozorování jeho tužky, která rychle a bezchybně tančila po papíře, bylo mojí oblíbenou léčbou."
Když Berenika Saudková vzpomíná na normalizační roky, vybavuje si, jak rodiče stále řešili, kdo na ně donáší u StB. "Nechtěli tátovi nikde v redakcích ani jinde dát práci, ponižovali ho. Konec osmdesátých let byl pro něj, myslím, velmi těžký. Věděl, že umí, byl neuvěřitelně pilný a hlavně profesionální, ale stejně to znamenalo tak málo," líčí.
"Proto si vytvořil své šedé období. Jeho ateliér se stal šedým světem. Koberce, stěny, obrazy, vše bylo v šedých tónech. Dobře se v tom žilo i pracovalo. Myslím, že tím dost předběhl dobu. Dnes je šedá v bytech běžná a mnozí designeři ji s chutí používají. Namaloval tam stovky šedých obrazů a přátelé je kupovali a tím ho drželi nad vodou. Myslím, že to byla těžká doba," shrnuje kreslířova dcera.
Období po roce 1989 pro Káju Saudka představovalo éru velkých možností. "Byl nadšený. Jásal, když jmenovali Václava Havla prezidentem. Pravděpodobně konečně ucítil spravedlnost, zadostiučinění. Začal opět oficiálně pracovat. Měl ještě víc energie než dřív a objednávky se hrnuly," přibližuje Saudková.
"Bohužel to mělo i stinné stránky. V té době se objevovali různí podvodníci, zloději a vypočítavci, kteří si na zakázku často objednávali práci, za kterou pak nezaplatili. Někteří hýřili projekty a pak zmizeli a obrázky si ani nevyzvedli. V té době byl ve všem chaos. Kája byl naivní, nedokázal se poučit. Stále věřil lidem. Ta doba pak přešla, ale otec si jí už moc neužil," shrnuje Berenika Saudková, jejíž otec roku 2006 po nešťastné nehodě upadl do kómatu.
V posledních letech se dcera stala jeho pilnou propagátorkou. Nyní plánuje výstavu originálních podkladů komiksu Muriel. "Jen co najdu vhodný prostor, jdeme do toho. Věřím, že to otcovi fanoušci ocení. Ukázat Muriel lidem, víc si snad nikdy nepřál," uvažuje.
Navrácení Muriel zpět "domů" bude podle ní nejlepším dárkem k Saudkovým nedožitým pětaosmdesátým narozeninám.
