V obraze tentokrát - Prostý záznam...

Radek Wohlmuth
2. 12. 2005 1:00
...je zapeklitá věc. Zdá se, že jde o téměř nezpochybnitelný princip, třeba osobní, ale takový, který nepřidává, je přirozený a rovný. Ale nevěřili byste, co udělá jen takový pořádek slov. Hele.

Jiří David /1956/ - představuje na naší výtvarné scéně už dlouho zvláštní fenomén. A teď? Jiří David /1956/ představuje na naší výtvarné scéně zvláštní fenomén už dlouho. Stejná slova, různá pravda. Nic takového jako prostý záznam neexistuje. Alespoň tady ne, protože Češi, kteří léta žili v době reálného "doublethinku", jsou mistry dvojsmyslu a umění něco říkat, něco jiného tím vyjadřovat a něco úplně jiného tím myslet.

Jiří David ze všech Tvrdohlavých asi nejvíc představuje to, co člověk chápe pod pojmem guru. Je vidět napříč generacemi, jakoby stále svěží a úrodný, respektován politickou nomenklaturou i aktuálními studenty uměleckých vysokých škol. Je na tom, i když by to zřejmě nerad slyšel, podobně jako Milan Knížák. Dokonce ani umělecky se od sebe neliší tolik, jak by se možná mohlo zdát.

Foto z výstavy
Foto z výstavy | Foto: Radek Wohlmuth

Nerukopisný rukopis

Jestliže téměř všichni Davidovi vrstevníci mají něco, co by se v tom nejširším slova smyslu dalo nazvat rukopisem, jeho rukopisem je to, že nic takového nemá. Je trochu jako chameleón. Je přemýšlivý, intelektuálně zdatný a na to, co je ve vzduchu, citlivý jako barometr. Ať je to, jak chce, většina lidí si ho spojuje s projekty, které byly obdařeny největší mediální "masírkou", v polovině 90. let fotografický cyklus Skryté podoby, v letech 2001/2 monstrneonové instalace trnové koruny na Rudolfinu /Záře/ a Srdce na Hradě.

Alternativně stranou

Teď je ovšem doba jiná. Jeho výstava se odehrává v "komunitních" industriálních Studios ve vyplaveném Karlíně. Jako by se na chvíli vrátil čas punku, alternativy. Jenže Davidovi táhne na padesát, učí na vysoké škole a je zastoupen v Národní galerii.

Co o výstavě říct? Přestože je na pohled jiná, je v podstatě stejná jako většina předchozích. V první řadě spektákl. Je plná klišé-symbolů a citací. Je osobní, a to do té míry, že její autor je zároveň i jejím tématem.

Zdá se být dalším důkazem toho, že Jiří David je svým největším uměleckým dílem. Tentokrát trochu syrovým, tedy spíš "salónně nasyrovělým". Najdete zde deníček z dětských let, maskáč použitý jako malířské plátno a na něm okopírované texty z občanky, vysvědčení, nájemní smlouvy i daňových přiznání, karnevalové masky nebo malované tváře klaunů. Prim hraje kombinovaná technika - spreje volné i přes šablony, tisk, malba, kresba, zapojení písma, texty, sexuální malůvky, obscénní gesta, bavlnky, akční přístup i fraktálové kompozice

Foto z výstavy
Foto z výstavy | Foto: Radek Wohlmuth

Kde je Jiří David?

Skoro nic z toho není ryzí Jiří David, Jiří David je tohle všechno dohromady. Jediná konstanta, která nakonec působí v podstatě sympaticky je Davidova bad a easy painting, která ovšem spíš odpovídá možnostem, než aby byla dílem konceptu. V podstatě banálně působí i všudypřítomné "mantry", které jsou pro jistotu mnohojazyčné - až zemřu nikdy nebudu, až zemřeš nikdy nebudeš, až zemřou nikdy nebudou... nothing would ever be the same... imunní proti nesmrtelnosti.

Prizma absolutní identifikace ještě podtrhují nesčetné autoportréty ve všech formách. Navrch ještě psaný obraz-životopis. Jmenuji se Jiří David a k dnešku je mi 48 let, narodil jsem se... bolestivě se mi rozpadá klenba chodidel... kupodivu neplešatím, mám však lupy... je mi občas cítit z pusy... močím do umyvadla... platím daně... čumím i na tv-zprávy... K tomu video s tanečkem v masce natáčené v prostoru, kde jej sledujete, ovšem s efektním závěrečným vesmírným odjezdem prostřednictvím google earth.

Foto z výstavy
Foto z výstavy | Foto: Radek Wohlmuth

Gesto čtyř rukou

A klečící čtyřruká plastika, která se dílem vzdává, dílem onanuje. A možná právě tohle úplně poslední gesto je pro mě symbolickým klíčem k výstavě. Karneval významů se končí bezvýznamovostí a nesmyslem, chce-li vše být nositelem významu, pak význam nenese nic. /Zygmund Bauman/

V něčem expozice připomíná reality show - přestože se člověk dozvídá i takové podrobnosti, o které vlastně ani nestojí, života z toho cítí pramálo. Nebudu tvrdit, že to není umění, protože to, co je a co není umění, už v dnešní době dávno nikdo neví. Možná k tomu bylo potřeba spousta odvahy, jak podotkl šéfredaktor časopisu Umělec Jirka Ptáček, možná žádná, jak jsem mu řekl já. Možná jsme oba dva mysleli totéž. Jak bylo řečeno - záleží na maličkostech a prostý záznam neexistuje

/Jiří David Prostý záznam, Karlín Studios, Křižíkova ul., Praha, do 8.1.06, denně, mimo po, 12-18 hod/

 

Právě se děje

Další zprávy