Praha - "Měli jsme underground a máme prd/ Jakoby Českem přešla smrt." - Začátek jedné z básní Egona Bondyho je titulem i možná i otázkou výstavy, která je od tohoto týdne až do 13. března k vidění ve dvou místnostech pražské Galerie Montmartre jako další počin Knihovny Václava Havla.

Dvouverší dobře vyjadřuje póly, mezi kterými osciluje emoční pole expozice. Patos, svoboda i hravost stejně jako provokace a vulgarita na straně undergroundu, proti nim pak společenský marasmus a tlak moci na straně druhé.

V těch řádcích ale chybí jeden zásadní komponent. Havel jako hrdina i mučedník ve verších undergroundových autorů a zároveň médium, skrze které výstava připomíná "proklínání i modlitby" z doby normalizace.

Související

Měli jsme underground a máme prd

13 fotografií

Přestože pozdější prezident nebyl nejdřív undergroundem bezvýhradně přijímán, sblížení s Ivanem Martinem Jirousem a noc, kdy mu Magor předčítal ze svých zápisků a pouštěl undergroundové kapely, vše obrátily. Nikdo jiný pak tolik neplakal po uvězněném Havlovi.

Texty Jirouse, Bondyho, Fandy Pánka, Vratislava Brabence a Jaroslava Hutky doplňují citace z Dálkového výslechu a jako obrazový doprovod fotografie Bohdana Holomíčka.

"Underground je duchovní pojistka každé doby, aby se nezalkla sádlem," říká autor výstavy, spisovatel a literární teoretik Martin C. Putna, který je zároveň ředitelem Havlovy knihovny.

Z expozice i z dosavadních ohlasů a interpretací vyplývá, že Václav Havel byl takřka mýtickou postavou undergroundu, jeho svatým Václavem. Bylo to vaším záměrem, byl touto komunitou vskutku tak uctíván?

Rozsudek nad samozvancem a rozvracečem | Foto: Ludvík Hradilek

Prvotním záměrem bylo vůbec připomenout, že toto spojení existovalo a co znamenal Havel pro underground a underground pro Havla. Nic jsem nepřikrášloval, nic neretušoval. Prostě jsem pečlivě sebral dobové texty a dal je dohromady - a vyšlo z nich toto. Až mě samého ta jednoznačnost překvapila.

Politickou opozici s Václavem Havlem svedl dohromady s undergroundem proces s Plastic People. Byly mu ale jako intelektuálovi a dramatikovi blízká undergroundová tvorba a její postuláty, nebo to bylo manželství z rozumu?
Na počátku byly disent a underground dost odlišné světy. Disent - to byli lidé, kteří přinejmenším po nějakou dobu byli součástí veřejné a někdy i oficiální kultury, a pak z ní byli vyloučeni. Underground - to byli lidé, kteří se nikdy o účast v oficiální kultuře nepokoušeli. K sobě navzájem je jistě přitlačila dobová situace, ale zdá se, že v sobě nakonec navzájem nalezli jistou inspiraci. Tak, jak o tom paralelně vyprávějí vzpomínkové texty Havlovy a Magorovy položené vedle sebe.

Měl již tehdy Václav Havel - a to nemyslíme pejorativně - vůdčí a "politické" ambice, nebo ho pak na čelo vystrčily shody okolností?
Vůdcovské ambice nejsou samy o sobě nic pejorativního. Je to prostě jistý typ osobnosti. Havel měl tendenci organizovat, spojovat a vést už od šestnácti. Mám na mysli jeho roli ve společenství Šestatřicátníků, hluboko v padesátých letech. Společenství se měnila, ale role zůstávala.

Mluví se o Americe 50. let, ale má český underground opravdu nějakou obdobu a paralelu s jiným hnutím a místem?
Underground v širším slova smyslu je typ kultury, typ postoje ke světu, který se nachází v každé epoše. Undergroundem byli první apoštolové Ježíšovi, první žáci svatého Františka, první židovští chasidi, prokletí básníci v Paříži i beatnici v San Franciscu. Pokaždé trochu jiným způsobem, ale všichni ve své době pohoršovali, protože žili "jinak", protože neuznávali etablované hodnoty své doby. Underground je jakási duchovní pojistka každé doby, aby se nezalkla sádlem.

Našli jste při přípravě výstavy i doposud neznámé texty?
Ne, to jsou všechno texty už publikované. Literární tvorba českého undergroundu je už do velké míry - byť ne docela - zmapovaná. Ale tajně doufám, že výstava bude impulsem, který třeba přiměje někoho z dobových autorů - většinou jsou ještě naživu - se rozpomenout a ozvat se: Helejte, co jsem ještě doma našel!

Ivan Martin Jirous | Foto: Aktuálně.cz, Ludvík Hradilek

Jaké texty z undergroundové doby kromě Magorových básní umělecky přežily a jaké to je číst dnes? A dají se vnímat bez dobového kontextu?
Magor je samozřejmě uměleckým vrcholem undergroundu a jedním z největších českých básníků dvacátého století. Nicméně, přinejmenším některé básně Bondyho a Pánka podle mě aspirují na to, aby se ještě staly "klasickými", aby zlidověly, aby se je lidi učili nazpaměť a recitovali v hospodě pro kámoše nebo sami pro sebe ve sprše. Například ta báseň Bondyho o undergroundu a prdu, ze které jsme vzali titul, takový potenciál má. Aspoň já si jí teď říkám ráno i večer a vymýšlím si na ni variace. Ale ty jsou nepublikovatelné.

Jaké místo patří undergroundové tvorbě v historii české kultury? A měla tehdy přece jen nějaké vazby a vztahy s autory i proudy polooficiální i oficiální produkcí?
Myslím, že na své konečné docenění ještě čeká. Ještě jsme od té doby příliš málo vzdáleni. Leč, jak jsem pravil: Magor patří do jedné řady vedle Bohuslava Reynka. Jen je holt drsnější.

Zkusme alternativní historii. Co by bylo s undergroundovými autory, kdyby nepřišla normalizace, ale naopak další uvolnění poměrů. Co by psali a jak by byla jejich tvorba přijímána?
Někteří by se asi vřadili do "běžné" literatury. Ale jako Havel by byl vůdcem, i kdyby bolševika nebylo - Magor by byl provokatérem a Bondy osamělým myslitelem, i kdyby byly poměry docela jiné. Možná by jejich vnější osudy byly lehčí, ale ta síla - ta šla z nich zevnitř.

Je vám osobně nejen jako literárnímu historikovi, ale čtenáři tahle tvorba blízká?
Jak jsem říkal: Mám Magora mezi básníky hned vedle Reynka. Výš už to nejde.

Fanda Pánek | Foto: Ludvík Hradilek

A jaké je poselství vaší výstavy, potažmo undergroundové tvorby?
Poselství? Třeba: Lidi, chovejte se svobodně, říkejte ďáblovi ne a užijte se přitom i trochu srandy.

I z veršů je patrné, že tehdejší život přinášel undergroundu na jedné straně tlak ze strany moci, na druhé to byla oáza svobody a pospolitosti. Jaký byl podle vás život v tom "veselém ghettu"!?
Občas veselý a občas drsný. Mně by nejvíc vadil ten kouř. Když se podíváte na ty Holomíčkovy fotky - všichni bání.

A jak se cítili jeho obyvatelé, když se brány otevřely?
Po vlně radosti asi velmi různě. Někteří se stali načas prominenty, někteří zůstali jakoby na okraji. Ale ve všech, myslím, minulost hluboce sedí a pracuje. A tak mnozí pracují s minulostí. Někteří šli pracovat na ministerstvo vnitra nebo jsou dnes v Ústavu pro studium totalitních režimů, Jiří Gruntorád zřídil knihovnu Libri prohibiti. A  to je dobře. Když skončí dobrodružství, musí tu být ti Bilbo Pytlíkové, kteří sepíší knihu o tom, co se dělo. Aby ti, kdo půjdou do nových dobrodružství, měli svědectví o tom, jak se s těmi draky bojuje.

Stačí se podívat na kteroukoli internetovou diskusi, aby člověk zjistil, že pro "lid" je dnes Václav Havel spíš katalyzátorem frustrací a nenávisti. Má to příčiny právě v undergroundu - kde "se jenom veselilo a nic nedělalo za kapitalistické peníze" - nebo spíš vidíte důvody v jeho prezidentských krocích?
Ať jde "lid" z internetových diskusí do háje.

Tvrdíte, že výstava má připomenout Havla jako chlapíka, který je schopný pít pivo z lahve, i když mladší generace už ho vnímá jen jako státníka. Proč myslíte, že zrovna Havel je figura, jejíž image neustále charakterizuje proces "polidšťování"? Jako sympatického popletu ho prezentoval dokument Občan Havel, vy zase připomínáte jeho "dobu nevinnosti".
Ono to je spíš znovupolidšťování. Konkrétní politika - strany, vlády, volby, dohady - to pomine. Jen lidská duše je nesmrtelná. A třeba i některé ty básničky.